Politolog Petr Drulák míní, že pro současnou českou levici je zatím charakteristické přešlapování na místě či podřizování se zájmům české oligarchie.
Ani půldruhého roku po ostudném (leč zaslouženém) vymetení obou levicových stran z parlamentu se nerýsuje naděje na lepší vývoj. Ne že by nebyli lidé. Na levici se objevuje dost zajímavých osobností, nicméně stávající instituce české levice spolehlivě zadusí jakoukoliv obnovu. Buď se dostávají pod kontrolu oligarchů nebo bezradně přešlapují na místě.
Nejkřiklavějším případem oligarchizace je současná ČSSD. Internetový miliardář a investor do liberálních honů na dezinformátory Jan Bárta, který pomáhal dostat Petra Pavla na Hrad, se rozhodl investovat do obnovy této kdysi levicové strany. Je nadšen ze Šmardova vedení a rád mu poskytne své miliony, pokud se strana dokáže zbavit „toxických přívěsků“. Soudí, že Šmardovi by v tom mohla pomoci Danuše Nerudová a třeba i nějací zelení politici. Bárta poměrně přesně vyjadřuje směr, kterým se pustila většina evropské levice. Opouští sociální a společensky konzervativní témata, která oslovují masy levicových voličů. Současná evropská levice o nich občas mluví, ale v praxi je má za toxické. Přijímá progresivistickou agendu klimatických změn, genderu, antirasismu, antifašismu, antinacionalismu a všech možných dalších „anti“, z nichž se postupně stávají mnohem větší hrozby než jsou dnes zla, vůči nimž se vymezují.
Takový program má v demokracii jistě své místo. Menší, progresivistická stranička zastupující dobře zajištěné městské liberály, kteří se ve své uniformitě rádi pokoušejí o různé projevy nekonformity, může spolu s Piráty soutěžit o politické místo na slunci. Není však vůbec jasné, proč by se to mělo odehrávat pod značkou sociální demokracie, jejíž kořeny jsou antisystémové (nejprve zákazy a represe, posléze tvrdě vybojované kompromisy s kapitálem), jejíž klíčová témata liberály nezajímají a jejímiž tradičními voliči opovrhují.
Že Šmarda a jeho parta myslí příklon k progresivistické oligarchii vážně, dokazují vylučováním Jany Turoňové. Tato sociální demokratka z jižních Čech se dopustila hned několika zločinů: prosazovala tradiční levicová témata, kritizovala korupční praktiky současného vedení, veřejně se ukazovala s lidmi, kteří se stranickému vedení nelíbí a začala sbírat nominace na předsedkyni strany. Vylekané grémium se jí v dubnu pokusilo v rozporu s vlastními stanovami vyloučit, počátkem května se sešlo celé předsednictvo, aby o vyloučení řádně rozhodlo. Stranický materiál shrnující její hříchy stojí za přečtení, je chorobopisem českého levičáctví. Turoňová se odvolává ke sjezdu, kde se snad bude moci obhájit. Z pozice sociální demokratky proti vedení strany, která tuto pozici už před časem opustila.
Dalším bolestivým příkladem oligarchizace levice byla zpráva z konce minulého roku, že firma Seznam dalšího internetového miliardáře Iva Lukačoviče přebírá deník Právo. Lukačovičovo mediální impérium, zahrnující mimo jiné pravicově liberální a často nenávistné Seznam Zprávy s levicově liberálními a moralizujícími Novinkami, tím získá tištěný deník, který dlouhá léta platil za hlavní orgán české levice. O dalším osudu novin netřeba mít iluze. Zdeňku Porybnému se v devadesátých letech podařilo přetvořit zdiskreditované Rudé právo do otevřeného a seriózního deníku, kvalitní novinařinu doplnil o bývalé disidenty a navrátivší se emigranty. Bohužel včas nerozpoznal, kam vede cesta západní levice, kterou si vzal za vzor. Možná nakonec budou Právo číst už jen Bárta se Šmardou.
Pak jsou tu ti, kdo bezradně přešlapují. Zatímco odboráři nevědí, co se svým předsedou, předsedkyně KSČM neví, co se svojí stranou. To, že mají vážný problém mohli odboráři tušit už na podzim, kdy se ukázalo, že na rozdíl od Vrábela, Havla, Okamury, Rajchla, a v podstatě kohokoliv jiného, nejsou schopni svolat ani v této sociálně tíživé době úspěšnou demonstraci. Po podivné frašce, kterou Josef Středula sehrál během prezidentských voleb, musejí vědět, že zásadní změny nesnesou odkladu. Ale nechovají se podle toho. Naopak Kateřina Konečná je jedním z mála autentických levicových hlasů ve významné funkci. Ale jak vdechnout své archaické straně nový život musí být i pro ni těžko řešitelným hlavolamem.
Českou levici nejspíše čekají ještě dlouhá léta na poušti. Pokud nemá bloudit věčně, potřebuje především dobrou mapu a funkční kompas. Aby, až se bez hněvu a zášti oddělí od progresivistů a nohsledů oligarchie, mohla přesvědčit váhající a založit nový projekt. K rýsování map a sestrojování kompasu je dobře spojit síly s konzervativci, kteří si podobně zoufají nad tím, jak jim liberálové zničili pravici. Třeba tak jako to začal dělat spolek Svatopluk.