Jak začala válka mezi Chorvaty a Srby? Oficiálně se mluví o prvním větším incidentu jako o takzvaných krvavých Velikonocích na Plitvicích v roce 1991. Letos v červnu si obě strany konfliktu připomněly třicet let, kdy se začalo válčit.
Sonja Leka žije dnes v Petrovom Selu v regionu Lika, nedaleko od Plitvic a nechce na tu dobu vzpomínat, je skeptická: „Tisíckrát se o tom mluvilo a nemá to smysl. Lidé se neponaučili a ani se neponaučí. Po válce, když uplyne nějaká doba, lidé říkají, kdyby, kdyby… Jedině ten, kdo někoho ve válce ztratil, možná změnil názor a dostal rozum.“
Srbové se vzbouřili, když se v Chorvatsku před třiceti lety konalo referendum o samostatnosti a odštěpení. Důvodem vzbouřenců bylo, že se necítili bezpeční.
Nacionalismus jako zbraň komunistických oligarchů
Pocit, že vaše etnická skupina bude v horším postavení než jiná, byl podle Vladimira Gligorova důležitým momentem rozpadu Jugoslávie. Gligorov je synem prvního makedonského prezidenta Kiry Gligorova, je ekonomem a politologem. Svůj názor vyslovil v rámci diskuze k výročí rozpadu Jugoslávie v rozhovoru pro Vídeňský institut mezinárodních ekonomických studií. Gligorov si myslí, že bylo chybou založit Jugoslávii jako multietnický stát. „Byla založena na etniku a nikoli primárně na jednotlivci – občanovi, který by byl zastoupen ve federálních nebo v provinčních institucích,“ tvrdí Gligorov.
Etnikum se podle Gligorova stalo v osmdesátých letech „zbraní“ pro komunistickou oligarchii, jak se udržet u moci a odolat prodemokratickým hnutím.
„Zachraňovali se obrácením k separatismu,“ říká Gligorov a myslí si, že se právě toto komunistům dařilo. Poukazuje na skutečnost, že ve Slovinsku se komunisté dlouho podíleli na moci, v Chorvatsku se spojili s nacionalisty a srbským komunistům se podařilo přežít válku. Zastává názor, že rozpad Jugoslávie nebyl nutný a nevyhnutelný. Demokratizace by podle něj vyřešila všechny problémy.
„Pokud by se v osmdesátých letech v Jugoslávii uspořádaly demokratické volby a vytvořila by se nová ústava, jsem si jist, že by tato země byla přijata za člena EU,“ podotýká pracovník vídeňského institutu. Dodává k tomu, že „problémy by jednoduše nezmizely, ale byly by zavedeny mechanismy, které by je vyřešily řádným způsobem.“
Sonja, občanka Jugoslávie
Vraťme se do Chorvatska do roku 1991 a ke vzpomínkám paní Sonji Leka. „Všichni jsme byli překvapeni, co se děje a věřili jsme, že jugoslávská armáda konflikt vyřeší. V kavárnách ve městě Karlovac se již nemluvilo nahlas, ale šeptalo. Atmosféra se totálně otočila a změnila,“ vypráví svůj příběh Sonja Leka, která je srbskou Chorvatkou. Po vojenské operaci chorvatských sil Oluja se odstěhovala do Bělehradu. Zde jí delší čas trvalo, než si opět zvykla, že může v místnosti rozsvítit. Dnes je opět Srbkou v Chorvatsku a říká, že jak může, napíše, že je občankou Jugoslávie. „Ostatně v Jugoslávii jsem se narodila,“ dodává.
Chybný kalkul politiků
To, co zaseli Franjo Tuđman se Slobodanem Miloševićem, stále dodnes v lidech existuje a jen pomalu odumírá. Tehdy před třiceti lety došlo u obou politiků k obecnému porozumění, ačkoli Tuđman pravděpodobně nepředpokládal Miloševićovu reakci. Tuđman byl historik, a přesto velmi špatně rozuměl Srbům v Chorvatsku. Myslel si, že se Srbové šťastně spojí s chorvatskými nacionalisty, jak se to stalo například během druhé světové války. Se srbskou reakcí se přepočítal. Byl přesvědčen, že se s Miloševićem domluví na rozdělení Bosny a Hercegoviny. Ale i tam nesprávně odhadl bosenské muslimy. Milošević naivně myslel na velmoci, na jejich podporu a Sovětský svaz, který zmizel z mapy světa. Milošević neměl žádnou variantu, ani tu únikovou. Příkladem tehdejší doby je srbská Demokratická strana Zorana Djindjiće, která formálně vznikla v roce 1990. Na začátku byla strana pokusem o záchranu jugoslávského projektu. Lidé se do strany hrnuli a většina členů měla dobré úmysly, ale bylo také mnoho těch, kteří se primárně připojili, aby stranu řídili jiným směrem. Brzy se ze strany stalo nacionalistické uskupení. Došlo nakonec k tomu, že v Srbsku byly dvě nacionalistická hnutí – jedno u moci a druhé v opozici.
Nesplněný sen o konfederaci
K třicátému výročí začátku války v Jugoslávii promluvil pro BBC poslední předseda předsednictva Federativní republiky Jugoslávie Stjepan Mesić. Stal se jím 30. června 1991. Skončil v této funkci v prosinci téhož roku, když Chorvatsko a Slovinsko vyhlásily samostatnost a předsednictví SFRJ zaniklo. Mesić pro BBC řekl: „Dal jsem si tehdy za úkol probojovat konfederační model. Neuspěl jsem. Stát zanikl.“ K tomu dodává: „Tolik se válčilo. Tolik krve se prolilo a hranice zůstaly stejné. Nezměnily se ani o milimetr. To jsme se mohli domluvit rovnou na konfederaci třeba na pět, sedm nebo deset let a pak že uvidíme.“
Psali jsme:
Článek vydáváme ve spolupráci s webem Balkánské zápisky.