Ilona Švihlíková analyzuje čínskou měnovou politiku v souvislosti s Trumpovou volební kampaní a obviněními, že země uměle podhodnocuje yuan.  

Obviňování Číny z kurzové manipulace se stalo jedním z témat Trumpovy volební kampaně. Není tomu ostatně poprvé (Obama v roce 2008), ale přeci jen se teď  Čína ocitla v postavení mimořádného padoucha, který bere běžným Američanům práci a vyváží na základě uměle podhodnocené měny.

Vracet se k tomu, že globalizace, která rozšířila proces přemisťování poboček po celém světem, je „made in the US“, a že Čína svou strategií „otevřených dveří“ jen zachytila první počátky globalizace, je už stará vesta. I když nedorazila ještě ke všem uším. Globalizace se poněkud vymkla a Čína ukázala, že je schopná se stát – komunismus sem, komunismus tam – vítězem i tvrdě kapitalistické hry.

Jenže nářky nad tím, že Čína uměle podhodnocuje yuan a tím dociluje svou exportní převahu (a přebytek obchodní bilance) neodpovídají skutečnosti. Podívejme se na celou záležitost v souvislostech.

Je zajímavé, že právě představitelé Spojených států si stěžují na příliš slabé měny. Podhodnocená měna je (nebo spíše byla) totiž jedním z klíčových prvků tzv. Washingtonského konsenzu. Ten byl sepsán v roce 1989 a představoval jakousi neoliberální kuchařku „správné hospodářské politiky“. Tento materiál byl připraven Mezinárodním měnovým fondem, Světovou bankou (v té době naprosto ovládanými Spojenými státy, které mají v obou organizacích stále právo veta) a americkým ministerstvem financí. I u nás známe tyto rady dobře: stačí vzpomenout na tři hluboké devalvace tehdy československé koruny z roku 1990. Makroekonomicky stojí za to připomenout, že to není zrovna ta nejúžasnější hospodářská strategie. Povzbuzuje konkurenceschopnost cenou a vede k vývozu národní práce zdarma. Už český národohospodář Miloš Pick v roce 2006 uvedl, že „láce… je vytvářena extrémně nízkým kurzem čínské měny.“ Tato politika je však podle něj dlouhodobě neudržitelná, neboť vede k tomu, že Čína vyváží čtyři pětiny svého exportu zdarma.

Kvantitativní uvolňování, tato neortodoxní monetární politika, kterou provozovaly snad všechny vyspělé země po roce 2008 (některé, jako Japonsko i před, a některé i nyní, viz Eurozóna), má jako svůj „vedlejší efekt“ také oslabení domácí měny. O tomto ale kritici už příliš nehovoří.

Čína svojí měnu brání

Současná situace Číny je nesrovnatelná s dobou před nějakými deseti lety. Dnes naopak čínské autority kurz yuanu brání, aby neoslaboval více, než by pro ně bylo přijatelné. V prosinci roku 2016 klesly čínské devizové rezervy na 3,011 bilionů dolarů, což je sice impozantní číslo, ale odlivy kapitálu z Číny je neméně impozantní. Vždyť se jedná o nejnižší úroveň čínských devizových rezerv od roku 2011!

Trump zřejmě ve své kampani narážel na to, že za rok 2016 čínský yuan oslabil vůči dolaru o 6,6 %. To je sice pravda. Stejně tak jako to, že pravděpodobné je i další oslabování, kterému se ovšem čínská centrální banka snaží zabránit.  Ta totiž masivně „spaluje“ své ohromné devizové rezervy právě proto, aby kurz bránila. I když se to americké administrativě nemusí líbit, současný zájem Číny je na silnějším, nikoliv slabším yuanu. Ukazují to i kroky, které zmiňuje Financial Times: posílení denního fixu, což představuje spolu se stanovením oscilačního pásma závazek centrální banky kurz bránit.

Spojenou nádobu problému měnového kurzu yuanu (vůči dolaru) je odliv kapitálu z Číny. Ten má mnoho podob i příčin. Slabší měna samozřejmě „an sich“ vede k odlivu kapitálu, což tzv. rozvíjející se země znají velmi dobře ze svých cyklů „nahoru – dolů“, které byly často podpořeny či dokonce přímo způsobeny rychlým přílivem či odlivem zahraničního kapitálu.

Proměna ve vývozce kapitálu

Oslabující yuan tak vytváří určitý začarovaný kruh. Ten ale nemůže zastínit další fundamentální změnu, kterou Čína prochází. A to je nejen její hospodářská strategie, která vedla k posílení domácí poptávky a k razantnímu zmenšení přebytku běžného účtu (tedy známky nerovnováh). S tím se pojí také skutečnost, že Čína se z příjemce kapitálu začíná měnit na vývozce kapitálu. Čína investuje v zahraničí a v prvním čtvrtletí roku 2016 byly její přímé zahraniční investice větší v zahraničí než ty zahraniční v Číně. To je téměř zlomový okamžik, který ukazuje, že Čína není (zatím) vyspělou zemí, ale už se čím dál méně hodí i do škatulky země rozvíjející se.

Čínské investice v zahraničí mají své pragmatické opodstatnění: v řadě případů se totiž jedná o vývoz nadbytečných domácích kapacit (typicky těžký průmysl). K tomu ovšem přidejme uvolněnou monetární politiku, kterou chce čínská vláda podpořit ekonomiku, ale která přispívá k oslabování yuanu. Nelze vyloučit, že část kapitálových odlivů je rovněž spjata s probíhající anti-korupční kampaní, a také s tím, že jiné rozvíjející se země mohou nabídnout pro zahraničí investice vyšší výnosy (stačí se podívat na vývoj v textilním průmyslu).

Čínské ambice se naopak vážou k posílení prestiže své měny. Tímto směrem šlo také přijetí yuanu do koše SDR (Zvláštní práva čerpání) s platností od 1. října 2010. Tento krok může být také vnímán jako posílení internacionalizace čínské měny, i když možnost ohrožení amerického dolaru je ještě daleko.

Nutnost zavedení opatření proti odlivu kapitálu (např. omezení  pro odliv dividend ze země) jde přesně opačným směrem. Z hlediska ekonomické teorie je tedy možné na Číně demonstrovat, že nelze mít najednou fixní kurz, volné kapitálové toky a samostatnou měnovou politiku (tzv. trilema).

Nemusíme být z čínské hospodářské politiky nadšeni. Nicméně obviňovat ji z něčeho, proti čemu sama bojuje, je absurdní. Vzhledem ke stále relativně širokému manévrovacímu prostoru uvidíme, zda Čína nepřijde s nějakou formou Tobinovy daně (tj. zdanění spekulativních transakcí), či jiného podobného opatření.