Politolog Petr Drulák zhodnotil výsledky prvního kola mimořádných parlamentních voleb ve Francii.
Nedělní první kolo mimořádných parlamentních voleb ve Francii potvrdilo očekávání: vlastenecká pravice jde prudce nahoru, europeizovaný liberalismus se hroutí a radikální progresivismus sílí. Ale není jisté, jak se tento trend přepíše do druhého kola voleb příští neděli. Nelze vyloučit, že novým premiérem se stane mladý předseda démonizovaného Národního sdružení Jordan Bardella, ale také mohou vládnout progresivité z Nové lidové fronty, byť s nepohodlným Macronem v zádech, i když možná nepůjde žádnou vládu ustavit a následný chaos posílí postavení europeizovaného liberála Macrona.
Část tohoto pohybu shrnují hlavní čísla: 33 % pro Národní sdružení Marine Le Penové, 28 % pro progresivistickou Novou lidovou frontu a 20 % pro Macronovu koalici. Ta však neprozrazují politickou mobilizaci, kterou Francie zažila, ani propastné rozdíly, které se mezi třemi bloky otevírají. K volbám přišly dvě třetiny voličů, což je o dvacet procent více než před dvěma roky, kdy ještě neochotně podpořili znovuzvoleného Macrona. Parlamentní většinu sice tehdy nedostal, ale získal dost na to, aby mohl se svými straníky dál vládnout.
Navzdory své současné porážce Macron o žádné hlasy nepřišel. V absolutních číslech jich má dokonce o něco více než tehdy, ale zbývající dva bloky dokázaly zmobilizovat své voliče mnohem razantněji. Ve srovnání s nimi nezískal, nýbrž ztratil a to tak, že komentátoři mluví o konci macronismu.
Rozsah ztráty prozrazuje statistická projekce ukazující, jak by mohl příští parlament vypadat. Národnímu sdružení přisuzuje 250 až 300 křesel, oproti současným 89. Nejenže mohou počítat s trojnásobkem výsledku, který byl před dvěma roky považován za mimořádný úspěch, ale mají naději na parlamentní většinu (vyžadující alespoň 289 křesel). Progresivisté, jejichž strany dnes disponují 151 křesly, by při intervalu 130 až 170 mohli skončit na svém. Ale z Macronových 250 křesel moc toho nezbyde, podle projekce může očekávat něco mezi 65 a 105 křesly. Tedy ani kdyby se mu v neděli vše zdařilo, nepřiblíží se ani polovině dnešních mandátů.
Pokud by strany skončily na středních hodnotách uvedených intervalů, stabilní vládu by nebylo možné sestavit. Jedinou možností by byla extrémně různorodá koalice všech proti Le Penové zahrnující vedle Macronových liberálů a gaullistických republikánů také socialisty, komunisty, zelené, antikapitalisty či proislámskou levici. I kdyby taková chiméra vznikla, dlouho by nevydržela. Něco takového by Macronovi nevadilo. Stal by se jediným bodem stability na rozbouřené scéně; nejspíše by svým mediálním vlivem dokázal zakrýt i to, že původcem bouře je on sám. V případě potřeby by mohl sáhnout po mimořádných pravomocech, které mu v takových případech ústava dává.
Sáhnout by po nich mohl i v případě, že by po jednoznačném vítězství Národního sdružení jmenoval Bardellu premiérem. Vláda lepenistů by nepochybně vedla k vlně odporu uvnitř veřejných institucí a násilí v ulicích. Francouzi jsou vystavováni každodenní antifašistické masáži a když antifašističtí extrémisté v neděli večer viděli, že masáž úplně nezabírá a jejich nepřítel ve volbách vítězí, rozpoutali v Paříži a Lyonu pouliční násilí. Zatím šlo jen o rozbité výlohy zapálená auta, ale v minulých týdnech byla Francie svědkem nejen neskutečného verbálního násilí, ale i fyzických útoků proti představitelům Národního sdružení.
V posledních desetiletích se nejen ve Francii stalo pravidlem, že nenávistný projev, pouliční násilí a popírání výsledků více méně férových voleb nepřichází ze strany domnělých fašistů, nýbrž od jejich hrdě protifašistických protivníků. Pouze tím dávají za pravdu italskému levicovému intelektuálovi Ignazio Silonemu. V roce 1945 varoval, že až se fašismus jednou vrátí, neřekne, že je fašismus, ale prohlásí se za antifašismus. Stalinisté to koneckonců předvedli hned po válce.
Spojovat Národní sdružení s čímkoliv fašistickým je směšné. Strana má spíše opačný problém. Programově se stává natolik součástí mainstreamu, že nejspíše ztrácí reformní potenciál. Le Penová svojí strategií oddémonizování přijala taktovku politické korektnosti a její osmadvacetiletý chráněnec Bardella nepřipomíná nositele jakéhokoliv vnitřního přesvědčení, nýbrž technologa moci typu někdejšího rakouského premiéra Kurze. Když například jejich stínový ministr školství v kampani prohlásil s odkazem na neblahé působení někdejší ministryně s marockým pasem, že člen francouzské vlády by neměl mít z důvodů loajality dvojí občanství, nezastali se ho před vlnou multikulturní nenávisti. Pobouřené progresivisty naopak ujistili, že jim občané států Afriky a Blízkého východu ve vládách nevadí a že by dvojí občanství omezovali jen na několika desítkách strategických pozic v armádě a zpravodajských službách, kde už stejně omezováno je.
Protifašistická mobilizace přesto pokračuje. Jejím politicky nejsilnějším důsledkem jsou nyní dohody o podporách do druhého kola voleb. Ve francouzském volebním systému nepostupují do druhého pouze dva kandidáti, ale všichni, kteří získali alespoň 12,5 % z celkového počtu všech zapsaných voličů daného okrsku, tedy nikoliv pouze těch, kteří k volbám přišli. Při nízké volební účasti to obvykle končí u dvou, například 50% volební účast zvedá práh pro druhé kolo na 25 %, při vysoké často postupují tři a někdy i čtyři, vítězí ten, kdo získá více než ostatní, což nutně neznamená většinu. V důsledku vysoké volební účasti byl letošní práh do druhého kola kolem 19 %. Ve Francii je proto před nedělí přes tři sta okrsků s třemi kandidáty, přičemž téměř ve všech najdeme Národní sdružení.
Vedení macronistů i progresivistů vyzývají své kandidáty, kteří v těchto okrscích skončili jako třetí, aby druhé kolo vzdali a neštěpili „republikánskou“ frontu proti fašismu. Pokud je kandidáti poslechnou a podřídí se i voliči, bude mít Le Penová podstatně méně poslanců, než naznačují odhady. Má to však dva háčky. Zejména voliči mimo největší města přestávají brát vážně antifašistickou propagandu, ani odpůrci Le Penové nemusí skákat podle píšťalky stranických šéfů, kterým tak jako tak příliš nevěří. Naopak propaganda se může obrátit proti jejím tvůrcům.
Za druhé, samotná „republikánská“ fronta má vážné trhliny, má sjednocovat progresivistickou Novou lidovou frontu a liberální macronisty. Jedná se o pragmatickou koalici, neboť ani jedni, ani druzí nemají šanci na parlamentní většinu. Ale zejména macronisté se mezi sebou přou, zda by měli podpořit radikální, antikapitalistickou, anarchistickou a proislámskou levici Jeana Luca Mélenchona, kterou dosud označovali za druhý extrém, proti němuž je třeba bojovat. Mélenchonisté jsou přitom hlavní silou Nové lidové fronty, bez nich je podpora frontě prázdná. Ovšem pro centristického voliče, který se vyhýbá extrémům, byl Mélenchon vždy větší hrozbou než Le Penová. Současný premiér Attal vyzývá k podpoře všech, bývalý premiér Philippe odmítá podpořit Mélenchonovy kandidáty.
Menšinového voliče, který je více méně spokojen s poměry a nechce žádné otřesy, sní o tom, že Nová lidová fronta dosáhne slušného výsledku a následně půjde každá z jejích stran svojí cestou. Socialisté a zelení do vlády s macronisty možná ještě s účastí republikánů odmítajících Le Penovou, zatímco mélenchonisté zůstanou v opozici s lepenovci. Spokojen by byl i Macron. Sice by se mu vládlo složitěji než dnes, nebo než kdyby si ve všeobecném chaosu uzmul mimořádné pravomoci, ale na evropské scéně by se prezentoval jako zachránce bruselské Evropy před extrémisty. Za tři roky se mu to může hodit, jako mladý exprezident bude vyhlížet důležitý mezinárodní post. Ale to francouzského voliče zajímat nemusí.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!