Ladislav Zelinka píše ve své eseji o problémech současné levice a cestách z její současné krize.
Kdo jasně vidí svůj cíl i cestu, jak se k němu dostat, má šanci stát se vůdčím politikem. Kdo vidí jenom cíle, ale cesty moc ne, může mu dělat ideologického tajemníka. Kdo naproti tomu „umí“ jen ty cesty a s cíli si nedělá starosti, může se stát „velrybářem“, „kasírtaškou“ nebo jak se těmhle zákulisním hráčům říká. A když někdo z toho vyjmenovaného neumí nic, stává se politologem. Někteří z nich se pokoušejí porozumět oné spleti cílů a cest – tedy obsahu své disciplíny – a někdy se jim to daří, jindy moc ne (jak už to ve vědě bývá). Ale jiní se spokojí jen s pomocnými pracemi na vědeckém poli a donekonečna třídí, škatulkují, pojmenovávají, a hlavně stále přejmenovávají zkoumané jevy (ale to se, prosím, netýká jen politologie – i ostatní vědy mají takovýchto talentů požehnaně).
Z důvodu namnožení těch škatulkovačů či pojmenovávačů už dávno nemáme v politice jen pravou a levou stranu (a také střed), nýbrž nekonečné množství pravic a levic, ba i těch středů. Pokud někdo chvíli nesleduje masmédia, rychle ztrácí orientaci. Tak, jako se nám rozhojnilo LGBT hnutí do tolika poddruhů a podskupin, i na jiných částech politického spektra se to hemží jako na rozoraném mraveništi stále partikulárnějšími kategoriemi.
Onehdy jsem narazil v souvislosti se vznikem a volebním úspěchem německého hnutí Sahry Wagenknechtové (BSW) na pojmenování „konzervativní levice“. Jak vidno, těm zmíněným pojmenovávačům už nějak začaly docházet škatulky a nálepky, a tak je začínají recyklovat. Tuhle technologii znám od své babičky (provázky jsou v plechovce od kakaa s nápisem „špunty“) a proto mne ani nemate, ani nepřekvapuje. Ale – aniž jsem kmenový „nominalista“ – v tomto případě cítím, že onen nálepkovací a pojmenovávající chaos může hodně komplikovat jakékoli integrační procesy (mluvím sice hlavně o levici, ale platí to i šířeji).
Ztracená levice
Problém spočívá v tom, že levice se po přelomových letech 1989/1990 „ztratila v lese“ a naivně se spolehla na to, že se z něj vymotá podle turistických značek, které jí tam namalovali její protivníci. No, nevymotala se dodnes. Nejprve si nechala podstrčit zástupná politická témata (dramatik by napsal „kukaččí vejce nastražená pravicí“) jako práva menšin (čím menších, tím lépe), militantní ekologismus a bezbřehé přerozdělování. Jestliže v prvním kroku by to ještě nemuselo znamenat úplnou katastrofu (pokud by levice vedle svých hlavních témat přibrala ta zmíněná jako přiměřeně vedlejší), druhý krok (kvůli kterému byla tato past nalíčena) již katastrofický byl. V myšlení lidí se to (jako vždy) otočilo tak, že všechno, co souvisí s právy menšin, žab a s bezbřehým plýtváním penězi je levicové, resp. že je to sama podstata levice jako takové. [1]
Není se tedy co divit, že levice se stále není schopna integrovat a lidé ji stále nevolí. Jak by také mohli! Stačí se podívat kupř. na stránky evropské levice nebo německé Die Linke (která je její páteřní stranou). Pokud dostanou ve volbách nějaké hlasy, je to buď z nostalgie/setrvačnosti nebo z protestu. Ale kdo by je volil jen podle programu?
Historické dělení na pravici a levici (případně střed) vedlo skrze postoje jednotlivých skupin k tzv. systémovým otázkám. Levice vycházela z toho, že dosavadní (nevyhovující) stav je nutno změnit vytvořením jiného společenského systému a dělila se podle toho, zda mělo jít o změny reformního či revolučního charakteru. Pravice byla buď se stávajícím stavem spokojena, nebo připouštěla jeho dílčí nedostatky, jež považovala z odstranitelné v rámci systému sociálními/charitativními prostředky. Levice nacházela fundamentální oporu v teoriích založených na „pracovní teorii hodnoty“; pravice spoléhala na trh a (podle svého vnitřního členění) na určitou míru jeho regulace či deregulace.
Po otřesech v letech 1989/1990 získala pravice několik výhod. Rozklad leninsko-stalinské verze socialistických modelů okamžitě vyložila jako porážku úplně všech levicových směrů a tato interpretace byla všeobecně přijata (i na levici). Při hledání odpovědi na otázku „Jak dál?“ jí pak stačilo se ohlédnout zpátky a říci, že chce obnovit to, co už tu bylo. Tomu se voličsky nedá odolat – je to hra na jistotu (víme, do čeho jdeme), netrápí nás tedy žádné mučivé nejistoty ohledně budoucna a navíc – v minulosti funguje efekt „růžových brýlí“. Všichni byli krásní a mladí, kráva byla větší, kytky víc voněly a deset deka salámu – to bylo salámu!
Zato na levici, tam zbyl jen pláč a skřípění zubů. Jedni nevěděli, komu se dřív, více a za co omlouvat a od čeho všeho se distancovat. Jiní zase hledali a nenacházeli nějaký model či alespoň program, jak ten svět udělat lepším. To, že v Číně, Vietnamu atd. nějaká jeden a půl miliarda lidí funguje podle jakéhosi levicového konceptu jim ušlo. A tak jsme holt skočili u těch žab, LGBT a sebevražedné charity v podobě nesmyslných sociálních transferů.
Tato témata (programové drobty ze stolu, kde hoduje pravice) skutečně nemohou být pro levici ani nosná, ani sjednocující. Začněme kupř. oním „ekologismem“. Narušování přírodního prostředí přírodou samou je integrální součástí života jako takového (zničení krajiny kobylkami, sopečným výbuchem či povodní atd.) a bylo zde od samého počátku o stovky miliónů let dříve, než se vyvinul náš živočišný druh. Poškozování životního prostředí lidmi – systémové a opakované – je až dílem člověka od konce osmnáctého století přes století devatenácté a dvacáté dodnes. Ano, i dříve se člověk tu a tam „vyznamenal“, když zdevastoval mediteránní krajinu pastevectvím koz a ovcí, či když kvůli budování neporazitelné Armady odlesnil Španělsko. Ale to pravé ořechové přinesl až kapitalismus se svými „volnými zdroji“.
Tady je velmi důležité zdůraznit, že v důsledku leninské koncepce (jež na rozdíl od klasiků připouštěla revoluci – a tím i budování socialismu – nikoli celosvětově, nýbrž jen v některých zemích) se vesele devastovalo nejen na západě, ale i na východě. Neboť je-li veden nesmiřitelný třídní boj o život, kdo by koukal na nějaké žáby. Ekologismus je tedy reakcí na devastační působení společenského uspořádání vztahů mezi lidmi v určité, časově omezené periodě. Jiné formy uspořádání v minulosti takové účinky neměly a lze předpokládat, že ani ty budoucí je míti nebudou.
Člověk je – jakožto živý tvor – součástí přírody a přesto, že si uvnitř ní vytváří svou „antroposféru“, nemá a priori potřebu vše okolo jen ničit a poškozovat. Záleží toliko na okolnostech – většinou jde o způsob, jakým si zajišťuje prostředky pro svou obživu a přežití. Dokud je odkázán na povrch této planety, jenž využívá jako konvertor různých forem energie do pro něj použitelné formy, dotud se bude s určitými problémy ve vztahu „člověk versus příroda“ potýkat. Jakmile ale dokáže potřebnou energii získávat a využívat přímo bez konverze skrze potravinové či jiné energetické řetězce, daný problém odpadne. Ale i do té doby lze úpravou nastavených společenských vztahů škodlivost působení člověka na jeho životní prostředí mírnit. I nyní je člověk schopen chovat se ke svému prostředí nejen šetrně, ale i esteticky.
Pro levici to především znamená nikoli odklon od ekologie, nýbrž důsledné vyvracení onoho zmíněného převráceného vnímání – tj. že vše ekologické je vždy automaticky levicové a kdo není fanatický „zelený“, je nácek a na levici nepatří.
Obdobné je to i v případě bezuzdného přerozdělování, ať už formou dotací, dávek nebo jiných transferů, a to nejlépe mimo veřejnou kontrolu cestou tzv. nevládního neziskového sektoru. Levice vždy dělila své záměry na krátkodobé/taktické a dlouhodobé/strategické. Strategicky měla (ať těmi, či jinými cestami), spět k vytvoření dokonalejšího/lepšího světa/společenského systému. Takticky vždy stála na straně potřebných, ale nikdy bez rozmyslu a jakéhokoli omezení shora. V tom je studnicí poznatků a zkušeností praxe tehdejších masových komunistických stran v Itálii, Franci, Španělsku atd., které dokázaly prosazovat ono zmíněné přerozdělování tak, aby plnilo cíle taktické, ale nekolidovalo s cíli strategickými.
Otázka přerozdělování
Úhelným kamenem, který od sebe odlišuje jednotlivé názorové proudy zabývající se „pácháním dobra“ je pochopení významu takovýchto přerozdělovacích procesů z hlediska společensko-ekonomického systému. Jedna ze dvou existujících názorových skupin spatřuje mezi mírou přerozdělování a mírou zlepšování světa lineární vztah. Tedy – čím více přerozděluji, tím lepší svět tvořím. Pokud by modelový kapitalista odevzdával ve prospěch vykořisťovaných proletářů více a více nadhodnoty ve formě svého zisku, tím více a více by se celý systém blížil socialismu. V případě úplného transferu by pak onoho socialismu bylo dosaženo, starý podlý svět by (bez nutnosti revoluce, diktatury proletariátu atp.) pokojně zhynul a zavládlo by blaho na věčné časy.
Druhá skupina spatřuje těžiště jinde (pohybujeme se v modelu „výroba – rozdělení – směna – spotřeba“). Tedy nikoli v etapě „rozdělení“ (ve formě přerozdělování), nýbrž v etapě předcházející – ve „výrobě“. Ve výrobě v jejím filosoficko-politicko-ekonomickém smyslu. Tedy nikoli v nějakém technologickém procesu z oblasti exaktních věd (v dějích fyzikálních, chemických, biologických atd.), nýbrž ve „výrobě“ coby procesu společenském, kdy lidé vstupují do vzájemných společenských vztahů při získávání prostředku pro svůj život (při reprodukci antroposféry, jejíž jsou integrální součástí). Při takovémto rozklíčování se ukazuje, že kdyby docházelo při nezměněných společenských vztazích dokonce i k úplnému transferu celého zisku, nevedlo by to k žádnému vytvoření lepšího světa, nýbrž k jeho fatální devastaci.
Ozřejmit se to dá na příkladu ze současného ekonomického modelu, kdy jsou společenské poměry nastaveny tak, aby mezi lidmi panovaly vztahy tržní a ekonomika se, jako celek, řídila podle ziskového kritéria. V době, kdy takovýto model odpovídal aktuálnímu stupni rozvoje výrobních sil, navádělo ziskové kritérium tržní ekonomiku k optimu. Když rozvoj výrobních sil postoupil dál, tržní ekonomika vedená ziskovým kritériem začala ztrácet účinnost a kormidlovala svou efektivnost stále níže pod potenciální optimum. V určitém bodu se vzájemný rozpor mezi potenciálem ekonomiky (potenciálem výrobních sil) a nastavenými společenskými vztahy v etapě „výroby“ (výrobními vztahy) začal projevovat stále silnějšími poruchami ve fungování lidské společnosti, které jsou jakýmikoli transfery či charitou nezhojitelné.
Překvapivě rychlý rozpad morálně-etické infrastruktury lidské společnosti, projevující se všeobecnou relativizací a partikularizací, politickými a bezpečnostně-vojenskými krizemi a všudypřítomným chaosem přináší nepřímé důkazy o probíhajících hlubinných dějích, které jsou zatím na povrchu pozorovatelné jen zprostředkovaně, avšak již zatraceně silně. A to je – bohužel – jen skromný začátek.
Při respektování tohoto dělení pak lze levici strukturovat poměrně zřetelně – na tzv. reformistické proudy, jež spatřují těžiště v nápravách nespravedlností systému cestou dílčích úprav a transferů, a na tzv. systémové směry, které v povrchových úpravách stávajícího systému nevidí řešení a prosazují implementaci modelu, odpovídajícího dosaženému stupni rozvoje výrobních sil. Tyto dva směry by měly být schopny spolupracovat, neboť v oblasti taktiky (krátkodobých, aktuálních řešení) mezi nimi nejsou systémové rozpory. Liší se až v oblasti dlouhodobé, ve strategickém cílení. Ale to – při reálné politické praxi sestávající z periodicky se opakujících voleb, časově omezených volebních období, způsobů hlasování atd. – nemusí automaticky přinášet konflikt každodenní a ostrý, jako spíše jen sporadicky se objevující rozkoly ve vypjatých (spíše mimořádných) situacích.
Menšinová politika
Do třetice všeho dobrého i zlého nám zůstala problematika práv menšin, v níž se střídají pohledy národnostní, rasové či podle genderové orientace. Levice se sice vždy soustředila ponejvíce na „práva většiny“ („dolních deseti miliónů“ – tedy na emancipaci třídní), ale vzhledem ke svému cíli (spravedlivější společnosti) nikdy nemohla opomenout i jiné (jinak znevýhodněné) skupiny. Vždy se ale jednalo o jakýsi „nutný vedlejší produkt“ – spravedlivý svět nevybudujete bez toho, aby se v něm všichni cítili komfortně.
Významnou změnu do toho přinesla až frankfurtská škola, zejména v době, kdy jeden z jejích nejznámějších členů Herbert Marcuse působil na univerzitě v San Diegu. Velmi zjednodušeně řečeno, intelektuálové sdružení kolem frankfurtské školy vycházeli z předpokladu, že problémy chudoby a třídní/sociální nerovnosti jsou v soudobém systému prakticky vyřešeny. Společnost se roztříštila (namísto původní „dvoutřídní“ struktury) do více partikulárních skupin, takže ani dělnická třída, ani její „motor“ v podobě bídy a sociální nerovnosti, už nemohou být nositelem a pohonem vývojových změn. A přímo či nepřímo, někteří zřetelněji a jiní méně, počali obracet pozornost k jiným utlačovaným skupinám, jejichž nespokojenost by mohla tuto „pohonnou“ roli zastat. A tak se podpora utlačovaných menšin změnila ze skutku milosrdenství a soucitu na systémový nástroj pro dosažení společenské změny. Levicové proudy, které si tento koncept osvojily, tak mohly čerpat z dávných kořenů levicového anarchismu, který se také (spíše než na hlubinné filosoficko-ekonomické otázky) zaměřoval na konkrétní revoluční činy. Z tohoto důvodu problematika práv menšin vplula do levicové agendy zcela hladce a zprvu zde působila i pozitivně.
Její nebezpečí se ukázalo teprve tehdy, kdy se z ochrany slabých, bezbranných a utiskovaných náhle stala bezohledná, mnohdy až fanatická či zfanatizovaná diktatura militantních menšin, terorizujících zbylou (většinovou) společnost. Vinu za současný stav si levice jen tak neodpáře, neboť nynějším uzurpátorům „správnosti“ na jejich cestě vzhůru pomáhala (mnohdy se jich zastává i teď) a včas nerozpoznala, že již dávno nekráčí po cestě ke světu, kde se lidé cítí dobře. A nejhůře se levici bude vysvětlovat, že neplatí ono převrácené vidění reality, o němž jsem se zmiňoval na počátku tohoto článku. Totiž, že ne každý militantní příslušník té které menšiny, terorizující svou netolerancí a nenávistí své okolí, je předobrazem budoucího „levicového“ světa. Toto stigma se bude odstraňovat ještě hůře než ztotožnění každého levičáka se sadistickým dozorcem kdesi ve stalinském gulagu, jež dnešní levici věrně doprovází na každém kroku, zvláště pak v médiích.
Jak dál?
Jaký se vlastně z tohoto letmého exkurzu po dnešní dezorientované, rozdrobené a poplivané levici dá učinit závěr – dá-li se udělat jaký? V prvé řadě je asi zapotřebí vyčistit stůl a začít znovu některé pojmy a kategorie používat v jejich nezkarikovaném a nepokřiveném smyslu. Levice je směr, který je nespokojen se současným stavem lidské společnosti a chce jej změnit k lepšímu. Cesty k tomu spatřuje různé – od drobných mikroekonomických korektivů přes makroekonomické úpravy na širší (celostátní, nadstátní) úrovni až po systémovou změnu uspořádání vztahů mezi lidmi (změnu společenského zřízení). Klíč k těmto změnám spatřuje v ekonomice, kde se opírá zejména o tzv. „pracovní teorii hodnoty“. Svou politickou orientaci staví na sociální spravedlnosti, primárním pacifismu a souladu s přírodou. Avšak musí být připravena se hájit proti všem pokusům dělat z ní fackovacího panáka – nesmí si nechat podstrkovat „kukaččí“ témata, jež jí odvádějí od jejího poslání, přerůstají jí přes hlavu a hrozí ji prakticky zlikvidovat.
To není jen nějaká taktická poznámka, jíž šeptá trenér do ucha svému svěřenci. To je historická povinnost levice (nenechat se zničit/zlikvidovat), neboť je to ona (a jen ona), kdo má svou historickou úlohu právě v této konkrétní vývojové etapě. Levice má odpovědnost za to, aby stále méně a méně společensky efektivní současná ekonomická formace nestrhla – spolu se svým zánikem – do propadliště dějin i celou lidskou societu. To za ni žádné uměle vytvořené „žluťácké odbory“, jež by ji mohly v pesimistickém scénáři nahradit, neudělají. Stávající společensko-ekonomická formace má v sobě nutnost stále více zničujících válek zakódovánu a není pochyb o tom, že se – nebude-li včas nahrazena jiným modelem – v poměrně krátkém časovém úseku fatálně destruuje a valnou část našeho živočišného druhu vezme s sebou. V zásadě již od dob, kdy tuto objektivní nutnost válek za kapitalismu (v důsledku jeho nerovnoměrného vývoje) poprvé popsali R. Luxemburgová a K. Liebknecht, je zřejmé, že snaha o implementaci jiného sociálně ekonomického modelu má odůvodnění nejen v touze lidí po spravedlivějším světě, nýbrž i v prosté potřebě zabránit jejich vyhubení.
Ale vraťme se zase zpět k té Sahře Wagenknechtové a jejímu BSW, označovanému za „konzervativní levici“. Možná, že slyším růst pithartovskou trávu, ale snad může jít o první nesmělý pokus vrátit levici tam, kam patří. Z šaškování na ulici se stále bizarnějšími a extrémnějšími skupinkami zpět do seriózní a reálné politiky. K tomu je zapotřebí nejen se programově očistit od momentálně módních, avšak krátkodechých výstřelků, nýbrž i získat zpět voličskou podporu. A to se zatím (to „zatím“ zdůrazňuji, protože jde opravdu jen o chvilkový začátek) daří – na rozdíl od žalostných výsledků tzv. moderní levice, honící se za popularitou na nepravých místech.
Poznámka:
[1] Rukolapně to jde ozřejmit na příkladu konfliktu Izraele s Hamásem v Gaze. Původní ochrana práv menšin (Palestinců – tj. sociálně etnické entity) se přelila do podpory Hamásu (nábožensko-politické entity) a ve finále i islámu proti judaismu. A korunu tomu nasadili pojmenovávači, kteří dovodili, že řetěz: Palestinci – Hamás – muslimové končí u levice, takže každý správný evropský levičák by se měl stát muslimem, resp. že není levicovějšího náboženství než islám. A kdo nesouhlasí s heslem „Od řeky k moři“, je přinejmenším fašoun a na levici nemá co dělat.