Novinář Wojciech Albert Łobodziński hodnotí letošní olympijské hry v Paříži. Představovaly v něčem výraznou a pozitivní změnu?

Od poloviny července do začátku září hostila Paříž více než deset tisíc sportovců a dvakrát tolik novinářů – nejprve olympijské a poté paralympijské hry. Stejně jako každé čtyři roky jsme mohli slyšet mnoho o nových, převratných zkušenostech z předchozích organizačních selhání. Hlavním heslem, téměř přímo převzatým z kampaně Anne Hidalgové, starostky Paříže, je uspořádat „nejekologičtější hry všech dob“. Hlasitě však nezazněla jen myšlenka ekologické neutrality. Pořádání soutěží má dlouhodobě špatnou pověst, ovlivněnou jejich sociálními náklady, nehmotnými zisky z akcí, jejichž nedostatek přivedl pořadatele do dluhové smyčky, nebo jejich devastujícím dopadem na městskou strukturu. Současné hry mají být nejen označeny „ekologickou“ nálepkou, ale také otevřít novou kapitolu v historii vlivu olympijských her na jejich sociální a přírodní okolí – soutěže se mají okolí přizpůsobit, nikoliv jej ovlivnit, aby se drasticky změnilo.

Političnost her se neomezuje pouze na Paříž nebo organizační záležitosti, ale zasahuje do širokého mezinárodního kontextu. Hry jsou poznamenány ruskou invazí na Ukrajinu a válečnými zločiny v Palestině, kvůli nimž ztratilo olympijské příměří smysl. Slogan letošních her Ouvrons grand les jeux (Hry široce otevřené) může skutečně znít jako neveselý vtip. XXXIII. letní olympijské hry jsou třetí takovou akcí v historii francouzského sportu, ale organizátoři ujišťovali, že půjde o „největší akci, jaká kdy byla ve Francii uspořádána“. V červnu 2015 Paříž oficiálně oznámila zahájení kandidatury na pořádání této akce. Tehdy došlo k nečekané situaci – Paříž a Los Angeles, které soupeřily o pořádání her v roce 2024, se mezi sebou dohodly. Mezinárodní olympijský výbor – neboli MOV – tak současně oznámil další dva hostitele. Proč?

Přestože se hry těší miliardové sledovanosti a na samotnou akci se sjíždějí miliony návštěvníků, jen málo měst je chce hostit. O pořadatelství v roce 2004 se ucházelo dvanáct měst, vyhrály Atény. O pořádání her v roce 2008 se ucházelo deset měst, vyhrál Peking. Olympijské hry XXX. olympiády chtělo pořádat pouze devět měst, do dalších soutěží se přihlásilo sedm a poté pět potenciálních pořadatelů. Na akci v roce 2024 se přihlásila pouze dvě. Kdo by měl zájem o další akce? Není to vlastně poprvé, co se olympijské hnutí ocitlo v krizi. Již od samého počátku se i přes obrovský úspěch prvních olympijských her v roce 1896 potýkalo s problémy při přípravě dalších akcí. Naději na průlom přinesl konec druhé světové války a využití sportu světovými velmocemi v politickém boji za studené války, jehož inspirací se poněkud neslavně stala německá olympiáda v roce 1936. Došlo k nějakému zlomu? Ne tak docela. V roce 1968, deset dní před zahájením olympijských her v Mexico City, otřásly městem brutálně potlačené demonstrace, při nichž zahynulo několik set lidí. O několik let později, v roce 1972, bylo v Mnichově teroristy zabito jedenáct izraelských sportovců. Tyto události ukázaly, že pořádání olympijských her může být politicky riskantní záležitostí, a zpochybnily samotnou myšlenku olympijských her ve světě, který se tolik vzdaluje ideálům zdravé soutěže a mírového řešení sporů.
Druhým problémem jsou samozřejmě peníze. Od prvních moderních olympijských her až do konce 60. let 20. století se soutěže konaly ve velkých amerických a evropských městech, která již měla existující infrastrukturu. V letech 1956-1972 se počet soutěžících sportovců více než zdvojnásobil, což si vynutilo rozvoj sportovní infrastruktury. Montrealu, který hostil XXI. letní olympijské hry v roce 1976, vznikly v důsledku toho tak obrovské náklady, že městu trvalo celých třicet let, než se vyrovnalo s účty. Spory ohledně finančních nároků kladených MOV byly tak velké, že se myšlenka her zpochybnila. To vedlo k tomu, že Los Angeles v roce 1984 vyjednalo využití již existující infrastruktury pro konání akce.

Rostoucí nároky

Poučení z osmdesátých a devadesátých let však neovlivnilo následná rozhodnutí MOV. Na počátku nového tisíciletí se seznam požadavků výboru neustále rozšiřoval, na což reagoval postupným poklesem zpočátku velkého počtu uchazečů. Pořadatelé her byli zatíženi nejen výstavbou či rekonstrukcí hřišť a hal, které by odpovídaly lesku akce, ale také rozvojem hotelového a infrastrukturního zajištění. Příjmy z her mezitím nerostly stejným tempem jako výdaje. Největší světová sportovní událost se v konkrétních případech stala výnosnou v jiném rozměru: v tom politickém. Stala se prvkem strategické komunikace pro rozvíjející se země. Nejlepším příkladem toho byly hry v Pekingu v roce 2008, které z dnešního pohledu představovaly velkolepý prolog k dnešnímu globálnímu čínsko-americkému soupeření.

Takových událostí však bylo více – v tomto klíči lze číst například hry v Soulu v roce 1988 nebo hry v Aténách v roce 2004, které podle odborníků nepřímo vedly k dluhové krizi v letech 2007-2008.
Proti rostoucím nákladům na hry se postavily úřady potenciálních hostitelských měst, ale nejen ony. V poslední době se proti pořádání her stavěli i samotní obyvatelé měst. Když vidíme dnešní záběry z Paříže, neschopné života pro obyvatele a obyvatelky, kteří se náhle ocitli v houští zábran a protiteroristického zabezpečení, získaly případné budoucí akce obyvatel vystupujících proti pořádání olympijských her svými městy další argumenty. Současným vlajkovým příkladem protiolympijské akce je akce Ne olympiádě v Bostonu, organizovaná ve městě, které bylo považováno za favorita kandidatury na pořádání letošních her.

Aktivisté města ve své kampani upozorňovali na nedemokratickou povahu procesu, v němž vedení města rozhodovalo o účasti v předolympijské soutěži. Poukazovali na různá nebezpečí, od terorismu po znečištění, na organizační a dopravní problémy, ale také na nedostupnost her pro většinu obyvatel a privatizaci zisků při kolektivizaci ztrát.

Nakonec by to bylo město, nikoliv vláda nebo jiné subjekty, které by hry v první řadě financovaly. Dohoda s MOV jasně stanoví, že v případě překročení nákladů by odpovědnost nesli místní daňoví poplatníci. Bostonští olympijští aktivisté nedokázali přesvědčit 53 procent obyvatel, a tak Boston ze soutěže odstoupil. Rozhodnutí spustilo lavinu. Když starosta Bostonu od kandidatury odstoupil, od pořádání her odstoupily také Řím, Hamburk a Budapešť. Nakonec zůstaly pouze Paříž a Los Angeles. Proto bylo rozhodnuto nominovat dvě města najednou.

Nový přístup

Podařilo se Paříži dokázat, že hry mohou být pro městskou strukturu přínosnější? Klíčovým aspektem pařížského ročníku byl návrat k modelu z roku 1984, tj. snížení investic do nové sportovní infrastruktury. Organizátoři vsadili na modernizaci stávajících zařízení. To mělo pomoci vyhnout se situacím známým z Atén nebo Montrealu, tj. zadlužení města a nekontrolovatelnému růstu nákladů.
Podle pařížských úřadů tvoří 95 % využívaných sportovních center zařízení, která jsou již začleněna do městské struktury. Patří mezi ně například Stade de France, otevřený v roce 1998 – vhodný pro fotbal, ragby, masové akce, ale také atletiku – nebo Vélodrome National de Saint-Quentin-en-Yvelines (2014). Klenotem je plavecký bazén Georges Vallerey, původně postavený pro olympijské hry v roce 1924 a dvakrát renovovaný: poprvé v 80. letech a podruhé před současnou akcí. Pro letošní hry je místem plaveckých tréninků, aby se poté stal veřejným bazénem, přístupným všem Pařížanům.
Nová infrastruktura zahrnuje arénu Porte de la Chapelle s kapacitou 8 000 míst a olympijskou vesnici v dělnické čtvrti Seine-Saint-Denis. První z nich bude přeměněna na koncertní halu a domov pařížského basketbalového týmu, zatímco druhá se stane obytnou čtvrtí. Pozornost médií a odborníků však přitahuje právě druhý projekt. SOLIDEO, veřejný orgán odpovědný za přípravu olympijských her, slíbil, že olympijská vesnice zanechá trvalý odkaz v dělnické oblasti, kde 25 % obyvatel žije pod hranicí chudoby. Po skončení akce má být infrastruktura přeměněna na novou čtvrť s prostory pro 6 000 obyvatel. Její součástí budou prostory pro služby a kanceláře, kulturní a sportovní zařízení, škola a park o rozloze 3,5 hektaru.

Navzdory omezeným nákladům přiměly letošní hry úřady investovat do dopravní sítě města. Pařížská správa prodloužila dvě linky metra a jednu trasu příměstského vlaku, což by mělo usnadnit přístup na sportoviště a sloužit místním obyvatelům i po skončení her. V rámci těchto projektů bude nyní letiště Paříž-Orly, jedno z mezinárodních letišť v pařížském regionu, přímo spojeno s centrem města linkou metra, která je pro hry klíčová a spojuje různá sportoviště včetně Aquatics Center, Stade de France, Place de la Concorde a Bercy Arena. Dalším velkým infrastrukturním projektem bylo vyčištění Seiny, která se vine Paříží a dlouho byla synonymem špíny a znečištění. Aby město vyčistilo řeku ještě před soutěží, investovalo 1,4 miliardy eur do výstavby megalomanské čistírny odpadních vod, která má shromažďovat splašky a zabránit jejich vniknutí do řeky. To jen málo přispělo k tomu, aby se část olympijských tréninků a soutěží mohla konat v Seině a poté se vrátila k užívání veřejnosti. Silné deště v červnu, necelý měsíc před akcí, však způsobily přetečení systému, v důsledku čehož se do řeky dostaly nevyčištěné odpadní vody a Seina se opět stala nepoužitelnou pro plavání. Aby Pařížany přesvědčila o svém úsilí,uspořádala starostka města Anne Hidalgová spolu se skupinou odvážlivců v polovině července akci, během níž bylo možné si v řece zaplavat – spolu s ní. Navzdory jejímu ujišťování však řeka nebyla včas použitelná, což vedlo ke směsici rušení a normálního tréninku či soutěže, po níž si plavci stěžovali na kvalitu vody.

Úspěch?

Očekává se, že celý pařížský sportovní svátek bude stát přibližně 11 miliard eur, což je výrazný nárůst oproti předpokládaným 8,2 miliardy eur. Akce bude stále výrazně levnější než hry v Tokiu v roce 2020 (ty stály 28 miliard dolarů) nebo Londýn v roce 2012, jehož příprava si vyžádala 14 miliard liber. Tím se řadí daleko za historicky nejdražší hry v Soči 2014, jejichž pořádání stálo 55 miliard dolarů. Otázkou však zůstává: podaří se Paříži na hrách vydělat? Příjmy z olympijských her zajišťují především dva hlavní subjekty: místní organizační výbor Paříž 2024 a MOV. Za poslední letní hry v Tokiu obdržel MOV v letech 2017 až 2020/2021 celkem 7,6 miliardy USD. Na tomto místě je třeba připomenout, že hry plánované na rok 2020 byly o rok odloženy kvůli pandemii COVID-19.

V tomto případě se na příjmech podílela mediální práva 61 %, resp. 30 % připadalo na program firemního sponzoringu The Olympic Partner, známý jako TOP, který byl založen v 80. letech 20. století. Od devadesátých let se poplatky za vysílání více než zčtyřnásobily na celkovou částku 4,5 miliardy dolarů pro Tokio. Ve stejném období se příjmy programu TOP zvýšily z necelých 300 milionů dolarů na 2,3 miliardy dolarů. Pokud jde o místní výbory, jako je Paříž 2024, jejich hlavními zdroji příjmů jsou národní sponzoring, prodej vstupenek, národní licence a souhrnná schopnost vydělávat na samotné akci a doprovodných akcích. MOV vynakládá 10 % svých příjmů na interní aktivity a zbytek rozděluje prostřednictvím tzv. programu solidarity, který je určen místním organizačním výborům, a tedy národním olympijským výborům, mezinárodním federacím a dalším příslušným iniciativám na podporu sportu.

Zde je třeba poznamenat, že tento systém rozdělování příjmů je klíčový pro přežití některých sportů, zejména těch, které jsou považovány spíše za elitářské a mají dlouhou, ale nepopulární historii, jako je například šerm. Bez ohledu na to, zda hry formálně přinášejí zisk – v případě Paříže si na tento soud budeme muset ještě chvíli počkat – jejich zastánci tvrdí, že zanechávají pozitivní ekonomický odkaz. Nezávislá studie, kterou inzeroval MOV a kterouprovedlo Centre de droit et d’économie du sport (CDES), ukazuje, že pařížské hry přinesou městu a okolnímu regionu Île de France v letech 2018-2034  7,3 až 12,1 miliardy dolarů. Hlavními zdroji čistých zisků mají být cestovní ruch (30 %), stavebnictví (28 %) a samotná organizace akce, z níž mají zisky tvořit až 42 % celkových příjmů. Podle studie budou veřejné výdaje ve výši 3,3 miliardy dolarů generovat trojnásobný multiplikační efekt – pořádání olympijských her přinese ekonomický přínos ve výši trojnásobku původní výše investice. Studie se zabývá perspektivou let 2018-2034, přičemž uznává, že teprve v těchto letech se plně projeví dopad celkové kapitálové injekce. Očekává se, že od začátku her do konce paralympiády Paříž přivítá dva až tři miliony návštěvníků, kteří na této akci utratí 2,5 miliardy eur. Ne všichni však s takovým optimistickým výhledem souhlasí. V místním tisku se objevují tvrzení, že sportovní turisté vytlačí ostatní návštěvníky, kteří by do Paříže – jedné z nejoblíbenějších prázdninových destinací na světě – přijeli tak jako tak. Zároveň by řada odvětví, od malých butiků přes obchody s luxusním zbožím až po taxislužbu, mohla na hrách tratit, protože dopravní omezení přinesou pokles počtu potenciálních zákazníků.
Pokud jde o otázku údajů, které ukazují dopad her na městskou strukturu a životní prostředí, musíme si ještě počkat. Je však pravda, že nejhorší důsledky akce nesli ti nejzranitelnější. Jak popsal ve své reportáži na začátku tohoto měsíce deník New York Times a předtím levicová francouzská média, před olympijskými hrami začaly francouzské úřady s masovou deportací bezdomovců, často doslova nikam. Vystěhovalci tvrdili, že jim bylo slíbeno ubytování jinde, ale místo toho byli posláni na cizí ulice daleko od svých domovů, nebo pokud byli imigranty, dostali oznámení o deportaci.
Často se jednalo o lidi ze Saint-Denis, čtvrti, kde se nachází současná olympijská vesnice. Lidé z okraje společnosti, kteří ukazovali její omezení a slabosti, zjevně nezapadali do majestátu francouzského národa, který měl být podle prezidenta Macrona letošní soutěží poctěn.

Dědictví

Podle francouzského prezidenta mělo být olympijské období nejen oslavou Francie, ale také dobou stability a odpočinku, olympijského míru v domácí politice, což mělo být přímým odkazem na antický prototyp. Z dnešního pohledu, při pohledu na pravomoci prezidenta Páté republiky, se zdá být jisté, že plán prezidentského tábora na předčasné parlamentní volby, který všechny překvapil, byl vypracován s ohledem na současné období. I kdyby vše proběhlo podle představ organizátorů a prezidenta, stejně nemůže počítat s uvolněním v domácí politice. Opozice na obou stranách politického spektra sílí.
Akci navíc provází řada reputačních přehmatů, od sabotáže železnice v den zahájení her, přes zmíněnou čistotu Seiny, přinejmenším kontroverzní zahájení, až po špatné ubytování sportovců v olympijské vesnici. Vzhledem k předpovídaným teroristickým hrozbám se však takový stav na začátek srpna zdál být z pohledu francouzských politiků uspokojivý. Politizování domácích záležitostí však zakrývalo skutečnost mimořádné politizace současných her samotnými organizátory akce.
V lednu MOV oznámil, že sportovci z Ruska a Běloruska budou moci v Paříži soutěžit pouze v případě, že nebudou reprezentovat svou zemi nebo organizaci s ní spojenou a nebudou aktivně podporovat válku. Tento postoj vyvolal bouři pochybností o tom, jak výbor rozhoduje o tom, kdo může soutěžit, zejména tváří v tvář strašlivému konfliktu v Gaze. Od této chvíle bylo izraelskými silami zabito více než 39 000 lidí – podle ministerstva zdravotnictví Gazyspravovaného Hamásem – a zároveň mnoho organizací na ochranu lidských práv a agentur OSN hlásí rostoucí zdravotní problémy civilistů, včetně rostoucí epidemie dětské obrny. Publikace jednoho z nejstarších vědeckých časopisů, Lancet, uvedla, že jen v Gaze mohlo v bojích a v důsledku zhroucení civilní infrastruktury zemřít již více než 180 000 lidí. K tomu se přidává rostoucí násilí na Západním břehu Jordánu ze strany nelegálních osadníků a armády, jak popsal Mezinárodní soudní dvůr, resp. žalobci Mezinárodního trestního soudu.

Izraelská média a prohlášení vlajkových politiků jsou plná zpráv normalizujících násilí, mučení a znásilňování palestinského obyvatelstva. V noci na 29. července krajně pravicové milice, mezi nimiž jsou i ozbrojení rebelující vojáci a krajně pravicoví politici, kteří v současné době vládnou zemi, vtrhly na vojenskou základnu během her, kterých se účastní izraelští zástupci. To vše na „protest“ proti zadržení devíti vojáků, které vojenská prokuratura obvinila ze znásilnění a mučení zadrženého Palestince.
Opozice hovoří o pokusu o státní převrat, zahraniční komentátoři o vzpouře části ozbrojených sil nebo o opakování americké verze 6. ledna v Izraeli, čímž se ztrácí širší pohled: v Izraeli existuje institucionální souhlas s masovým vražděním, mučením a znásilňováním zadržených, často nezákonně a bez obvinění, příslušníků palestinského národa jen kvůli jejich původu. Ve stejné době reprezentují izraelští sportovci svou zemi na hrách v Paříži. Jejich účast se sice setkává s protesty sportovců či veřejnosti, ale je hanobením všech ostatních zúčastněných týmů i samotné myšlenky her. MOV je v této věci jediným arbitrem, což znamená, že rozhodnutí o vyloučení některých zemí z akcí je plně v jeho pravomoci.
Mezinárodní společenství vyloučení Ruska z velké části uvítalo. Podobné kroky byly zaznamenány i v případě jiných mezinárodních soutěží: od Ligy mistrů UEFA po hudební soutěž Eurovize. V tomto případě vidíme, že mezinárodní právo a rovnost před ním podle některých platí pouze pro vybrané státy a jejich vládnoucí týmy.

Na celkové zhodnocení odkazu XXXIII. letních olympijských her si jistě budeme muset ještě chvíli počkat. V tuto chvíli však můžeme konstatovat, že mohou být současně jedněmi z nejkontroverznějších, nebo alespoň nejdiskutovanějších her v historii olympijského hnutí. Na jedné straně kvůli prezentovanému přístupu k mezinárodním otázkám, který může být s odstupem času jen drastičtější, a na straně druhé, již optimističtěji, kvůli změnám provedeným v rámci samotné myšlenky jejich organizace. Otázkou je, který z těchto odkazů se zapíše do historie.

Článek vychází ve spolupráci s partnerským projektem Cross-Border Talks.