Historik Jiří Malínský se v novém historickém seriálu věnuje reflexi osobnosti prezidenta Edvarda Beneše a kontinuitě dějin v kontextu současné české společnosti. 

Anatomie drbu a pomluvy

Letošní rok je opět tak trochu rokem bilancujícím, výročním rokem Benešova narození. Ne ale typicky; stejně tak, díváme-li se do zrcadla, tvář, kterou v něm vidíme, je v stranové převrácenosti obrazu; je opakem té, za kterou bychom ji mohli považovat. Podobně je tomu i s dílem a odkazem muže dílčího jubilea, o kterém bylo napsáno nespočetně řádek, ale jemuž dnes jako společnost, stát a národ a právě tak sobě dlužíme více, než jsme s to i ve svých nejideálnějších okamžicích vzmachu a prozření docenit. Prezident Budovatel je totiž nesporně klíčovou osobností nejen našich novodobých dějin, ale dosavadní zhruba dvanáctisetleté historické pouti našeho národa časem a prostorem této modré planety vůbec.

Díváme-li se na jeho dějinný odkaz, vidíme v něm, protože byl žit a tvořen v nejtěžších okamžicích naší novodobé historie, soustředěných do osudového období let 1914–1951, vzestupy a triumfy právě tak jako okamžiky pokoření, porážek a pohrom. Dějinně optický efekt, který z toho vzniká, se po Benešově tiché smrti v sezimovoústeckém jihočeském zátiší uplývajícími lety ne ustřeďuje, ale naopak v ploškách nových a nových dějinných vzepětí a marasmů tříští a znejasňuje. Smrti proto, že tento velký Čech, jedinečný Evropan a nezapomenutelný muž světového významu byl podobným útokům podrobován již za svého života, kdy se jim mohl nesmlouvavě, ale věcně bránit. Nebylo nectnosti, která by mu v tomto opticky převráceném pojetí malosti, malichernosti a nezřídka přímo trapné ubohosti nebyla bývala již tenkrát přiřčena. Triumf nestoudné lži se však nikdy nekonal. Narazil totiž vždy na pevnou, železnou, neochvějnou osobnostní integritu muže malého postavou, ale velkého ušlechtilým činem a nezdolnou myšlenkou, která se činem a v činu stává nesmrtelnou (měřeno lidskými měřítky a počtem generací, které tvoří náš vesmírný, pozemský i konkrétně historický svět a rozsah vnímání). Po září 1948 ale tato nezdolatelná zábrana postupně přestala existovat.

Hnilobná virtuální realita (tzv. cizí slova mnohdy umožňují postihnout podstatu, pro niž se jen obtížně hledají v slušné slovní zásobě vhodné výrazy) začala hlodat ve společenském vědomí. Nacismus, sovětizační stalinismus, ultramontánní klerikalismus, ale někdy i pouhé zoufalství a bezmoc i nízkost započaly svou hlodavou činnost v celku organicky se rodící se historické paměti. Výpovědi, které vzrůstající měrou začaly špinit papír, na němž byly psány, nebo filmové plátno, na němž byly promítány, se stávaly svého druhu až machiavelisticky podjatými rádobymagickými představeními. Nejbližší Masarykův spolupracovník, dějinný dovršitel odkazu Dobrovského, Jungmannova, Palackého a Havlíčkova, se v tomto zkreslujícím podání měnil buď v agenta světového komunismu, nebo naopak imperialismu či div ne blízkého spolupracovníka Hitlerova, v každém případě v zlověstného, pitvorného mužíka zatíženého údajným psychickým nezdravím, až trapně poplatného svým údajně nezvládnutým, vlastním vnitřním chorobným komplexům všeho vůbec představitelného a pojmenovatelného druhu.

Negativistické typologie tohoto typu, jimiž jsme čas od času bombardováni i dnes, kdy základní kontury Budovatelova života jsou více či méně známy, mají jednoho společného jmenovatele. Je jím snaha vytvořit a následně deformovat a falzifikovat virtuální druhý život kožlanského rodáka. Vnutit nám všem, Čechům, Slovákům i Evropanům, muže, který neexistoval, prostřednictvím činů, které nikdy nebyly provedeny; je to pokus o vytvoření pověsti-klepu, pro kterou je slovo lež stále ještě jen lichotivým a vtíravým komplimentem.

Autentický druhý život Edvarda Beneše, to, čemu skutečně věřil, skutky a činy, jež jsou opravdu jeho dílem, jejich nadčasový odkaz a rozměr, který se nad nimi klene, jako severní záře nebo duha nad ztichlou, z prodělané bouře se pomalu vzpamatovávající krajinou, v níž znovu ožívá bytostně lidský ruch malých, větších i velkých lidských a společenských osudů, je také tím polem, které je nutno chránit, střežit a bránit. Nejen pro památku zvěčnělého českého politika a myslitele, ale pro vysokou, vskutku autentickou kvalitu života ani ne tak naši jako našich neodvratně nastupujících potomků, dědiců a pokračovatelů.

Čím tedy Benešův život a odkaz vadí i dnes; proč se stává, jak ukázala naposledy první přímá prezidentská volba, předmětem vulgárních útoků a paralel? Jak vůbec může být tento nesporný globální český bytostný humanista a demokrat osočován – přímo i nepřímo – způsobem, za který by se pro pokleslost provedení poprávu styděl i válečný zločinec Paul Joseph Goebbels? (Nebezpečnost těchto poklesků spočívá totiž právě v tom, že jejich zdrojem již není bezprostřednost, ale patologická tradice žijící svou vlastní všednodenností, virtuální pseudomýtus či pseudomýty trvající již dnes minimálně jednu a zpravidla i více generací.)

Skutečný společenský ohlas osobnosti EB

Začněme reflexí posledních tvrdých dat Benešova života. Dat vědy, které zasvětil svůj život. Výsledky sociologického průzkumu třetirepublikového Československého ústavu pro výzkum veřejného mínění. Jsou zřejmé a obtížně zpochybnitelné: zatímco Benešovy třetirepublikové preference se bez ohledu na poslední předúnorové týdny pohybovaly stabilně kolem 80–85 %, zbývající přední politici té doby nepřesáhli – včetně Benešova přítele a blízkého spolupracovníka Jana Masaryka – 20 %. Závěr, že Beneš měl za sebou vždy drtivou většinu národní a státní veřejnosti, ale proti sobě nezanedbatelnou minoritu téhož dobového veřejného prostoru, je nasnadě. Na písku nebude stát ani další konstatace, že za těmito kvantitativními závěry z takto získaných tvrdých dat se skrývá víc než pouhá čísla: že jsou postižením i hodnotových orientací a vzorců chování, které jsou určující pro obecnější postižení a vyjádření rysů národní české a všeobecně československé (nikoliv čechoslovakistické) veřejnosti První a Druhé republiky. Zejména pak soukupovské generace Masarykových dětí a Benešových vojáků. To, co platí pro prokázanou většinu, není možné a priori vyloučit i pro stejně hluboce zakotvenou menšinu.

A je tu ještě jeden věcný argument: Benešův pohřeb. Pomineme-li tisíce lidí kolem Benešovy vily v Sezimově Ústí, mluví za vše vzpomínka Marie Švermové-Švábové, tehdy poslankyně Národního shromáždění: „Vzpomínám si, s jakou naléhavostí jsem si toto uvědomovala v den pohřbu prezidenta Beneše, když jsem kráčela ve společném průvodu mezi poslanci Národního shromáždění za jeho rakví. Po celé trase smutečního průvodu stály mlčenlivé zástupy lidí, loučících se v hlubokém smutku se svým prezidentem. Byl pro ně až dosud zárukou demokratického vývoje, kontinuity jejich předchozího a budoucího života. Jeho odchodem se cítili opuštěni a vykořeněni.“ Oficiální rozloučení s velkým mrtvým se konalo v prostorách Panteonu historické budovy Národního muzea; smuteční projev proslovil premiér Antonín Zápotocký. Fronta truchlících se táhla od žižkovského Basilejského náměstí až k budově Národního divadla a přes snahy Státní bezpečnosti pohřeb a jeho účin co nejvíce zpochybnit se do Prahy sjely desetitisíce Čechoslováků, aby vzdaly poslední poctu prezidentu Obnoviteli, jak byl ve své době také nazýván.    

Při vymezování obou takto získaných entit v žádném případě nevystačíme s černobílými charakteristikami. Naopak: musíme předpokládat, že v časoprostoru, ve kterém se pohybujeme, docházelo k proměnám a posunům, jež můžeme stopovat pomocí velkých dějinných mezníků, jakými byly např. Mnichov nebo Pražské jaro. A že ideová orientace nevypovídá v žádném případě nic o individuální kvalitě toho kterého lidského života. Oč samozřejměji tyto předpoklady zní, o to těžší a nesnadnější je v praxi dodržet jejich důsledné užívání a s ním související nesnadné rozlišování a následné závěry.

Lidský typ

Lidský typ, ztělesněný Benešem, je patrně to, co nás v této souvislosti napadne nejdříve. Jakým člověkem byl malý muž, který se buď pohybuje energicky na filmových záznamech nejrůznějšího druhu, nebo na nás shlíží z četných fotografií ať už důvěrných, pořizovaných v jeho nejdůvěrnějším soukromí, nebo oficiálních? Víme s jistotou, že to byl neúmorný sportovec, vyznačující se až tvrdohlavě sveřepou bojovností. Podceňovat nelze ani jeho vzdělání a vůli. Oboje bylo jedinečné. Uměl se i vyvíjet a proměňovat; dokonce lze říci, že právě tady tkvěla Benešova největší síla a přednost. Zavalité dítě českého venkova, které prošlo drsnou výchovou v rodině, svázané pevnými citovými svazky, ale současně beze zbytku podřízené výkonovému principu. Jak jen to pojmenovat: Láskyplná drsnost?

Ale jen tak bylo možné, aby studoval to, čím opravdu žil a současně se projevoval už jako jinoch v roli nonkonformní osobnosti, která si ze všeho nejméně dělala starosti s přežilým dobovým školským řádem. Mladý muž v těchto projevech pokračoval: věda, které byl tak záhy oddán, a české národní i socialistické hnutí, jehož se nikdy nezřekl, byly pružinami, které mu dávaly sílu i jistotu. Bezděčným testům integrity osobnosti tento zarputilý mladík, pro nějž seberealizace byla prvním pravidlem, podroboval i své okolí; této smršti energie a neutuchajícího elánu neunikl nikdo z těch, kteří měli nebo mohli mít významnější úlohu v jeho životě. V první řadě to platilo pro hlavní a vlastně jedinou ženu jeho života. Tento plavovlasý, feministickým ideálům oddaný „anděl“ byl konfrontován s rázovitým, studiu oddaným intelektuálem s jeho jasnou a jen obtížně měnitelnou představou o budoucím životě nejen vlastním, ale i manželském. Zdálo by se, že výsledkem takového vztahu musí být svazek, v němž dominance jednoho musí beze zbytku potlačit individualitu druhého. Ale opak byl pravdou: mladá žena pilně studovala vše, čím sukovitý Středočech z někdejší vnitročeské česko-německé jazykové hranice žil a naopak právě do tohoto období spadá – pokud se vnějšku týče – až zázračně působící proměna Edvarda Beneše z asketického mladíka do onoho na první pohled konvenčně až koženě působícího muže středních let, který se stává symbolem nezpochybnitelné salónnosti, za niž by se nemusel stydět ani Kristián Oldřicha Nového. Jakoby vedlejším výsledkem je pevný partnerský vztah, který se oběma stává spolehlivou kotvou a konstantou jejich dalších nesnadných životních osudů. Vztah, který rozloučila až předčasná Benešova smrt.

Rodí se tak aristokrat plebejského češství. Aniž by se zpronevěřil čemukoliv, co do něj vložila rodina i bouřlivácké mládí násobené přechodnou, ale významnou marxistickou ideovou periodou, začíná se tento na první pohled tak nenápadný mladík, oddaný ideálům humanitně chápaného socialismu a demokracie, rychle vyvíjet v Evropana, který svůj kontinentální rozhled důsledně zakládá z vlasteneckých základů kožlanské sokolovny svého dětství. Učí se zacházet s velkými částkami, ale nezapomíná ani na jejich haléřové položky. Preciznost ve finančních věcech se současně stává nezlomnou důsledností při vytyčování, zmáhání a postupném vývojovém řešení jak odborných problémů, tak obnažených ran předválečné pozdně rakousko-uherské české otázky.

Mnoho tu znamená i domácí kovárna duchů, kterou v Benešově případě byla realistická strana a její svérázný vnitrostranický život. Benešův vztah k Pastýři, jak byl TGM také nazýván, v mnohém připomíná i jeho láskyplný vztah manželský. Pro bojovného mladíka je univerzitní profesor v zenitu svého žití vším možným, jen ne nezpochybnitelnou a zbožně uctívanou autoritou. Nejedna diskuse, kterou mezi sebou ve třetích prostředích tyto vyhraněné individuality vedou, jiskří na hraně nože. Je to ale jiskření, které nejenže neničí vztah, ale postupně, měsíc po měsíci, rok po roku vzájemně, oboustranně vykovává jeho novou kvalitu. Kvalitu nejen lidskou, ale i ideovou a vědeckou a politickou. Kvalitu vzájemné, byť zprvu netušené blízkosti. Původní rozpor se mění v pozvolné sbližování. Mladý šedesátník si stále rozumí se zkušenost rychle nabírajícím zralým dvacátníkem a posléze třicátníkem. Oboustranný respekt přichází v pravý čas. Sarajevský atentát, uvolňující doposud spoutanou pružinu pangermánských plánů, současně otevírá prostor pro historické řešení historicky zanedbané české otázky.

Děje se tak v době, kdy se Benešův osobnostní vývoj ve svých základních výchozích charakteristikách uzavírá. Mladý idealista se působením událostí a zlomových fakt rychle mění v hotovou, i v mezinárodním prostředí jedinečnou, sukovitě českou revoluční vývojovou osobnost. Tak jako hora skrývá poklady, tak mladý, doposud ještě ne zcela na temeni vlasy postrádající třicátník v sobě objevuje vlastnosti a přednosti, které vyžaduje i prvoodbojová Masarykova akce a její zdar. Mladý šedesátník v této situaci nabízí své přátelství zralému třicátníkovi. Rodí se jedinečné mužské blíženectví lidské jednoty v různém. Šílený podnik, kterým zahraniční akce byla ještě i na počátku r. 1918, získává muže, kteří s pozoruhodnou důsledností na dálku vzájemně spolupracují, aniž by potřebovali porady, pokyny, instrukce, hlášení a referáty. Proto nezáleží na počtu metrů a kilometrů, která je dělí. Pro toto takto ztělesněné globální češství není podstatnějšího rozdílu mezi vzdáleností židlí u stolu v diskusním salonu a Moskvou, Londýnem, Vladivostokem, Washingtonem, Clevelandem a Rue Bonaparte v Paříži. To, co je opravdu spojuje, je totiž nekonečně důležitější. Je to společně sdílená a vzájemně vývojově rozvíjená myšlenka. Idea.

Takto popsaný a aplikovaný lidský typ je nevšední i svou všednodenností. Eckermannové obou velkých mužů – Gašparíková-Horáková, Táborský, Smutný – abychom jmenovali ty nejproslulejší, zachovali v tomto ohledu dostatek zpráv. Industriální věk, do něhož se oba narodili, byl dobou velkého vypětí a vzepětí. Racionalizaci státnické i vědecké práce odpovídala i racionalizace soukromí a intimity. Aniž by se z jejich života vytrácelo lidství, jejich výraznou dominantou zůstávala soustavná sebekultivace, kterou v zjednodušené podobě můžeme představit jako důsledné interaktivní působení sokolské myšlenky, založené na ideálu souladu fyzické a duchovní krásy individua. Masarykovský a benešovský individualismus – lze-li vůbec o individualismu v jejich případě mluvit – byl vždy kultivovaně kolektivistický. Respektoval individuální specifika, důsledně stavěl na ne domnělých, ale na skutečných zvláštnostech a znacích toho kterého jedince. Čas těchto lidí – TGM i EB byli pouze vrcholy rozsáhlé členité krajiny tohoto ideálního lidství – byl důsledně regulován. Soustavnost a houževnatost, kterou se vyznačoval, byly jedinečné. Dnes jsou jen obtížně rekonstruovatelné. Ale o to potřebnější a naléhavě nutnější.

Výkonnost, která z tohoto pojetí všednodennosti vyplývala, byla jedinečná a z podstaty věci – humanistická. Skutečnost, že Benešovi nemohli mít děti (paní Hana byla opakovaně postihována samovolnými potraty), jejich vztah upevnila, nikoliv rozvrátila a v mnohém ještě naopak dále zněžnila. V prvorepublikovém období tak vznikla pozoruhodná nevšední rodina: Beneš byl tím synem, kterého si vysníval TGM, Hana pojítkem Masarykových bouřemi duše bičovaných dětí. Nebyla to jen otázka intimní: přes dílčí stíny – lidské je vždy jednotou světla i stínu, proto je také vývojově uzpůsobené – tak mutatis mutandis vznikaly pozoruhodné bazální demokratické mýty a rituály, z nichž – i když často až pitvorně karikaturně – žije i naše dnešní česká státnost. A s nimi i fundamentální systémové charakteristiky první Československé republiky. Prvního státu obnovené české a slovenské státnosti.