Politolog Petr Drulák připomíná, že sionismus a jeho podpora ze strany západních zemí jako je Británie má souvislost s arogancí evropského imperiálního myšlení.
Izrael má za sebou mimořádný rok taktických úspěchů i válečných zločinů. Podařilo se mu oslabit dlouholeté nepřátele: Hamás v Gaze a Hizballáh v Libanonu přišly o vedení, nepřátelský režim Bašára Asada se zhroutil a Izrael zabral další kus syrského území, Írán se snaží být co nejméně vidět, aby nevyprovokoval americký útok. Až s odstupem času se tyto úspěchy ukáží buď jako trvalé či jen jako vítězné bitvy v prohrané válce. Každopádně byly vykoupeny agresivními operacemi vedenými bez ohledu na civilní oběti. Izraelští představitelé si tím vysloužili nejen kritiku OSN, ale také zatykač pro válečné zločiny od Mezinárodního trestního soudu. Izrael vzbuzuje rozporné reakce: od nekritického obdivu, přes pochopení až k ostrému odsouzení.
V debatách, které jsou vedeny, oživuje evropská historie dvacátého století. Zastánci Izraele poukazují na tragický osud evropských Židů systematicky vyvražďovaných nacistickým Německem. Argumentují, že židovský stát se musí všemi prostředky bránit, neboť byl založen, aby Židům zaručil, že už je nic podobného nepotká. Jiné hlasy, a nemusí jít nutně o kritiky Izraele, upozorňují, že stát, který vznikl v reakci na masivní porušování základních práv, by se ho sám neměl dopouštět, a naopak by měl respektovat systém OSN, díky němuž vznikl. V tomto smyslu se vyjádřil například francouzský prezident Macron.
Ale kritici i zastánci se shodují, že Izrael vzniká jako odpověď na nacistickou genocidu Židů. Ačkoliv šlo zcela jistě o jeden z nutných předpokladů vzniku, nešlo o předpoklad jediný ani postačující. Základy židovského státu byly položeny už před druhou světovou válkou, kdy Palestinu spravovali Britové a v klíčových momentech podpořili sionistický projekt. To, že část evropských Židů usiluje už od konce 19. století o založení vlastního národního státu je zřejmé a vzhledem k síle národní myšlenky pochopitelné, byť mezi samotnými Židy tehdy značně kontroverzní. Ale pro britskou správu představoval příliv Židů do Palestiny obrovský problém. Vedl ke srážkám židovských migrantů s palestinskými starousedlíky, které po válce přerůstaly do boje britských úřadů s židovským terorismem. Proč Briti sionisty podporovali?
Dnes už polozapomenutý argument pro britskou podporu sionismu formuloval tehdejší ministr války a pozdější premiér Winston Churchill v roce 1920, tedy krátce potom, co Británie převzala kontrolu nad Palestinou.
Jeho článek je pozoruhodný jak myšlenkovou jasností a otevřeností, tak i reálpolitickou bezohledností, které Churchilla charakterizovaly. Vychází z výjimečnosti židovského národa, která se podle něho projevuje jak pozitivně, tak i negativně; v „božském“ i „ďábelském“. Poukazuje na židovský základ křesťanství a tím i evropské civilizace, ale také na židovský podíl na komunismu, který se podle něho tuto civilizaci pokouší zničit.
V této souvislosti pak odlišuje tři politické orientace svých židovských současníků. Vyzdvihuje „národní“ Židy, kteří si zachovali svoji víru, ale jinak se stali patrioty národů, v nichž žijí a k jejichž rozkvětu přispívají. Proti nim klade „mezinárodní“ Židy – vykořeněné zoufalce, kteří necítí loajalitu ani k Bohu, ani k národu, od francouzské revoluce osnují různá mezinárodní spiknutí proti základům civilizace, z nichž poslední má být spiknutí komunistické. Poukazuje na výskyt Židů v mezinárodním komunistickém hnutí, jejich rozhodující podíl mezi sovětskými bolševiky i míru, s níž ovládli sovětské instituce a s níž se podílejí na revolučních represích.
Třetí orientací je právě sionismus, tedy úsilí o vytvoření vlastního státu pod britským protektorátem. Považuje ho za zdravou alternativu, která může zachránit před komunistickou hrozbou jak samotné Židy, tak i evropskou civilizaci; a Britské impérium, o které jde Churchillovi především. Všímá si útoků čelního sovětského představitele Trockého na sionisty a střet sionismu s komunismem definuje jako „boj o duši židovského národa“.
Od národních Židů očekává, že se aktivně zapojí do boje proti komunismu, čímž světu dokáží, že Židy nelze ztotožňovat s komunisty. Od Britského impéria očekává, že bude benevolentním ochráncem židovského státu v Palestině, který se stane nejen útočištěm východoevropských Židů, ale také „symbolem židovské jednoty a chrámem židovské slávy“.
Churchillův více než sto let starý text jistě nemusí být ve všem přesný a leckde argumentuje jednostranně, ale přinejmenším ze dvou důvodů stojí za pozornost. Připomíná úlohu Židů v moderních evropských dějinách v její plné šíři. Dnešní politickou korektností zploštělý diskurz je pojímá téměř výlučně jako oběti. Tato úloha je nesporná, ale neměla by zastírat, že například v rané fázi nastupujících komunistických režimů stáli i na straně pachatelů masových zločinů. Tento fakt vysvětluje i část moderního středoevropského a východoevropského antisemitismu, aniž by samozřejmě měl sloužit k jeho obhajobě.
Churchillova argumentace také připomíná aroganci evropského imperiálního myšlení. Palestinu, kterou Britové dostali čerstvě do správy potom, co si vynutili rozbití Osmanské říše, chce využít k sociálnímu inženýrství bez ohledu na stávající obyvatelstvo. Z hlediska zájmů Britského impéria identifikuje komunismus jako hlavní hrozbu. Komunistickou hrozbu ztotožňuje s židovstvím do té míry, že věří, že ji může neutralizovat sionismem tedy přesměrováním tužeb a loajalit části evropských Židů od světové revoluce k nové vlasti pod britskou kontrolou. Jako imperiální správce si přitom může dovolit pominout, že Palestinci o židovské migranty nestojí.
Je možné, že Churchillův článek zůstane zajímavým jen pro historiky. Nelze však ani vyloučit, že jeho argumenty získají nový přesah do aktuálních politických debat. Blízký východ je v pohybu. Sýrii a Iráku hrozí rozpad, Libanon je zhrouceným státem. Turečtí nacionalisté volají po osvobození Jeruzaléma. Tyto státy nejsou o moc starší než jedno století a jejich hranice jsou umělé a sporné. Izrael je ještě o něco mladší a jeho hranice jsou ještě o něco spornější. S úpadkem americké moci se může dočkat těžkých otázek.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!