Politolog Petr Drulák píše o tom, jak současná izraelská politika v lecčems stále více připomíná staré Asyřany před pádem jejich říše.
Americký ministr zahraničí Anthony Blinken dorazil v neděli do Izraele, aby tamním představitelům opět vysvětlil, že Američané už opravdu nestojí o další zprávy o izraelských masakrech v Gaze a že je na místě se s Hamásem dohodnout na příměří. Blinkenovi přitom nejde o mrtvé Palestince, desítky tisíc přímo zabitých a stovky tisíc zemřelých v důsledku zničené infrastruktury. V počtech americké velmocenské politiky je to pouze jedna z mnoha položek. Ani ho příliš netrápí mezinárodní izolace USA, které už několikrát zůstaly v Radě bezpečnosti OSN při hlasování o Izraeli zcela osamocené. Upadající hegemon to nějak unese.
Možná se Blinken bojí, že pokud se vyhlídka na příměří zhroutí, Írán využije situaci k odvetnému úderu na Izrael za nedávný atentát na šéfa Hamásu v Teheránu. Američané pak budou vlivem izraelské lobby zataženi do války s Íránem, o níž nestojí. Blinkena však především trápí demokratičtí voliči, díky nimž je ve funkci. Považují izraelské řádění v Gaze za genocidu, nedokáží se smířit s tím, že jejich vláda to vojensky podporuje a hrozí, že o prezidentských volbách zůstanou znechuceně doma.
Blinken však přijíždí do země, jejíž vláda i veřejnost jsou naladěny odlišně. Trvají na zničení Hamásu, což se neobejde bez toho, aby Gaza byla „vylidněna“; šetrnější pojem asi nenajdeme. Navíc zastávají přesvědčení, jimiž se vymykají základním euro-americkým či, jak se někdy nesmyslně říká, judeo-křesťanským normám.
Svědčí o tom reakce na nedávný skandál, který vypuknul po zveřejnění záznamu bezpečnostních kamer z jedné izraelské vojenské základny.
Na záběrech vidíme desítku maskovaných ozbrojenců, kteří přistupují ke skupině ležících polonahých Palestinců, jednoho vyberou a utvoří kolem něho kruh. Co se v kruhu událo, už na videu není, ale případ je dostatečně znám z médií. Palestinec byl znásilněn tak brutálně, že musel být převezen do nemocnice. Vojenská policie následně všech deset vojáků zatkla. Šokující byla reakce veřejnosti. Na základnu, kde měli být vojáci zadržováni a souzeni vtrhl dav, který křičel, že jde osvobodit hrdiny. Osvobozování se účastnil i ministr financí Smotrič. Ministr národní bezpečnosti Ben-Gvir tentokrát zůstal doma. Asi mu přišlo divné, aby s davem okupoval vězeňské zařízení, když má na starosti právě správu věznic. Spokojil se s prohlášením, že zadržení jsou hrdinové a připustil, že péče o národní bezpečnost může vyžadovat i hromadné znásilnění. Jistě, zfanatizovaný dav nebývá reprezentativním vzorkem veřejnosti. Tentokrát se však příliš neliší. Aktuální průzkum ukazuje, že jen pětina Izraelců soudí, že by pachatelé měli být trestně stíháni, zatímco téměř dvě třetiny považují hromadné znásilnění palestinského vězně za kavalírský delikt, který by měla řešit nanejvýše disciplinární komise.
Není nic nového, že v izraelských věznicích dochází k mučení ani že mu jsou vystavováni lidé, kteří jsou jen zadrženi a často pak i bez jakéhokoliv obvinění po měsících trýznění propuštěni. Osudy některých z nich zachycuje zpráva izraelské humanitární organizace B’Tselem.
Odvážní Židé z této organizace, z deníku Haaretz i několika dalších institucí dnes dělají čest svému národu, který se v posledních letech propadl ve vztahu k Palestincům do mentální křeče. Jako by se blížil německému kolektivnímu šílenství třicátých let minulého století. Vybičovaný pocit oběti, které všichni jen ubližují, může vést k neslýchaným krutostem.
Lidé jako Smotrič či Ben-Gvir se pak mohou jevit jako nejviditelnější symptomy této nemoci. Pod Ben-Gvirovým vedením se izraelské věznice staly skutečným peklem. Lidé, kteří by v právním státě byli považováni za nevinné, jsou systematicky biti, vyhladovováni, znásilňováni, připravováni o spánek, zbavováni jakékoliv důstojnosti. Další posun spočívá v tom, že Ben-Gvir se k tomu všemu hrdě hlásí. Chlubí se tím, že vše, co se píše o strašlivých podmínkách Palestinců v jeho věznicích, je pravda.
Děsivá slova. Mučení bohužel není ojedinělé, ale je považováno za tak závažné porušení základů lidskosti, že je téměř univerzálně odsuzováno. I státy, které se ho běžně dopouštějí, se k němu zdráhají přihlásit, předstírají, že se u nich nic takového neděje či pokud snad náhodou ano, jsou viníci naoko potrestáni. Nacisté se nechlubili koncentračními tábory a o Terezínu dokonce natočili odporný propagandistický film, který líčil, jak dobře se tam Židům žije. Američané po skandálu s americkou mučírnou v iráckém Abú Ghraib podělili několik pěšáků symbolickými tresty a věznici zavřeli.
Část představitelů dnešního Izraele jde jinou cestou. Můžeme to přisuzovat kolektivnímu šílenství, možná barbarství, ale také to může být jinak. Jejich postup nejvíce připomíná starověké Asyřany, kulturně vyspělý národ tvůrců první říše na Blízkém východě, kteří stavěli na okázalé krutosti. Ze Starého zákona víme, že si Židé od nich dost vytrpěli, ale asi se také lecčemu naučili. Z historie také víme, že v okamžiku svého největšího rozmachu byla jejich říše už jen krůček před definitivním zhroucením.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!