Nenechme se zmást vějířem volebních lístků, soudí Milan Daniel. Dejme najevo, že víme, oč jde a že nám tím vírem potřebu dosažení míru nezalepí.
Přiznám se, že mne poněkud udivuje suverénní přesvědčení Kateřiny Konečné, že po víkendových volbách budou stát dosavadní hejtmani, jejich náměstci a další funkcionáři před Strakovkou a bombardovat sklíčeného Fialu žádostmi o práci.
Zatímco volby do Evropského parlamentu byly svým způsobem hlasováním o politice vlády a Konečné koalice v nich dokázala postavit tým, který se ctí obstál, ve volbách do zastupitelstev krajů je situace o dost jiná.
Kandidátky Stačilo! tu tvořily krajské sekretariáty komunistů. Pravda je, že na nich jsou zastoupeni i reprezentanti marginálních koaličních stran, nicméně komunisté, kterých nepřibylo (spíše naopak) tvoří absolutní většinu. A jsou tam i jména, která si voliči v krajích pamatují z minula a více či méně rozpačitě kroutí hlavami.
Do voleb ovšem nejde jen levicová koalice. Napumpované je zejména hnutí ANO, které cítí příležitost dát Fialově sestavě najevo jak si stojí, ale koalují i pravicové strany a zuby na lukrativní posty si brousí i menší subjekty.
O co v těch volbách jde: prý o co nejlepší řízení krajů. Kraje jsou však správní jednotky státu, na jehož úrovni se tvoří hospodářská, zdravotní, sociální, bezpečnostní, zahraniční a další politika. Krajské úřady se pohybují jen ve vymezeném rámci a mají jen málo možností něco zásadního měnit. Jejich zákonodárná iniciativa je degradována zejména tím, že návrhy posuzuje vláda a schvaluje poslanecká sněmovna, v níž má vláda většinu.
Čtrnáct krajů, vytvořených s platností od 1. ledna 2000 ústavním zákonem o vytvoření vyšších územně správních celků, tak fakticky představuje byrokracií prolezlá léna pro krajské potentáty většinou oddané moci, která vládne v Praze, nebo pružně i systémově příbuzné opozici. Ti obratnější si za léta svých vlád dokázali vytvořit vzájemně podpůrné kartely, díky nimž volbami neohroženě proplouvají.
Zajisté by tomu tak nebylo, kdyby vládní moci přestali jako převodové páky sloužit. Jsou – stručně řečeno – drazí a zbyteční. Třeba sousední Sasko je velké jako polovina České republiky a srovnatelné územní členění postrádá.
Průběh letošních povodní ukázal, že efektivní pomoc postiženým městům a obcím přinesla především jejich samospráva a integrovaný záchranný systém, který ovšem nemusí být nutně organizován na správním principu: do zaplavených míst přicházela pomoc ze všech stran
Oč tedy v krajských volbách jde: na jedné straně o udržení dobře placených pozic lokálních podporovatelů režimu, na straně druhé o racionální změnu neefektivního systému, který slouží centrální moci. Ta ovšem podléhá vyšší, nadnárodní, úrovni dirigované z Bruselu.
Jde ale také o něco jiného. Jde o možnost říci stávající moci, že ji nechceme. Že nechceme, aby se naše země dále propadala, aby se rozmělňovaly její hodnoty a hlavně, že chceme žít v klidu a míru. Na padesát kandidujících stran usiluje o lepší život svých Lhot, jeho podmínky však tvoří Brňák v Praze, potažmo Uršula ze své centrály. A má-li se něco změnit, od ocasu se věru začít nedá.
Nastávající volby systém nezmění, ale mohou mu ukázat prostředníček. Lidé si uvědomují, že základní podmínkou normální existence je mír.
Zmíněné Stačilo jej klade na první místo. Jeho program je bohužel do jisté míry degradován tím, že negativa desetiletí komunistické vlády se do preferencí koalice vedené současnými komunisty stále promítají. A ti se symbolickou změnou značky od ní odmítají zcela odstřihnout. Kromě toho nedokázali zaangažovat množinu aktivistů, kteří by na levicové kandidátce měli šanci získat daleko více důvěry, než mnozí bafuňáři, kteří možná jen cítí příležitost k návratu a teplé židle. Škoda.
Není to ale tak, že volbou na této úrovni se nic podstatného nezmění. Změny totiž dělají lidé a začne-li se převodový mezičlánek, jímž krajské úřady jsou, chovat jinak, nemůže to nemít vliv na činnost o řád vyššího stupně.
Volič má možnost vybrat si z desítek jmen na těch kandidátkách ta, za jejichž volbu se nebude muset stydět a ty, kterým nevěří, pominout. Změna je v rukou každého z nás a tím, že potvrdíme funkci zaběhnutých koleček systému, k ní rozhodně nepřispějeme.
Fakt není pravda, že to nejde.