Neděle patří jazzovému průvodci Jana Schneidera. Dnes se můžete zaposlouchat do skladeb Backwater Blues, The Giants of Jazz a Ana La Habibi.
V roce 1927 nazpívala (za doprovodu pianisty Jamese P. Johnsona) Bessie Smith svou vlastní skladbu Backwater Blues (Blues stojaté vody, řekl bych). Ta melodie je výrazná, nezapomenutelná, až trochu vtíravá. Kdo ji slyšel, nezapomene – a to trvá už skoro sto let!
Jednu z nejsrozumitelnějších fází a tváří jazzu předvedl v roce 1971 rotterdamskému publiku sextet se skromným názvem The Giants of Jazz ve složení Dizzy Gillespie (trubka), Sonny Stitt (tenorsaxofon), Kai Winding (trombon), Thelonious Monk (piano), Al McKibbon (basa) a Art Blakey (bicí). Projev kapely je úžasně vyvážený, sóla jsou kreativní, ale tu výjimečnost dělá právě bubeník Art Blakey, který byl v naprosto vrcholné formě. Dynamika jeho hry začíná skutečně u pianissima, a končí – no, to posuďte sami!
Poslední ukázka je trochu zvláštní. Nedávno – mluvě o charakteru puče a budoucího vývoje v Sýrii – jsem se vyjádřil v tom smyslu, že syrská státní televize přestala vysílat populární Fairouzovy písně a nahradila je náboženskými zpěvy. To nepokládám za nepodstatnou skutečnost, zejména s ohledem na analogii ze zpravodajské branže. Když byl uzavřen mír mezi Egyptem a Izraelem, zeptal se jednou jeden egyptský zpravodajský důstojník svého izraelského kolegy, zda četli tehdejší egyptskou poesii? Nečetli, přiznal Izraelec. Kdybyste četli, odpověděl Egypťan, nebyli byste válkou v roce 1973 tak překvapeni. — Proto jsem to zmínil, že ze změny skladby vysílání syrského rozhlasu můžeme dosti přesně odhadnout směr vývoje, ať se „polepšení“ alkájdinci tváří jakkoliv lidskoprávně. — Celé to srovnání sedí, až na to, že Fairuz není zpěvák, ale krásná zpěvačka. Takže Ana La Habibi na opravu a omluvu – a ke všeobecné lítosti, že doba, charakterizovaná touto muzikou, je pryč. (Koho by zajímal text, je zde)