Rozhovor: S odborníkem na Blízký východ Ondřejem Krátkým hovoříme na téma turecké role v ukrajinském konfliktu i o tom, co Ankara sleduje blokováním vstupu Švédska a Finska do NATO.
!Argument: Jak hodnotíte roli Turecka v konfliktu na Ukrajině?
Ondřej Krátký: Turecku by vzhledem k jeho vlastním cílům i trampotám možná nevadilo vidět Rusko v rozvratu až pádu, zároveň si ale uvědomuje, že než by k něčemu takovému eventuálně došlo, nesměl by – striktně – nastat ani jeden okamžik, kdy by bylo Moskvou vyhodnoceno jako přímý agresor či cokoli tomu se blížícího.
Zároveň si je vědomo své výhody v podobě toho, že nikdo, kdo chce vypadat na mezinárodní scéně aspoň trochu seriózně, nemůže nikoho osočit z toho, že sleduje své legitimní zájmy, samozřejmě včetně ekonomických.
Veškeré toto uvažování, resp. vědomí si limitů únosnosti, se pak odráží v komentářích typu toho, kterým Turci vysvětlovali, jak se Ukrajině dostaly do rukou Bayraktary (dodávka, o níž Turci neměli ponětí, kdy a k čemu bude použita apod.). Podobná turecká (bez uvozovek, neboť skutečně logická) logika a uvažování se prolíná celý přístupem k rusko-ukrajinskému konfliktu.
!A.: Je možné brát vážně jeho pokus o roli mediátora?
O.K.: Kolem mediací bývá vždy trochu iracionality (snobství, resp. snahy „být jako Švýcaři či Rakušané“, popř. touhy po prestiži, snahy dokázat si „že na to máme“, „že nás berou“ apod.). Přání tak někdy může být otcem myšlenky. Pokud se téma uchopí racionálně, dá se dost získat, otázkou ale je, jestli na to Turecko má, resp. jestli není pro oba státy potenciálně příliš konotované, „stresové“ a nevyzpytatelné.
Myslím, že negociace, které by se prováděly, popř. mír, který by se uzavřel například v Řecku, Černé Hoře či Slovinsku, by mohl mít podstatně kultivovanější a důstojnější, atmosférou krymské války a podobných historických stresorů spojených s Černým Mořem daleko méně konotovaný průběh.
Nicméně z pohledu Turecka ten pokus vážně brát lze – ovšem skutečně jen jde-li o subjektivní (a subjektivně formulovaný) záměr, tj. „snahu ve stádiu pokusu“ apod.
!A.: Jak důležitá je domácí těžká (inflační) situace pro mezinárodní kontext tureckého postoje k válce na Ukrajině?
O.K.: Pro Turecko ta situace není nová, s dvojcifernou inflací žije Anatolie i Rumelie (s přestávkami) prakticky od středověku. Na druhé straně se dá pochopit, pokud by dilemata v tom smyslu, zda si mám dát ráno dva šálky čaje za tu samou částku, za kterou si večer dám už jen jeden, přičemž ovšem ráno obětuji finančně citelnější obnos než večer, neb ranní peníze mají hodnotu větší než ty večerní, mohou mozek zaměstnávat natolik, že pak na smysluplnou tvorbu mezinárodní politiky nezbývá taková kapacita jako v zemích, kde je cena (nejen) čaje stabilní nejen ráno a večer, ale i druhý den.
Budeme-li ale mluvit o něco vážněji, lze to shrnout zhruba následovně: Turecko, jako téměř každá inflační (o hyperinflaci podle mě ještě nejde – depreciace měny sice probíhá, ale relativně předvídatelně a řekl bych, že ještě ne „pádivě“) a nízkopříjmová země, může momentálně maximalizovat svůj vývozní potenciál a naplno využít konkurenceschopnost danou obecně nízkou cenou vstupů. Protože jde o masivně rozvinutou, průmyslovou a výrobně orientovanou zemi, je tato strana inflace pozitivem.
Negativem naproti tomu jsou pesimismus a špatná reputace, které vymknutá finanční situace způsobuje, ať již vědomě (ztráta úspor), nebo podvědomě (pochyby o kompetenci vedení země).
Turecká vláda obecně, velmi ambiciózní prezident pak konkrétně, budou – ostatně podobně jako každá vláda včetně té naší – hledat a) viníky dané situace a když ne b) cesty ven, tak alespoň c) zástupná témata na odpoutání pozornosti. Ukrajina se proto jako jedno z témat nabízí („zlé Rusko“, „Moskvou způsobená ekonomická krize“, „jsou lidé, kteří se mají ještě hůř“ apod.; je otázkou, jestli časem dokonce nedojde k objevu toho, že „záporožští kozáci byli vlastně pro-osmansky naladěni“ popř. něčeho podobného).
Pokud se tyto vstupy zkombinují s (podle mě) imperativy popsanými v první odpovědi, máme zhruba intence (osu, páteř, mantinely…) toho, jak se aktuální ekonomická situace v Turecku může co do kroků Ankary odrážet vzhledem k Ukrajině a dění tam.
!A.: Turecko prozatím odmítá z pozice významného člena NATO úvahy o přistoupení Finska a Švédska, jaké jsou deklarované motivace tohoto kroku?
O.K.: Ankaře tam dle všeho jde o sympatizanty jakýchsi kurdských organizací (historicky PKK; nově možná i menší, popř. neformálnější odštěpky či dokonce individuální sponzoři organizace, z nichž většina či všichni stejně budou jak pod kontrolou severských, tak tureckých tajných služeb), které jsou dle jejího vyjádření teroristické, resp. (kurdský) teror podporující, a tedy se chápe příležitosti, jak může. Zároveň tam jsou takové ty „laterální“ věci jako „testování a vyhodnocování reakcí“ (NATO a obou zemí, popř. zbytku světa), opět „dokazování/potvrzování si“ vlastní hodnoty (kromě výše uvedené negociace ve stylu „něco za něco“ jde o druhou implicitní zprávu určenou zejména domácímu prostředí), popř. snaha „nedat se lacino“, „ukázat schopnost se ozvat“ apod.
Na druhé straně je nutno uznat, že Turecko kurdské téma vnímá skutečně citlivě, a daný prezidentův/vládní krok (či „vyjednávací tah“) je z pohledu „lidu“ v podstatě očekávaný, resp. v daném kontextu je svým způsobem „protokolární nutností“. Jinými slovy: neudělat ho, tak to turecká veřejnost (tisk apod.) vyhodnotí v tom smyslu, že něco není v pořádku.
Na straně „třetí“ ale ještě zcela upřímně: pokud by se ostatní členové, resp. alespoň těch pár, na kterých Severoatlantická organizace (přinejmenším na svém severním křídle) stojí, dohodlo, mohou vytvořit pro Švédsko i Finsko speciální podmínky či status, nadiktují jim částky, kterými na svou obranu musí přispívat, a téma bude vyřešeno i bez Turecka.
!A.: Domníváte se, že jsou tu ještě jiné důvody tureckého odporu vůči přijetí těchto dvou zemí?
O.K.: Když pomineme to, co Turecko trápí elementárním (tj. bezpečnostním) způsobem (tj. výše jmenované skutečnosti), nic jiného mě nenapadá. Hra je příliš velká, aby se řešily případné osobní nevraživosti, navíc žádné podle mě nejsou a ani na ně není čas. Pokud by na švédském a (rozhodně menšinově a nepravidelně; pokud vůbec) finském území nebyly elementy, které z pohledu Ankary pro Turecko představují součást toho, co Ankara chápe jako nezávažnější bezpečnostní ohrožení Turecka za posledních několik desítiletí, žádné klacky by oběma severským zemím na jejich cestě do Bruselu „pod nohy“ neházela, resp. žádné podmínky by si nekladla.
Na druhé straně je třeba chápat, že pokud by Turecko poskytlo azyl (někdy v minulosti zástupcům, poté) sympatizantům např. (hypotetické) „Strany sámských pracujících“ (jejíž cílem by bylo – i za využití násilí a s pomocí části výdělku z prodeje teplých bot ze sobolích a liščích kožek v Istanbulu a okolí – vytvořit jednotný stát na „historickém území“ severního Norska, Švédska, Finska a SZ Ruska), zřejmě by se (s Tureckem jinak vřele přátelské) Švédsko pod tlakem (části) veřejnosti své či případně (části veřejnosti) světové také dříve nebo později ozvalo.
Abychom ale věc zbytečně nezlehčovali a zároveň nenastavovali zrcadlo jen selektivně: za pozornost stojí podle mě i to, do jaké míry Turecku vadí přítomnost jeho (resp. turecky mluvících) radikalizovaných (či radikalizovatelných) islamistů na území (zejména) Švédska. Jinými slovy: nevadí mu vůbec. Pokud by tedy své protiteroristické snahy myslela Ankara skutečně komplexně, nemohlo by být Švédsko do NATO pro turecké veto přijato asi nikdy.
!A.: Co se může Turecko snažit získat tímto postupem?
O.K.: Jak už jsem řekl výš, nemusí ve finále získat nic, ozvat se ale muselo. Je třeba si uvědomit, že ať se to nám, středoevropským čtenářům příběhů Kara ben Nemsího o romantických cestách divokým Kordestánem, líbí, nebo ne, nemalá část turecké veřejnosti vnímá vybrané kurdské organizace skutečně jako teroristy, jichž se bytostně obává. Od vedení země tak tato část populace očekává aktivitu kdykoli, kdy se naskytne jen příslib toho, že by se příčina tohoto pocitu ohrožení mohla zase o něco zmenšit. Na druhé straně vedení země je zase v situaci, kdy musí – a jak bylo ukázáno na dalších příkladech výš – nejen v tomto bodě neprodleně jednat; když už kvůli ničemu jinému, tak proto, aby aspoň „dělalo, že dělá“.