Michal Ševčík se věnuje tématu čtvrté politické teorie, které je politickým mainstreamem často dezinterpretována nebo hodnocena povrchně. Proč jde spíš o západní recepci liberalismu, než o ruský imperialismus?
Čtvrtá politická teorie (4PT) je koncept, který se pokouší překonat tradiční politická paradigmata moderní doby. Její nejvýraznější reprezentant, ruský filozof Alexander Dugin, prezentuje 4PT jako odpověď na (ne)úspěchy liberalismu, socialismu a fašismu (pozornému čtenáři neunikne fakt, že Dugin jako politolog nepovažuje konzervatismus za politickou teorii, tedy ideologii). Avšak v diskuzích a textech, které ji recipují, se nezřídka setkáváme s povrchními interpretacemi nebo zcela chybnými pochopeními této teorie. Problémem mediálního světa a západních progresivistických elit, včetně velkokapitálu, je vykreslit Dugina jako novodobého „Rasputina“, tj. intelektuální a duchovní autoritu současných ruských vojenských aktivit na Ukrajině (a obecně ruského imperialismu). Což ukazuje na dvě věci; za prvé naprostou ignoraci vývoje ukrajinského problému od rozpadu SSSR a Majdanu a za druhé iracionální přeceňování Duginova vlivu na putinovskou politiku, kdo zná putinismus a Dugina, nikdy nebude podobnou hloupost tvrdit (přičemž vzdálená podobnost či externalitami vynucené chování neimplikuje inspiraci nějakým myšlením).
Jedním z hlavních problémů, který se v diskurzu o 4PT objevuje, je povrchní přístup k jejímu studiu. Mnozí autoři a komentátoři se spoléhají na sekundární zdroje a uchylují se k citacím a interpretacím, které jsou vytrženy z kontextu. Tento přístup vede k šíření nepřesných a zkreslených informací o 4PT. Duginova teorie je komplexní a čerpá z mnoha filozofických tradic, které jsou často v západní akademické sféře málo známé nebo nepochopené (na druhou stranu není Heidegger cizincem západního myšlení, ale spíše reakcí na dekadenci modernity). Aby bylo možné 4PT skutečně porozumět, je nezbytné se ponořit do primárních textů a kontextu, z něhož vycházejí (typicky Platón, Aristoteles, Avicenna, celý německý romantismus, ruský realismus, celé socialistické hnutí, konzervativní revoluce, Evola, Guénon, Crowley, Freda, Sorokin a samozřejmě Heidegger a mnoho dalších). Bez této hloubkové analýzy jsou veškeré interpretace nedostatečné nebo zavádějící.
Další zásadní překážkou je nedostatečné porozumění filozofickému základu, na kterém Dugin svou teorii staví. 4PT není pouze politickou teorií v úzkém slova smyslu, ale zahrnuje i ontologické a epistemologické rozměry, které jsou klíčové pro její pochopení. Dugin se inspiruje myšlenkami Heideggera, Evoly, Guenóna a dalších filozofů, kteří nejsou běžně zahrnováni do hlavního proudu politické filozofie. Bez základního porozumění těmto filozofickým vlivům a jejich integraci do 4PT nemůže být teorie správně pochopena. Mnozí autoři, kteří o 4PT píší, však tento filozofický kontext ignorují nebo jej zjednodušují natolik, že původní myšlenky ztrácejí svůj význam a sílu a redukují Dugina na velmocenského a či eurasijského ideologa. Málokterý novinář nebo politolog je schopen vysvětlit význam „Reichu“ v předmoderní podobě, kde stát neměl hypertrofovanou administrativní funkci a loajalita jednotlivých území v rámci říše byla omezena pouze na akceptaci a přijetí centrálních nejvyšších hodnot, jako jsou náboženství a praktikování určitých etických příkazů. Koneckonců koncept „Reichu“ je blízký i francouzským autorům jako Alain de Benoist či Guillaume Faye.
V duchu rusofobie a protiruské hysterie je 4PT dezinterpretována skrze prizma ideologických předsudků. Někteří autoři a komentátoři se pokoušejí teorii přizpůsobit svým vlastním ideologickým šablonám, aniž by se do hloubky zabývali jejími skutečnými postuláty. Například Duginova kritika liberalismu je vykreslována jako prosté odmítnutí demokratických hodnot, což však zjednodušuje a dezinterpretuje jeho komplexní analýzu modernity a postmodernity. Ideologické předsudky také vedou k tomu, že je 4PT mylně spojována s extremismem a radikalismem, aniž by se věnovala pozornost jejímu filozofickému základu a jejímu potenciálu pro nabídnutí alternativních cest k současným politickým problémům. Jasným příkladem jsou mentální zkratky, kdy nejsou novináři a politici schopni odlišit liberalismus a demokracii; nikdo nerozporuje liberální přínos na vzniku demokracie, v jejich případě je hodnotový konzervatismus označován jako spojenec putinismu, což je hrubý faul vůči svobodnému myšlení a lež jako věž. Uvedená intelektuální neschopnost, lenost a konformismus totiž vedou k šíření dezinformací, které deformují veřejné povědomí o tom, co 4PT skutečně představuje a kým je ten Dugin „Rasputin“. To může vést k neoprávněnému odmítání teorie, která by mohla nabídnout cenné vhledy do současných politických výzev. Zadruhé, ideologicky podmíněný a apriori nepřátelský přístup k 4PT zamezuje hlubší akademické diskusi a kritice, která je nezbytná pro vývoj jakékoli teorie. Bez důkladného a objektivního zkoumání nemůže být 4PT plně rozvinuta ani konstruktivně kritizována. Její kritici jako by pozorovali sochu, přičemž vnímají pouze její spodní končetiny… V dalším textu si dovoluji zvýraznit určité momenty, které vyplývají z mých vlastních rešerší 4PT. Jinak doporučuji všem, které tato umělá kulturní válka zajímá, si Dugina řádně přečíst a posléze se konfrontovat s různými „recenzemi“.
Heideggerova kritika modernity
Heideggerova kritika modernity je jedním z centrálních bodů jeho filozofie, kterou Dugin přebírá a dále rozvíjí (podobně jako u dalších konzervativních revolucionářů typu bratrů Jüngerů, Oswalda Spenglera, Carla Schmitta a dalších). Heidegger vidí modernitu jako epochu, která je charakterizována technikou a technologiemi a zapomněním bytí (Sein). Modernita představuje pro Heideggera odklon od autentického způsobu bytí, kdy se člověk stává pouhým nástrojem technického aparátu a ztrácí smysl pro hlubší existenciální otázky. Dugin přijímá tuto kritiku modernity a aplikuje ji na současný politický a společenský kontext. Podle Dugina modernita, zejména v podobě liberalismu, vede k odcizení a dehumanizaci. Liberální ideologie, se svým důrazem na individualismus a technokratický přístup k politice, podle Dugina, přispívá k duchovnímu a kulturnímu úpadku.
Ontologie a politika
Heideggerova ontologie, zejména jeho koncept bytí k smrti (Sein zum Tode) a autenticity (Eigentlichkeit), jsou další klíčovou oblastí, kterou Dugin zkoumá a integruje do své politické teorie. Heidegger tvrdí, že autentický způsob bytí zahrnuje uvědomění si vlastní smrtelnosti a přijetí této skutečnosti jako součásti našeho bytí. Tento existenciální přístup k životu kontrastuje s povrchním a neautentickým způsobem existence, který je podle Heideggera běžný v moderní společnosti a „odhodnocuje“ pobyt. Dugin přebírá tuto myšlenku a aplikuje ji na komunitní úrovni. Tvrdí, že národy a kultury by měly hledat autentický způsob existence, který je založen na jejich historických a duchovních kořenech. Definuji ji jako cestu, jak překonat krizi modernity a nalézt nový smysl v postmoderním světě.
Geopolitika a Heidegger
Heideggerův koncept světa (Welt) a jeho rozdělení na bytí a svět (Sein und Welt) rovněž hraje důležitou roli v Duginově geopolitické teorii. Heidegger vidí svět jako prostor, kde se bytí realizuje a kde se setkávají různé existence. Tento koncept světa jako místa střetávání a interakce je pro Dugina inspirací pro jeho vlastní geopolitické úvahy (žádoucí forma konfliktu). Dugin vychází z Heideggerova pohledu na svět a rozvíjí ho ve své teorii geopolitického pluralismu (multipolarismu). Tvrdí, že svět by měl být multipolární, kde různé civilizace a kultury mohou koexistovat na základě vzájemného respektu a uznání jejich odlišnosti (to implikuje odmítnutí liberálního manicheistického vidění reality a dehumanizace nepřítele). Tento přístup je v kontrastu s unipolárním světem, který je podle Dugina charakterizován hegemonickým vlivem jediné kultury nebo politického systému založeného na domnělé představě mechanicky ovládnutého dobra (typicky USA a liberalismu).
4PT jako heideggerovská politika
Duginova 4PT je tedy v mnoha ohledech rozšířením Heideggerovy filozofie do oblasti politické teorie. Je to pokus o vytvoření nové politické ontologie, která překračuje hranice tradičních politických ideologií. Dugin se snaží najít nový způsob politického bytí, který by byl autentický a založený na hlubokém porozumění lidské existence a jejího místa ve světě. Duginova analýza Heideggera je tedy klíčová pro pochopení 4PT. Heideggerovy myšlenky o bytí, technice, autenticitě a světě poskytují teoretický základ, na kterém Dugin staví svou kritiku modernity a svůj návrh nové politické ontologie. Tento přístup umožňuje Duginovi nejen kritizovat současný politický systém, ale také navrhnout alternativní cestu, která by mohla vést k obnově duchovních a kulturních hodnot v postmoderním světě.
4PT je mnohem více západní recepcí liberalismu než kuchařkou ruského imperialismu a bohužel ne každý je nadán ji pochopit.