Bezpečnostní analytik Jan Schneider se pokouší doplnit mozaiku k pochopení komplexní situace v současném Izraeli.
František Škvrnda napsal článek „Nový výbuch násilia v Izraeli“, který z Nového slova převzal !argument, a díky za to. Článek je obsáhlý, uvádí mnoho zásadních údajů, nicméně nemůže postihnout celou realitu, a tak si dovolím doplnit některé z mého pohledu podstatné skutečnosti, které tam postrádám.
Naprosto nezodpovězenou otázkou je „nevznik“ palestinského státu. Autor uvádí rezoluci Valného shromáždění OSN č. 181 z 29. listopadu 1947 (Plán OSN na rozdělení Palestiny), podle níž měl vzniknout i arabský stát (omlouvám se za střídání pojmů arabský/palestinský – často je těžké postihnout, který je v určitém kontextu výstižnější). Když vznikl „židovský“ stát, proč nevznikl i ten „druhý“? No, možná proto, že o vliv na něj mezi sebou začaly soupeřit různé arabské klany, a Palestinci holt utřeli. To ale opravdu nebyla chyba Izraele!
Další věc, kterou postrádám, je zrcadlový pohled. Autor píše o korupčních skandálech v Izraeli. Některé z nich jsou spojeny s premiérem Netanjahuem, což kontaminovalo návrh soudní reformy, která jinak není zcela bezpředmětná a svévolná. Pouze by ji nesměl navrhovat právě Netanjahu, který by z ní mohl osobně těžit. Chybí mi však autorova zmínka o korupčních skandálech palestinských, už od dob Jásira Arafata. Ono by to potom vedlo k trochu objektivnějšímu zamyšlení nad pojetím korupce na Blízkém východě (a nad tím, jak je korupcí prožrán celý Západ – a to ještě nemluvíme o financování politických stran!).
Dalším podstatným nedostatkem je absence jakékoli (opět „zrcadlové“) zmínky o teroristických akcích palestinských útočníků na území Izraele po celou dobu jeho existence. Bylo by velmi záhodno zmínit tuto okolnost, která doposud vždy velmi efektivně zmařila atmosféru příznivou k mírovým jednáním. Zdá se být dokonce pravidlem, že palestinských teroristických útoků vždy přibylo za izraelských vlád, které chtěly jednat o míru. Jako by někomu právě to klesající napětí vadilo, jako by potřeboval udržet nestabilitu v regionu (a s tím související poptávku po co nejmodernějších zbrojních systémech).
Velmi negativní okolností je s tím související extremismus na obou stranách. Na jedné straně agresivní izraelští osadníci, kteří jsou ochotni třeba zbít starého rabína, který jde chránit olivové háje palestinských vlastníků (nedávno o tom v rozhlase vyprávěl evangelický farář Mikuláš Vymětal). A na druhé straně palestinští „pedagogové“, kteří podle učebnic, podobajících se obsahově nacistické propagandě, učí již malé děti nenávidět Židy (a takovéto „vzdělávací aktivity“ financuje EU, a na výslovné upozornění reaguje jen velmi ochable a nedůsledně).
Naopak velmi pozitivní skutečností je to, že například za zmíněnými dohodami z Osla (1993, 1995) byly poměrně silné mírové snahy z obou stran. Existují velmi dlouho a jsou prezentovány velmi respektuhodnými osobnostmi. Nicméně pozornosti světových médií se jim nedostává. Otázkou je, zda je to pouze senzacechtivým až krvežíznivým nasměrováním, které médiím zaručuje prodejní úspěch a vysoké reklamní tarify?
Anebo je za tím ještě i snaha cosi úmyslně potlačovat, protože to jde proti zájmům Spojených států, které – jak velmi otevřeně píše George Friedman („Příštích sto let“) – systematicky destabilizují regiony v rámci dlouhodobé strategie, jak ovládat světové dění? Vždyť Spojené státy podporují obě strany konfliktu a neustále je zásobují zbraněmi!
Vzpomínám v této souvislosti na velmi paradoxní náhled slovutného diplomata a zpravodajce Miroslava Polreicha, který na téma Blízkého východu pronesl provokující prorocká slova: „Vím, jak dosáhnout míru na Blízkém východě. Vykašlat se na ně.“ Ano, souhlas. Nepodporovat. Neintervenovat. Nerozdmýchávat. Dát ruce pryč. Oni už se dohodnou. Vždycky v minulosti se totiž dohodli.
Takový přístup, kdy se zkusmo úplně vyprázdní scéna, totiž poskytne dobrou šanci, jak indikovat viníky stálého napětí: ti se tam totiž rychle začnou dobývat zpět. Komu by to kompletní stažení se z Blízkého východu nejvíc vadilo? Ropným společnostem a navázaným spekulantům. Zbrojnímu průmyslu. Zajímavé je, že prostým lidem nikoliv. Ti se chovají zcela jinak, jako „chcimíři“ – jenže to mají, jako všude, velmi těžké. Víme to z vlastní zkušenosti. Dovolím si proto namátkou uvést několik velmi zajímavých příkladů odjinud.
V září 2016 se v Jeruzalémě konal týdenní festival „Mekudešet“ („Posvěcená“) společných modliteb židů, křesťanů i muslimů, otevřený řadám veřejnosti. Podle izraelského tisku však šlo pouze o špičku ledovce, o první viditelný projekt společenství muslimských, židovských a křesťanských představitelů, kteří se už několik let společně scházejí a hledají průnik duchovních cest. Tři náboženství, která sdílejí „vášeň pro Jeruzalém, v němž žijí vedle sebe pod křídly Všemohoucího“, se pokouší nabídnout přístup, v němž víra nebude – slovy jednoho z pořadatelů – lidi rozdělovat, nýbrž naopak spojovat.
V dubnu 2019 představitel marocké židovské komunity Serge Berdugo přivítal iniciativu krále Mohammeda VI. zřídit marocké muzeum židovské kultury. V srpnu téhož roku uskutečnili maročtí Židé pouť k obnovenému židovskému hřbitovu v přístavním městě Al-Jadida. A v červenci 2021 poslal Serge Berdugo vřelé pozdravy a přání míru, zdraví a štěstí představiteli marockých muslimů Eidu Mubarakovi Saidimu u příležitosti muslimského svátku Eid-Al-Adha.
Podle agentury JTA (17.října) po vraždě šestiletého palestinsko-amerického chlapce Wadea Al-Fajjúma na předměstí Chicaga prosí židovské skupiny napříč náboženským spektrem Američany, aby nedovolili, aby se kvůli válce Izraele s Hamásem šířila protimuslimská nenávist. „Víme, že nejsme jediní, kdo je v tuto chvíli terčem. Naši muslimští, arabští a palestinsko-američtí sousedé čelí fanatismu, hrozbám a násilí. Odmítáme protimuslimský fanatismus spolu se všemi formami nenávisti vůči jednotlivcům na základě jejich víry a absolutně odmítáme odvetné útoky proti nevinným muslimům a arabským Američanům v této zemi nebo kdekoli jinde.“ Skupina rabínů z oblasti Chicaga se zúčastnila pohřbu Wadea Al-Fajjúma.
V květnu 2019 přišla Ústřední rada německých Židů s iniciativou zahájit nový židovsko-muslimský dialog pod názvem „Prevence prostřednictvím rozhovoru“.
V červnu 2019 přijal izraelský prezident Reuven Rivlin čtyřicetičlennou skupinu francouzských a belgických imámů a aktivistů, vedenou imámem Hassenem Chalgoumim, aby diskutovali o hodnotách a možnostech mezináboženského dialogu.
V srpnu 2019 londýnský starosta Sadiq Khan vyzval městskou radu, aby schválila plány na výstavbu Památníku holokaustu v blízkosti budovy Parlamentu.
V listopadu 2019 v Sarajevu vzpomněli společně bosenští židé a muslimové dvoustého výročí záchrany uvězněných židů z vězení, v němž je držel zkorumpovaný turecký místodržitel Mehmed Ruzdi Pasha a žádal za jejich životy obrovské výkupné. Rukojmí byli osvobozeni díky povstání sarajevských muslimů, kteří gubernátora odstranili, a sarajevští židé ho slaví jako místní obdobu purimového svátku, Purim di Saray, symbol výhod dobrého mezináboženského soužití, což je zvláště významné v dnešné době plné nenávisti.
V květnu 2020 se dohodli vrcholní představitelé španělských náboženských organizací (židovské, episkopální, muslimské) že se sejdou na světový den modliteb, půstu a charitativní práce v době koronavirové pandemie.
V květnu 2020 imám Salahuddin Barakat a rabín Moshe David HaCohen ze švédského Malmö vydali na znamení mírové koexistence společné prohlášení v době, kdy se ve stejný týden termínově sešel islámský svátek Eid el fitr a židovský svátek Šavuot.
V červnu 2020 prohlásil šejk Mohammed Al-Issa, představitel Muslim World League (saúdskou vládou podporované neziskovky), že židé a muslimové musí společně bojovat proti antisemitismu: „Jsme hrdí na to, že bok po boku s našimi židovskými bratry a sestrami můžeme přispět k porozumění, respektu, lásce a mezináboženské harmonii.“
V červnu 2021 přinesla JTA reportáž z arizonského města Tucsonu o arabském obchodě „Al Basha Grocery“, který nabízí potraviny podle náboženských předpisů židovských (košer), jakož muslimských (halal), ve snaze vytvořit „melting pot“ pro židy i muslimy. Na rozdíl od velkých proklamací je toto malý, ale skutečný čin.
V červnu 2021 se v izraelském Akku na šabat uskutečnila akce, symbolizující jednotu židů a muslimů, a to jako odpověď na násilné střety mezi židy a muslimy, které se nedlouho předtím odehrály po celé zemi.
V červnu 2021 v německém městě Würzburg vzpomněli společně křesťané, muslimové a židé na oběti útoku nožem, spáchané mladým Somálcem.
V červenci 2021 vyzval Josef Schuster, předseda Ústřední rady německých židů, k užší spolupráci s muslimskými organizacemi.
Agentura JTA v březnu 2021 zveřejnila informaci o tom, že židovská spisovatelka Laura Shovan a její muslimská kolegyně Saadia Faruqi napsaly společně dětskou knížku „A Place at the Table“, která vypráví příběh dvou středoškolaček, židovské a muslimské, jejichž přátelství začalo na kursu vaření. (Jak typické pro Blízký východ! Ostatně já sám jsem slyšel od přímé účastnice o velmi pěkném kursu na haifské univerzitě, kdy se scházejí a hovoří spolu křesťanka, ortodoxní židovka a muslimka, což pak pokračuje společným stolováním, jak jinak.)
V červnu 2018 berlínští muslimové a židé, mezi nimiž byli imámové i rabíni, muži i ženy, utvořili pětadvacet dvojic, jezdících po berlínských ulicích na tandemových bicyklech na protest proti rostoucí mezilidské nenávisti, antisemitismu v podobě napadání židů i muslimů.
V dubnu 2018 zveřejnila agentura JTA článek o tom, že tři čtvrtiny studentů na více jak půl století fungující birminghamské židovské základní škole King David School jsou muslimové. Je to výsledek ubývání židovského a přibývání muslimského obyvatelstva. Nicméně na oslavu 70. výročí založení Státu Izrael vlála na škole izraelská vlajka a všichni studenti zpívali izraelskou hymnu „Hatikvah“. (Škola zprávu odmítla komentovat, zřejmě proto, že čím méně publicity, tím klidnější život.)
V červenci 2015 publikoval Marek Čejka článek o muslimských vojácích v první a druhé světové válce, v nichž se však – oproti široce rozšířenému povědomí – muslimové a Arabové (není každý Arab muslim) mohli utkat jako protivníci.
V první světové válce to byli muslimové a Arabové na straně Dohody (hlavně indo-pákistánští v britské armádě a afričtí muslimové v armádě francouzské) proti muslimům osmanským (což byli jak Turci, tak i část Arabů) či rakouským (Bosňáci).
V druhé světové válce je role muslimů podávána jako kolaborace s nacisty, dokumentovaná odkazy na setkání muftího Al-Husajního s Hitlerem a chorvatsko-bosenskou 13. horskou SS divizi Handžar, která měla v době největší síly 17 tisíc mužů a skutečně páchala válečné zločiny po boku nacistů.
Nicméně ve stejné době výrazně větší počet muslimů bojoval na straně Spojenců. Obyvatelé Indie a dnešního Pákistánu bojovali po boku Velké Británie v dobrovolnické armádě o síle až dva a půl miliónu mužů, z nichž bylo přibližně 30 procent muslimů. Z půl miliónu vojáků v armádě Svobodné Francie byly téměř dvě třetiny muslimové z Maroka, Alžíru, Senegalu, Čadu a dalších francouzských dominií.
Čejka konstatuje, že velká část Evropanů pokládá dnes takřka vše přicházející z Blízkého východu, islámského či arabského světa jako potenciální nebezpečí a „neslučitelné s evropskými hodnotami“, což je v některých případech pravda, ale rozhodně to neplatí všeobecně, protože uvedené příklady dokazují, že obrovské množství muslimů „evropské hodnoty“ nejen že respektovalo, ale mnozí dokonce za ně položili život.
Na to tematicky navazuje článek Akbara Ahmeda, ve Velké Británii žijícího odborníka na muslimskou problematiku z pohledu západního světa, který byl v listopadu 2018 publikován v našem tisku. Důležité jsou v něm dvě reflexe.
V minulosti byli muslimové považováni za představitele silné, sofistikované a bohaté světové civilizace. Muslimští vědci, astronomové, chirurgové, překladatelé a matematici byli špičkami ve svých oborech a podíleli se na rozvoji Evropy. Dnes jsou muslimové paradoxně považováni za nemajetné uprchlíky, kteří utíkají před šílenými a krvežíznivými muslimskými vládci. Proto se Evropané na islám nedívají jako na součást evropské civilizace. Tato situace má bohužel velký konfliktní potenciál.
Akbar Ahmed rozlišuje tři základní proudy islámu. Do fundamentalistického patří ti, kteří věří, že být dobrý muslim znamená doslova dodržovat Korán a podle jejich názoru neměnný duch islámského práva, tak, jak ho vykládají oni. Do mystického patří ti, kteří věří v boží lásku ke všem stvořením. Do modernistického pak ti, kteří věří v rovnováhu víry s moderností, tedy že modernost s charakteristikami demokracie a odpovědnosti a islám jsou kompatibilní. Tito jsou však nejvíce ohroženi právě fundamentalisty.
Nicméně jako humanista s vírou v pluralitní dědictví, které v Evropě existuje, vyslovuje Akbar Ahmed naději, že vůdcové Evropy budou schopni v této obtížné době vést kontinent s moudrostí, soucitem a odvahou.
A to si přejeme i my.