Velké technologické společnosti výrazně omezují pravomoci demokratických orgánů EU prostřednictvím trvalých závazných obchodních dohod. Deborah Jamesová, ředitelka mezinárodních programů v Centru pro ekonomický a politický výzkum a odbornice na otázky obchodu a demokratické globální správy, tvrdí, že lokálně vytvářená data by měla spíše pomoci podpořit digitální industrializaci, zaměstnanost a malé a střední podniky na místní úrovni. Musíme diskutovat a regulovat nejen soukromí, ale také ekonomickou správu dat.
Velké technologické korporace [1] se snaží omezit schopnost demokratických orgánů Evropské unie (EU) regulovat jejich činnost ve veřejném zájmu prostřednictvím trvalých a závazných „obchodních“ dohod.
Digitalizace je určující ekonomickou transformací naší doby. Společenské přínosy rostoucí digitalizace jsou dobře známé, ale škodlivé účinky expanze velkých technologií jsou teprve poznávány.
Technologická zlepšení jsou sice vítaná, ale politické prostředí, v němž tyto nové technologie fungují, určuje, kdo z nich bude mít prospěch a kdo může být v dlouhodobém horizontu poškozen. Toto politické prostředí je výsledkem rozhodnutí zákonodárců a regulačních orgánů, nikoli výsledkem neviditelné síly, v jejímž rámci jsou vítězové a poražení nevyhnutelní. Ve skutečnosti se jedná o politickou volbu.
Dosud tvůrci politik umožňovali technologickým společnostem urychlit pronikání technologií do našich životů bez předchozí regulace. Velké technologické společnosti jsou nyní největšími a nejmocnějšími korporacemi v dějinách světa, ale zároveň jsou ze všech odvětví nejméně regulovány.
Velké technologické společnosti dlouho tvrdily, že regulace by potlačila inovace. Skutečnost je však taková, že největší a nejmocnější technologické korporace dnes nejednají jako inovátoři, ale jako monopolisté, kteří se snaží zabránit konkurenci a ovládnout trhy. Dosahují toho prostřednictvím obchodního modelu, který závisí na masovém sledování uživatelů, monopolizaci dat a jejich zpracování i digitálních infrastruktur a na kontrole využívání technologií prostřednictvím vlastních algoritmů.
Zejména se snažily komodifikovat a kontrolovat produkci, shromažďování a využívání dat pro soukromý zisk, místo aby umožnily veřejnosti využívat digitalizaci a data pro větší společné sociální, environmentální a ekonomické dobro. Toho dosáhly tím, že se vyhnuly uplatňování regulace lidských práv a veřejného zájmu v technologické oblasti.
EU si začala uvědomovat, že je naléhavě nutné omezit některé z nejškodlivějších praktik velkých technologických firem. Zákon o digitálních službách (DSA), zákon o digitálních trzích (DMA) spolu se zákonem o datech, zákonem o správě dat (DGA) a zákonem o umělé inteligenci (AI) jsou prvními kroky k zajištění toho, aby digitální sektor ekonomiky fungoval ve stejném rámci fair play a s ohledem na veřejný zájem jako zbytek ekonomiky.
Zároveň se americkému Big Techu podařilo přesvědčit Evropskou komisi, aby přijala jeho dlouhodobý obchodní program jako program EU v oblasti digitálního obchodu. Mnohá ustanovení této agendy ovlivňují tvorbu domácí politiky v nesčetných otázkách mimo „obchod“. Rozpočet lobby technologického sektoru zaznamenal během dvou let 16% nárůst na 113 milionů eur. Není to však jediný způsob, jakým lobbují: „evropské“ podnikatelské lobby jsou silně ovládány velkými technologickými giganty sídlícími v USA. Mezi hlavní evropské obchodní skupiny lobbující za digitální obchod v EU patří DigitalEurope, Ecommerce Europe a European Services Forum. Tyto lobbistické skupiny působící v Evropě mají zaměstnance a členy, kteří zastupují zájmy amerických technologických společností. Korporace využívají mezinárodní „obchodní“ dohody k dosažení svých cílů, protože jde o proces tvorby politiky, který je nejvíce poplatný podnikatelskému sektoru a nejméně otevřený ostatním zúčastněným stranám veřejného zájmu (jako jsou odbory, ochránci soukromí, antidiskriminační skupiny a další). Jsou právně závazné, zatímco doporučení Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) nebo prohlášení skupiny G20 závazná nejsou. Velké technologické společnosti také raději využívají obchodní dohody ke stanovení omezení pro národní legislativu, protože ačkoli země mohou měnit vlády, obchodní dohody je téměř nemožné změnit, protože se jedná o mezivládně sjednané trvalé smlouvy. Stejně tak mají obchodní dohody „odrazující účinek“ na způsob, jakým země přijímají zákony. V evropském kontextu byl významným příkladem zákaz dovozu hormonálně ošetřeného hovězího masa do Evropské unie. Evropská unie tento zákaz zavedla z důvodu obav o bezpečnost potravin a veřejné zdraví. Tento zákaz se však stal předmětem obchodních sporů se zeměmi, jako jsou Spojené státy a Kanada, které jej považovaly za neodůvodněnou obchodní překážku a za porušení pravidel Světové obchodní organizace (WTO). V důsledku obchodních sporů a mezinárodních tlaků musela Evropská unie svou politiku přehodnotit a zmírnit omezení dovozu hormonálně ošetřeného hovězího masa, aby splnila své mezinárodní závazky v rámci WTO a dalších dvoustranných obchodních dohod. To znamenalo změnu nebo zrušení zákazu dovozu, který byl zaveden z hygienických důvodů.
Zatímco dříve se „obchodní“ dohody zaměřovaly na cla, dnes převážná většina ustanovení v těchto dohodách stanoví práva na obchod, která vykonávají obchodní firmy, a omezuje možnost států regulovat tyto firmy ve stanovených odvětvích.
Stejná EU, která prosazuje nové zákony upravující vnitřní digitální ekonomiku EU, současně prosazuje digitální obchodní politiku, která je v rozporu se současnou a budoucí politikou veřejného zájmu v EU i mimo ni a která by ji výrazně omezovala. V rámci Evropské komise a její schopnosti regulovat totiž dochází ke konfliktu, kdy se na jedné straně snaží poskytnout občanům práva a ochranu, ale na druhé straně se odborníci na obchod snaží digitální ekonomiku deregulovat, což ztěžuje nalezení společného základu pro účinnou regulaci.
Prostřednictvím řady dvoustranných a regionálních obchodních dohod se velké technologické společnosti snaží udržet politické prostředí, které upřednostňuje soukromou kontrolu nad daty i technologickými zdroji a postupy ve službách nadstandardního zisku. Kontrola nad daty – a zejména možnost jejich přeshraničního přenosu – a utajení jejich algoritmů nebo zdrojových kódů jsou hlavními prioritami technologických gigantů v jakékoli dohodě o „digitálním obchodu“.
EU dokončila obchodní dohody se zvláštní kapitolou o digitálním obchodu s Kanadou, Singapurem, Vietnamem, Japonskem, Spojeným královstvím, Mexikem, Chile, Mercosurem a Novým Zélandem. A v současné době jedná o kapitolách o digitálním obchodu mimo jiné s Indonésií, Austrálií, Indií, Jižní Koreou, Singapurem, regionem východní a jižní Afriky (ESA) a plurilaterálně ve WTO.
Studie zadaná levicí v Evropském parlamentu „The European Union’s Digital Trade Rules: Undermining European Policy to Rein in Big Tech“ (2023) se zabývá několika nejhoršími ustanoveními pravidel EU pro digitální obchod, zejména zákazy regulace přeshraničních přenosů dat a zákazy požadavků na lokalizaci dat; stejně jako zákazy možnosti státu požadovat zveřejnění zdrojového kódu nebo algoritmů.
Mýtus „volného toku dat“
Velké technologické firmy často používají eufemismus „volný tok dat“ (FFOD – free flow of data), aby označily své cíle v oblasti přeshraničního přenosu dat. Je však zřejmé, že ve skutečnosti nejde o to, aby data proudila „volně“. Záměrem odvětví Big Tech je, aby si soukromé společnosti přivlastnily a kontrolovaly všechny formy dat – bez ohledu na to, kdo je vytvořil, kdo je zpracoval, v jakém státě vznikly nebo jaký prospěch z nich může mít veřejnost – pro čistě soukromý zájem.
Za posledních zhruba 40 let se používání digitálních technologií výrazně rozšířilo. Ačkoli růst produktivity ve vyspělých ekonomikách byl v posledních desetiletích pomalejší než v poválečném období, digitální technologie pravděpodobně významně přispěly k růstu, ke kterému došlo. Jsou to však spíše vlastníci kapitálu než pracující lidé, kteří v posledních čtyřech desetiletích získávají stále větší podíl na příjmech z růstu produktivity v technologickém sektoru.
To je hlavním zdrojem nerovnosti v dnešních společnostech. Návrhy na digitální obchod v obchodních dohodách představují snahu velkých technologických společností dále upevnit vzestupnou distribuci příjmů od práce ke kapitálu. Nejdůležitějším aspektem při utváření toho, kdo bude mít prospěch z rozšířeného využívání technologií, bude politické prostředí, v němž se tyto technologie využívají.
Pokud si korporace budou moci nárokovat „vlastnictví“ dat vytvořených pracovníky, komunitami a státy, trvale to vychýlí rovnováhu moci ve prospěch korporací proti práci jako celku.
Velké technologické společnosti jsou nyní čtyři z pěti největších společností na světě podle tržní kapitalizace. Společnosti Apple, Microsoft, Alphabet (Google) a Amazon jsou investory tak vysoce ceněny mimo jiné kvůli datům, která mají k dispozici, a jejich potenciálu přinášet příjmy.
Vzhledem k ekonomické hodnotě dat je nezbytné diskutovat a regulovat nejen soukromí, ale i ekonomickou správu dat. Měla by být data vytvořená obyvateli jurisdikce k dispozici, aby pomohla podpořit digitální industrializaci, pracovní místa a malé a střední podniky na místní úrovni? Nebo by si je měly přivlastňovat a kontrolovat pouze velké technologické společnosti?
Proč potřebujeme právo na lokalizaci dat
Ustanovení zakazující opatření pro lokalizaci dat zasahují do podstaty potenciálu komunit využívat data pro veřejné blaho. Kromě toho, že jednotlivec uplatňuje svá práva na údaje, které produkuje, existuje mnoho důvodů, proč má veřejnost zájem na zajištění dostupnosti kolektivních údajů pro veřejné statky, jako je ukončení pandemií nebo zmírnění změny klimatu; proč by místní komunita nebo vláda (například dopravní jurisdikce) mohla chtít uplatňovat práva na údaje (například údaje soukromých aplikací pro sdílení jízd) za účelem zlepšení dopravní infrastruktury; nebo proč by komunity nebo sociální skupiny, jako jsou pracovníci, mohly mít nároky na údaje týkající se jejich vlastní práce.
Datová centra jsou továrnami digitální ekonomiky a vlády by měly mít právo podporovat digitální továrny na území svého státu prostřednictvím politiky lokalizace dat.
Korporace by neměly mít možnost obcházet demokratické procesy v době, kdy občané, zaměstnanci, regulační orgány a zákonodárci vedou debaty o hodnotě dat a první vlně nezbytné regulace tohoto odvětví. Zejména pokud tyto firmy usilují o to, aby zabránily vládám zajistit širší přístup k datům a jejich přínosy pro všechny.
Proč naše vlády potřebují právo na zveřejnění zdrojových kódů a algoritmů?
Čím dál více se uznává, že společnosti stále více využívají algoritmické rozhodování. Každý den se dozvídáme o nových aspektech našeho pracovního, společenského, finančního a politického života, které jsou určovány algoritmy, což znamená, že je korporace používají pro stále více aspektů svých obchodních rozhodnutí. Korporace zároveň chtějí algoritmické systémy chránit před zveřejněním. Najednou žádné z jejich obchodních rozhodnutí nemůže být podrobeno dohledu veřejného zájmu!
Odborné organizace občanské společnosti tvrdí [2], že výjimky zahrnuté pro soudní orgány nebo regulační orgány jsou nedostatečné k zajištění souladu algoritmů a digitálních technologií s právem EU. Aby se usnadnil skutečný dohled ve veřejném zájmu, nesmí obchodní dohody EU bránit možnosti politického vývoje, který by usnadnil veřejnou kontrolu algoritmů v zájmu občanské společnosti, jakož i zájmů akademické obce, médií, kritických inženýrů a odborů. V opačném případě se jedná o „černou skříňku“ pro obchodní rozhodování!
Studie také jednoznačně ukazuje 10 oblastí evropské společnosti, které by tato tzv. „pravidla digitálního obchodu“ poškodila. Jedná se o různé oblasti, od daňové politiky po veřejné služby, od ochrany osobních údajů po antidiskriminační úsilí, od antimonopolního úsilí po finanční stabilitu, od malých podniků po evropskou zelenou dohodu a od digitální industrializace po práva a pravomoci pracovníků v expandující digitální ekonomice.
Například v oblasti daňové politiky by pravidla digitálního obchodu omezila možnost EU zdanit nejziskovější korporace v historii světa.
Zisky digitálních firem v posledních letech prudce vzrostly v důsledku prudkého nárůstu přeshraničních digitálních aktivit. Přesto daně, které platí, zůstávají extrémně nízké, a to i v Evropě. Například společnost jako Uber může snadno přesunout „nejvyšší tvorbu hodnoty“ ze země svého působení do daňového ráje, jako je Irsko, odkud je prokazatelně poskytován backendový software a analytika. Za posledních deset let vygenerovala společnost Amazon větší nezdaněné zisky, než je celková částka, kterou kdy musela zaplatit na daních. V roce 2020 činil příjem společnosti v USA 20 miliard dolarů. Pokud by Amazon zaplatil 21 % svých zisků na federální dani z příjmu, vyšlo by to na 4,1 miliardy dolarů. Vykázaná běžná daň společnosti ve výši 1,8 miliardy dolarů byla méně než poloviční, což znamená, že jen v tomto roce se Amazon vyhnul daním ve výši 2,3 miliardy dolarů. Studie Levice v Evropském parlamentu ukazuje mezinárodní metodu, kterou Amazon vyvinul, aby toho dosáhl. Evropská komise již v roce 2018 navrhla zlepšení nespravedlivého zdanění digitální ekonomiky a v roce 2021 se EU připojila ke globální daňové dohodě dosažené v OECD. Přesto by snahy EU o zdanění velkých technologií mohly být stále podkopávány její vlastní politikou digitálního obchodu.
Ustanovení, které zakazuje vládám požadovat, aby kopie údajů byly uchovávány na místní úrovni, ztěžuje vládám vyměřování daní ze zisku právnických osob. Daňové ráje jsou stále častěji využívány velkými technologickými společnostmi jako „datové ráje“, aby se zabránilo přístupu vlád k údajům, které by jinak mohly mít daňové důsledky. To je případ mnoha evropských a zahraničních společností, které uchovávají svá data v Nizozemsku, Irsku nebo Lucembursku, kde mají dobrou konektivitu, silné zákony na ochranu soukromí a státy, které mimo jiné investují do zelené energie. Například společnost Google uchovává svá evropská data převážně v Nizozemsku, Irsku a Belgii.
Proč jsou obchodní pravidla digitálního světa tak důležitá pro práva pracovníků?
Lze si snadno představit, jak by se nerovnováha sil mezi velkými technologickými společnostmi a pracujícími ještě více a trvale vychýlila v neprospěch pracujících, pokud by velké technologické společnosti přepsaly pravidla, jimiž se řídí digitalizace.
Diskutuje se o tom, zda by pracovníci měli mít ekonomická práva na data, která pomáhají vytvářet. Mezinárodní odborový svaz veřejných služeb (PSI) uvádí, že:
„Široký přístup ke společenským datům, která jsou v současnosti v rukou několika digitálních společností, je nezbytnou podmínkou pro spravedlivou ekonomiku, kvalitní veřejné služby, tvorbu veřejných politik a demokratickou správu věcí veřejných. Prosazení kolektivních vlastnických práv k datům je jednou z nejzásadnějších politických otázek naší doby. Pracovníci veřejného sektoru a jejich odbory budou muset hrát důležitou roli při utváření role veřejného sektoru v digitální společnosti – poskytovat data a digitální inteligenci jako veřejné statky, zajišťovat rozvoj vhodných digitálních veřejných institucí a spravovat datové infrastruktury.“
Uzavření závazků týkajících se dat v rámci obchodních dohod něco takového znemožní a pravděpodobně povede k trvalému potlačení kolektivního vyjednávání pracovníků v digitálním věku. Privatizace dat, která je ústředním bodem „pravidel digitálního obchodu“, by vážně omezila schopnost vlád zajistit rozsáhlou tvorbu pracovních míst a plnou zaměstnanost prostřednictvím digitalizace, jakož i spravedlivé rozdělení vytvořených příjmů.
Používání automatizovaných systémů pro přijímání a propouštění zaměstnanců, nástrojů pro plánování a systémů zvyšujících produktivitu pracovníků, jako jsou systémy pro sledování pohybu a polohy, jakož i systémy pro dohled a monitorování v reálném čase, vedlo k řadě poškození pracovníků [3]. Patří mezi ně diskriminace, intenzifikace práce, zneužívání duševního a fyzického zdraví a oslabování základních pracovních práv, jako je svoboda sdružování a právo na kolektivní vyjednávání. Všechny tyto újmy lze napravit pouze tehdy, pokud budou algoritmické systémy podléhat inkluzivnímu řízení a systémy bude možné upravit. Pokud zdrojový kód nelze přezkoumat, a přesto je chybný, nebude existovat žádná odpovědnost a žádný způsob, jak tyto škody napravit.
Korporátní zastánci pravidel digitálního obchodu patří k nejhorším porušovatelům pracovních práv. Na mnoha pracovních místech, která vytvářejí, jsou vypláceny nízké a někdy i nestandardní mzdy, jsou porušovány mezinárodní pracovní normy a chybí zaměstnanecké výhody. To platí zejména o „práci prostřednictvím platforem“, kterou se v současné době snaží lépe regulovat i EU prostřednictvím směrnice o práci prostřednictvím platforem. Na digitalizovaných pracovištích musí být pracovníkům zaručena jejich základní práva, svobody a autonomie.
Velké technologické firmy vyvíjejí v Evropě rozsáhlý politický tlak a zdá se, že jejich lobbistické aktivity vedly k deregulační obchodní agendě, která je výhodná především pro Silicon Valley.
Představa, že více digitálních obchodních dohod znamená, že musí přirozeně existovat mezinárodní pravidla, kterými se tento obchod řídí, je mylná. Obchodní dohody ze své podstaty omezují práva států regulovat ekonomické chování. Vlády by však měly mít prostor pro prosazování předpisů, které zajistí lidská a základní práva v digitální ekonomice, podpoří využívání dat a digitalizaci pro veřejné blaho a podpoří digitální industrializaci. EU musí zajistit, aby její obchodní dohody neomezovaly její schopnost zavést silnější regulaci velkých technologií s cílem chránit pracovníky, spotřebitele, malé a střední podniky, menšiny, udržitelnost a základní práva v digitální sféře.
Bidenova administrativa v USA nedávno stáhla některá pravidla digitálního obchodu, o nichž se jednalo na úrovni WTO. Tato důležitá skutečnost si žádá pozornost, neboť USA se snaží začít hnát velké technologické společnosti k odpovědnosti. Skutečnost, že tentýž stát, který tato pravidla začal prosazovat, nyní pochybuje, zda má v jednáních ve prospěch těchto pravidel pokračovat, by měla přimět evropské orgány, aby zvážily, zda je pokračování v podepisování dohod o volném obchodu správnou cestou.
Současná „obchodní“ agenda Evropské komise je v přímém rozporu se současným úsilím mnoha levicových a progresivních evropských lídrů a zákonodárců o prosazování lidských a základních práv v digitální oblasti, o omezení škod způsobených velkými technologiemi a o zajištění celkového přínosu technologií pro společnost.
Vzhledem k požadavku, aby vnější politika EU zůstala v souladu s jejími zásadami, dokumenty a stávajícími právními předpisy, je naléhavě nutné zásadně přehodnotit přístup EU k digitálním obchodním dohodám.
Chceme-li vytvořit spravedlivější, inkluzivnější a rovnější společnost, měli bychom se zaměřit na společnosti digitální ekonomiky, protože právě ony utvářejí budoucnost hospodářství. V tomto smyslu by občanská společnost měla být náročná:
-
-
-
- spravedlivé mezinárodní zdanění
- algoritmická odpovědnost a spravedlnost
- prosazování pracovních práv v digitální sféře
- datová pravidla, která nejen chrání soukromí, ale také sdílejí výhody ekonomiky založené na datech s komunitami a společností jako celkem, nejen s korporacemi
- přísnější antimonopolní pravidla a jejich prosazování
- žádná obchodní pravidla, která mají na regulační orgány „odrazující účinek“.
-
-
V sázce je ekonomika a společnost budoucnosti. Je čas regulovat největší průmyslové odvětví všech dob na mezinárodní úrovni ve prospěch společnosti.
Reference:
[1] Big Tech, známé také jako technologičtí giganti, jsou největší společnosti v oblasti informačních technologií. Tento termín se nejčastěji vztahuje na pět velkých technologických společností ve Spojených státech: Alphabet (Google), Amazon, Apple, Meta a Microsoft. V Číně jsou ekvivalentem Velké pětky společnosti Baidu, Alibaba, Tencent a Xiaomi. Mezi velké technologické společnosti lze zařadit i menší technologické společnosti s vysokým oceněním, jako je Netflix, nebo netechnologické společnosti se špičkovými technologickými postupy, jako je automobilka Tesla. V celém textu máme na mysli především společnosti se sídlem v USA.
[2] O této problematice a jejích důsledcích existuje několik studií. Jednou z nich je „Algorithms Off-limits? If digital trade law restricts access to source code of software then accountability will suffer“ od Kristiny Irion, další je „Some preliminary implications of WTO source code proposal“ od autorky jménem Sanya Reid Smith.
[3] Existuje několik studií a webových stránek, které zkoumají a shrnují důsledky algoritmů na pracovištích, některé z nich jsou https://www.ifow.org/knowledge-hub-themes/algorithms-at-work;https://www.futureofworkhub.info/comment/2021/7/26/algorithms-in-the-workplace-the-rise-of-algorithmic-management-hcd4f, https://www.thefutureworldofwork.org/ a další.
Autorka děkuje Rolandu Kulkemu a Sofii Scasserrové za redakční a výzkumnou podporu.
Článek vychází ve spolupráci s transform!europe.