Dialog Napříč: Tucet osobností z různých názorových směrů dnes odpovídá na palčivou otázku, jak řešit migrační problém.
Migrační tlak na Evropu sice nedosahuje krizových čísel z let 2015 a 2016, přesto nepolevuje a letos naopak posiluje. Španělsko a Itálie zaregistrovaly mnohonásobný nárůst nelegálních migrantů oproti loňsku, počty utonulých jdou do stovek. Nevládní organizace ze severní Evropy pranýřují nedostatek humanismu a najímají záchranné lodě. Jejich mise současně hrají do karet pašerákům migrantů a některé se s nimi dokonce koordinují. Nenutí nás stovky milionů potenciálních migrantů a pašerácké mafie, abychom tento humanismu přehodnotili? Dánsko se chystá nežádoucí migraci zcela uzavřít a totéž navrhuje pro celou EU Michel Barnier, vzorový Evropan a vyjednavač Brexitu. Na rozdíl od středoevropských politiků, kteří léta říkají něco podobného, ho západní mediální a politický mainstream těžko může obviňovat z nacionalismu, pravicového extremismu či útoku na demokracii. Dokázala by se Evropa na takové stopce shodnout a pak ji uskutečnit? Co by vlastně Evropa měla dělat?
Podnětnou četbu přeje Petr Drulák!
Andrea Cerqueirová, novinářka
V otázce migrace už léta sledujeme tíživou situaci mnoha lidí, kteří se s holýma rukama snaží dostat do bezpečí – ať již před válkami, islamistickým fanatismem nebo bídou. Je jasné, že jeden či dva státy nápor tolika lidí nemohou zvládnout. Proto je třeba, aby se Evropská unie domluvila na nějakém postupu, kdy se nezpronevěří zásadám humanismu a zároveň budou dodržena jasná pravidla, kdo může a kdo nemůže získat azyl. Právě proto existuje azylová legislativa. Také je třeba nadále pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají. S lidmi na útěku musí být zacházeno se vší důstojností, nesmí docházet k dehumanizaci. Je třeba postupovat tak, aby nevznikala vyloučená ghetta, kde může docházet k radikalizaci. A mít na paměti, že jednoduchá řešení neexistují. Mimochodem, jsem vnučkou člověka, kterému v 60. letech minulého století Československo poskytlo dočasný domov, když mu za vlády brazilské vojenské diktatury hrozil žalář. Naše rodina za to nepřestane být vděčná!
Andrej Duhan, právník a publicista
Masová imigrace je jedna z největších hrozeb, se kterou se Evropa potýká, protože směřuje k její nevratné demografické a kulturní proměně. Je proto nezbytné ji zásadně omezit. Navzdory přesvědčení velké části evropské politické elity to lze. Je to otázka politické vůle, jak názorně ukazuje Dánsko. Množství imigrantů je úměrné tomu, jak přísná je imigrační politika. Čím jednodušší je dostat se do Evropy, čím jednodušší je v ní zůstat, čím jednodušší je vyhnout se deportaci a čím větší jsou tam imigrantské komunity, tím pravděpodobnější je příliv dalších imigrantů. Omezení imigrace tedy vyžaduje restriktivní opatření na mnoha úrovních a pouze jejich kombinace přinese svůj účinek. Svou roli hrají pravidla pro získání azylu, pravidla pro vyhoštění a skutečné realizace vyhoštění, možnosti získání občanství, velkorysost sociálních systémů, možnost spojování rodin, ochrana hranic, trestní postih pašeráků nebo prevence imigrace spoluprací se zeměmi, ze kterých imigranti přicházejí. EU se na zásadním omezení imigrace neshodne, jejím zjevným cílem je pouze imigraci nasměřovat do legálních koridorů. Jednotlivé členské státy ji však omezovat budou, politická realita jim nic jiného nedovolí.
Petr Hampl, sociolog
Co by měla Evropa dělat, je v zásadě lhostejné, protože žádné racionální opatření přijato nebude. Ty skupiny, kterým masová migrace přináší krátkodobý prospěch, jsou politicky i ekonomiky silnější než ty, na které dopadají negativní důsledky. Dosavadní trend tedy bude pokračovat. Vstup každého migranta povzbudí několik dalších, aby vyrazili na cestu. Nepomůže ani žádné zlepšení poměrů v zemích, odkud migranti (kolonisté) přicházejí. Skutečnost nikdy nemůže být stejně atraktivní jako snové představy o životě v Evropě. Konec konců, i v našich dějinách byla různá eldoráda, do kterých často vyráželi slušně situovaní lidé. Hraje se v podstatě jen o to, zda některé evropské země zůstanou tohoto trendu ušetřeny. Racionální řešení by obsahovalo tři prvky – důsledné znemožnění vstupu na území EU, informační kampaň v zemích, odkud lidé vyrážejí na cestu a jednorázová opatření na ochranu těch, kdo už se na cestu vydali a uvízli.
Filip Hausknecht, družstevník a spolupředseda hnutí Budoucnost
Evropa, především ta západní, migrační krizi nepochybně řešit musí. Má na ni totiž velké zásluhy. Bohatství Evropy z velké části tkví ve státně koloniální minulosti, která se pouze transformovala v tržně koloniální současnost. Logicky tedy toto bohatství někde musí chybět. Lidé z globálního jihu utíkají především z důvodů chudoby, válek a změny klimatu. Nikam se ale nedostaneme, pokud se budeme snažit jen při řešení důsledků této krize. Musíme konečně začít řešit její příčiny. Měli bychom tedy zastavit nadnárodní korporace, které jejich domovy vysávají a tučné zisky posílají svým západním matkám. Také bychom měli zamezit šílenému drancování tamního přírodního bohatství, které mimo jiné přispívá k nedostatku vody. A v neposlední řadě bychom měli zajistit, aby západní soukromý zbrojní průmysl přestal vyvolávat a vydělávat na tamních konfliktech. Proti migrační krizi můžeme bojovat jen tím, že zároveň budeme bojovat za důstojné podmínky k životu v zemích, ze kterých lidé musejí utíkat.
Eduard Chmelár, politický analytik
Poskytnúť útočisko človeku v núdzi patrí k základom našej civilizačnej etiky. Keď však čelíte náporu davov, neznamená to, že musíte zmeniť morálku, ale musíte zmeniť jej stratégiu. Preto ak sa pýtate, či sem utečencov a migrantov pustiť alebo nie, je to zle položená otázka. My sa musíme pýtať, ako zaručiť bezpečnosť tých, ktorí sú tu doma i tých, ktorí zo svojich domovov utekajú. Už niekoľko rokov zdôrazňujem, že kľúčom k vyriešeniu tejto otázky je zastavenie vojen na Blízkom východe a v severnej Afrike, zákaz vývozu zbraní do tejto oblasti a investície do rozvoja blízkeho zahraničia tak, aby boli dobrým miestom pre život. Hlavy našich štátov by na summitoch NATO mali trvať na tom, aby sa za posilňovanie bezpečnosti považovali aj a možno predovšetkým investície do ekonomického, sociálneho a environmentálneho rozvoja a stabilizácie rizikových krajín. Pripomínam, že naše krajiny nesľúbili iba dávať 2 % HDP na obranu, ale dlhodobým politickým záväzkom členských krajín OSN je aj investovať 0,7 % HDP do rozvojovej pomoci. Som presvedčený, že tým prispejeme k riešeniu migrácie efektívnejšie ako nákupom amerických zbraní.
Jan Keller, sociolog
Ze tří důvodů jsem pro restriktivní politiku: 1. V naprosté většině k nám nepřicházejí ti, kdo jsou na tom nejhůře. 2. Masová migrace je možná jen díky pašeráckému průmyslu. 3. Stoupenci neomezené migrace nejsou schopni vyhodnotit její dopady. Protože návratová politika je neúčinná, je třeba znemožnit činnost převaděčských mafií a neziskových organizací, které s nimi fakticky spolupracují. Migrantům nebude hrozit utopení, pokud nebudou moci s pašeráky vyplout. Je otázka, jak při jejich zablokování spolupracovat se státy severní Afriky a Předního východu. Klíčové země jsme destabilizovali a usnadnili v nich nástup islamistů. Je třeba jasně deklarovat, že každý člověk má zodpovědnost za vývoj ve vlastní zemi. Pokud z této země uteče, poškozuje tím, ty, kdo utéct nechtějí, anebo nemohou. Řešení světových problémů nespočívá v přestěhování zbytku planety do Evropy. Ty organizace, které nejsou schopny si tuto základní věc uvědomit, je třeba přestat finančně podporovat z veřejných zdrojů.
Daniela Kovářová, advokátka, prezidentka Unie rodinných advokátů
Na příkladu nelegální migrace se ukazuje, jak nefunkční je azylové právo. Stávající systém je proto třeba přehodnotit, protože všechny migranty vyspělé země nemohou přijmout. Tak jako kdysi, i dnes je třeba chránit hranice, což patří mezi základní úkol státu. Každá země má mít právo sama rozhodnout, kolik a jakých cizinců je ochotna na své území přijmout. Příklady západních zemí ukazují, že vyšší počet nelegálních migrantů s sebou nese růst zločinnosti, pokles bezpečí pro původní obyvatele a bezzásluhového využívání místního sociálního systému, neboť mnoho lidí neutíká před nebezpečím, ale jen za lepším životem. Máme nejvyšší čas přehodnotit bezbřehou koncepci lidských práv pro všechny obyvatele planety. To nesouvisí s rasismem ani xenofobií, ale s úkolem státu ochránit primárně své obyvatele – příkladem je vstřícný přístup české veřejnosti a přijetí legálních migrantů z blízkých i vzdálených zemí (ze Slovenska, z Ukrajiny, z Vietnamu apod.). Je třeba posílit rozpočet na ochranu hranic (vnitřních i vnějších), podpořit hraniční země a jejich ostrahu, neumožnit vstup nelegálních migrantů na evropské území, vracet je do jejich domovských států a přísně trestat každého jednotlivce i instituce, které nelegální migraci napomáhají nebo se jí účastní.
Jan Májíček, publicista a aktivista
Opětovná krize na hranicích EU je jen pokračování dlouhodobé tragické politiky tohoto mezistátního sdružení. Od roku 2013 se ve vodách Středozemního moře utopilo více jak 20 000 lidí. Jedinou odpověď, kterou EU dokázala dát, bylo posílení ostrahy hranic a rozpočtu Frontexu, špinavá dohoda s Tureckem a zatím více než pochybná snaha o reformu azylového systému. Novodobí přátelé lidu, často stoupenci krajní pravice, bijí na poplach a znovu oživují strašidla záplavy migrantů. V jejich rétorické výbavě často nechybí rozhořčení nad tím, jak místním tvrdě pracujícím tito migranti snižují cenu jejich práce. Proto je potřeba hranice zavřít a pouštět jen výjimečně, nehledě na to, kolik to bude stát životů. Skutečná levicová odpověď na migrační krizi je vytvoření podmínek, za kterých bude mzdový dumping nemožný. Tou hlavní cestou je posilovat moc odborů a organizovat v nich také migranty ať už jsou z Afriky, Afghánistánu nebo Ukrajiny. Ruku v ruce s tím musí jít posilovaní sociálního státu, aby bylo postaráno o každého, kdo pomoc potřebuje, ať už je to migrant, nebo ne.
Veronika Sušová-Salminen, historička a šéfredaktorka !Argumentu
Migrace je těžko řešitelný problém. Shoda v EU neexistuje, panuje spíš bezradnost a polovičatá, byrokratická řešení. Integrace migrantů se dostává v různých zemích EU do různých domácích kontextů a protiřečí si s neoliberálním modelem „sociálního státu“, který dnes už sociálním státem pro spoustu lidí není. Migrace lidí je normální a zdravá, byla tu vždy. Jenže nemůže být bezbřehá a není řešením problémů v jiných částech světa. Není možné, aby to byl pašerácký obchod s lidmi. Integrace je složitá a nákladná, často s ní jsou ale spojeny jevy, které posilují nerovnosti na pracovním trhu. Ve společnostech existují neviditelné hranice, které se těžko překonávají, což je další problém. Odlišnost kultur a hodnot v kontextu demontovaného sociálního státu a nerovností nevyhnutelně přispívá ke xenofobii. Tento problém slovním vymítáním a zakazováním nevyřešíte. Odpovědí by mohla být regulace migrace, dramatické posílení sociálních systémů pro všechny a hlavně systémové (nejen slovní) řešení problémů, které k masové (a neudržitelné) migraci vedou. Je to ale reálné?
Ivan Šebesta, nakladatel
Migrácia (ako sme jej svedkami) sa musí skončiť, a to razantne, aby nikoho ani nenapadlo snažiť sa do Európy dostať ilegálne. Nikto sa v mori neutopí, keď sa ho nikto nebude snažiť prekonať. Akákoľvek dobrá vôľa je tu zo strany migrantov už dávno zneužívaná. Ak chceme týmto ľuďom pomôcť, malo by sa to diať formou pomoci ich domovským krajinám. Úplne musím odsúdiť argument, že migrácia pomáha európskemu demografickému deficitu. Všetka snaha a prostriedky vkladané do integrácie migrantov sa mali vkladať do podpory rastu domáceho obyvateľstva. Otázka demografického sklzu Európanov samozrejme nie je iba ekonomická. Vo vyspelom svete klesá prirodzený prírastok úmerne s rastom životnej úrovne. Je to otázka kultúrna, možno až duchovná. Izrael ale dokáže mať 3,11 dieťaťa na ženu. Problémom je, že implicitný západný mýtus „slobodného jednotlivca“ na „konci dejín“ je vlastne nihilistický. Reakcia migrantov, ktorí sa odmietajú do takého nihilizmu integrovať, je vlastne prejavom ich zdravia.
Adam Votruba, historik a etnolog
V Evropě se vede tvrdý boj o chápání migrace. Část lidí se snaží učinit odmítání migrantů ilegálním. Dříve deklarované právo člověka odejít ze své země vykládají jako právo přijít do kterékoliv země. Problém je, že tzv. právo na migraci legalizuje kolonizaci – tj. příchod lidí, kteří se nestávají členy domovské společnosti, ale vytváří paralelní společenství. Mohli bychom to přirovnat k právu na squatování domů a bytů, v nichž někdo žije. Principiálně je to totéž jako legalizovat loupež. S tímto extrémismem se pojí politické pokrytectví. Německo láká přistěhovalce štědrým sociálním zabezpečením (neúspěšně žádat o azyl je lukrativní). Zároveň však platí Turecku za zadržování migrantů. Aby toho nebylo málo, tak ještě nemilosrdně pranýřuje politiky jako Orbána a Salviniho za to, že chtěli dělat pro EU totéž zadarmo. V tomto ovzduší nelze vést racionální diskuzi. V Německu nejspíš vyhrají Zelení, jejichž představitelé se netají názorem, že je dobré, když se Němci doma stanou etnickou menšinou. Můj názor je, že regulace migrace je důležitý bezpečnostní problém a jako takový by měl zůstat v kompetenci vlád.