Politolog Petr Drulák píše, že obsazování klíčových evropských postů neodpovídají demokratické vůli voličů, nýbrž jsou fackami demokracii.
Bruselské instituce se po evropských volbách nově obsazují. Dosavadní výsledky jsou fackou demokraticky projevené vůli evropských voličů. Zatímco voliči dávali napříč Evropou najevo, že si přejí změnu, jejich vlády a bruselští poslanci dělají vše proto, aby pokračovali v dosavadním kurzu války, bruselské centralizace, korupce, destrukce národních ekonomik a potlačování svobody projevu.
Nikdo toto směřování nezosobňuje tak jako staronová předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová. Zatímco v dřívějších časech se komise pyšnila svojí technokratickou nestranností a své kompetence pokradmu rozšiřovala na základě technických a právních argumentů odkazujících ke společnému trhu, za Leyenové šly podobné nuance stranou. Prostě prohlásila, že stojí v čele „geopolitické“ Komise a pasovala se na konečného arbitra evropských zájmů a hodnot. V lecčems navazovala na svého předchůdce Junckera, nicméně tam, kde on po lucembursku opatrně manévroval, Leyenová postupovala s německou bezohledností a tvrdohlavostí.
Výsledkem je Green Deal, jehož ničivé dopady na hospodářství děsí průmyslníky a zemědělce po celé Evropě, včetně jejího Německa. Výsledkem byly nesmyslné nákupy covidových vakcín, očkovací teror, zbytečně utracené peníze a oficiální odsouzení Leyenové za netransparentnost. Výsledkem je bruselské prověřování demokratičnosti členských států, na jehož základě nevolení byrokraté podle arbitrárních kritérií šikanují demokraticky zvolené vlády. Výsledkem je kontrola sociálních médií a tlak na odstraňování zpráv, které se bruselským progresivistům nelíbí. Výsledkem je zatažení Evropy do zástupné války USA s Ruskem, která se vede za evropské peníze a ukrajinské životy.
Ve všech těchto katastrofách hrála Leyenová hlavní roli. Evropští voliči to dobře chápali, její neoblibu ukazoval jeden průzkum za druhým. Přesto evropská oligarchie došla k názoru, že lepšího služebníka nenajde a tuto zdiskreditovanou figuru znovu prosadila. Ačkoliv vládnoucí kartel Evropského parlamentu sestávající z lidovců, socialistů a liberálů disponuje nadpoloviční většinou, Leyenová věděla, že pouze na ně spoléhat nemůže. Některé delegace z kartelu, například němečtí liberálové a francouzští republikáni, ji podpořit odmítli. S pár desítkami hlasů, které zajistily hladkou volbu, proto přispěchali Zelení. Tedy skupina, která zažila největší volební výprask. Pokud dnes evropští voliči někoho skutečně nesnášejí, jsou to právě Zelení. Volbou Leyenové se přidali ke kartelu a získali vliv daleko přesahující jejich mizivý mandát.
Naopak bez vlivu nejspíše zůstane třetí největší frakce Evropského parlamentu. U Patriotů pro Evropu se sešli Le Penová, Salvini, Orbán, Wilders, Babiš, Kickel a řada dalších výrazných politiků, kteří opakované získávají masivní podporu voličů. V otázkách migrace, Green Dealu, svobody projevu a války jsou hlasem evropského lidu. Proto se je evropská oligarchie snaží izolovat a nepustit k žádným parlamentním funkcím. Šlape přitom po základním pravidlu demokratických sborů, podle něhož má opozice nárok na řádné zastoupení ve vedení parlamentu.
S obzvláštní nenávistí přistupuje evropská oligarchie k Viktoru Orbánovi. Maďarské předsednictví v EU zahájil cestami do Kyjeva, Moskvy, Pekingu a Washingtonu, všude mluvil o míru. Ukázal, že to jde. Brusel běsní, sice nemá, čím a kým by válku vedl, ale dnes ji vzývá dokonce více než Washington. Rozezlený Brusel uvalil na Maďarsko nové sankce, tentokrát diplomatické. Evropští pohlaváři se neúčastní akcí, které se konají v Maďarsku, a ještě je podkopávají svoláváním bruselských akcí ve stejném termínu. Podobné zadupávání nepohodlného člena EU ještě nezažila.
Brusel také dává najevo, že umí ocenit loajalitu Východoevropanů, kteří drží krok. V případě Ruska to řada z nich dělá z přesvědčení. Například estonská premiérka Kaja Kallasová si takto vysloužila funkci vysoké představitelky pro zahraniční a bezpečnostní politiku, jejími předchůdci přitom byli politici z velkých západních členských států – Španěl, Italka, Angličanka. Rusové na ni před časem vydali mezinárodní zatykač za ničení sovětských památníků v Estonsku. Konstruktivní kroky k míru od ní čekat nelze. Na rozdíl od Orbána vzorná Evropanka.
Navíc podobně jako Leyenová či dosluhující předseda Evropské Rady Charles Michel i Kallasová se narodila ve správné rodině. Jejich otcové zastávali vedoucí pozice doma i v Bruselu, a především nikdy nevybočovali z rámců předepsaných příslušným mocenským centrem. Než se Kallas stal evropským komisařem, sloužil jako estonský premiér. Za sovětských časů byl zástupcem šéfredaktora deníku estonských komunistů. Ideální průprava pro pozdějšího amerického místodržícího v Tallinnu a loajálního Bruselana. S podobnou obratností se otec Leyenové pohyboval mezi Bruselem a americkým protektorátem zvaném západní Německo.
Obě dcery jdou ve šlépějích svých otců. A bruselská progresivistická oligarchie se mění na oligarchii dědičnou.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!