Život a odkaz Jean-Marie Le Pena

Politolog Petr Drulák se ve svém komentáři ohlédl za osobností francouzského politika Jean-Marie Le Pena.

Po srpnovém odchodu Alaina Delona, ztratila Francie počátkem druhého lednového týdne další výraznou osobnost veřejného života. V nedožitých 97 letech zemřel Jean-Marie Le Pen. S Delonem ho spojovalo celoživotní přátelství, které začíná v padesátých letech společným bojovým angažmá v Indočíně. Oba spojuje láska k Francii a obavy z jejího zániku, veřejná upřímnost, barvitý osobní život a nejspíše i naplňování určité představy muže ve společnosti genderové neutrality a neurčitosti.

Zatímco Delon se po návratu z Tichomoří dává na hereckou dráhu, o něco starší Le Pen se vrhá do politiky. Každý po svém ztělesnil určitý typ člověka druhé poloviny minulého století, který přesahoval francouzské poměry a který byl srozumitelný napříč Evropou. Není tak důležité, že zatímco Delon byl vyznamenávanou a mezinárodně uctívanou osobností, Le Pen měl roli velkého evropského strašáka, neboť tvrdě odmítal masovou migraci podporovanou jak progresivisty, tak i velkokapitálem. Čas bude postupně smývat nálepky rasisty, antisemity či fašisty, jimiž ho častovali jeho četní nepřátelé. Zůstane obraz barvité postavy a provokatéra, který mimo svých úletů často pojmenovával věci pravými jmény. Možná, že se dopouštěl stejné chyby jako britský konzervativní tribun Enoch Powell a sice, že před migrací varoval o desetiletí dříve, než bylo pozdě.

Když se vrací z Indočíny a stává poslancem, migrace žádné velké téma není ani pro Francii ani pro Le Pena. Do parlamentu vstupuje v roce 1956 v dresu hnutí Pierra Poujada, který organizuje národně orientovanou revoltu drobných živnostníků proti velkokapitálu, byrokracii a politické impotenci čtvrté republiky. Z politiky si načas odskočí do severní Afriky, aby bojoval za francouzský Alžír. De Gaullovi nikdy neodpustí, že Alžír opustil, ačkoliv při nástupu ujišťoval o opaku. Sympatizuje jak s generály, kteří se pokoušejí o puč, tak i s Araby loajálními k Francii. Například Ahmedu Džebbúrovi pomáhá, aby se stal poslancem. Také ho ale budou po desetiletí pronásledovat obvinění z mučení alžírských separatistů, na nichž se měl jako zpravodajský důstojník údajně podílet.

V roce 1962 už mandát neobhájí a čeká ho dvacet let politického aktivismu a neúspěšných kandidatur. Počátkem sedmdesátých let zakládá Národní frontu a dalších čtyřicet let ji vede. Staví se napravo od gaullistů a otevírá otázku migrace, která od sedmdesátých let začíná s nástupem masivní africké migrace Francii tížit. Čelí útokům ze všech stran včetně násilných, samozvaní antifašisté odpálí v roce 1976 dvacet kilo výbušniny u jeho bytu. Všichni přežijí nezraněni. Jeho stranický souputník François Duprat o dva roky později podobné štěstí nemá. Od ostatních politiků se odlišuje především stylem: nadaný řečník, který nejde pro ostré slovo daleko a když udělá přešlap, tak místo aby zařadil zpátečku, dupne na plyn. Také si moc neláme hlavu s tím, koho do své strany přibírá.

Obojí je vodou na mlýn jeho rivalů. S radostí odhalují mezi zakladateli strany bývalého příslušníka SS Léona Gaultiera, i když tam žádnou významnější roli nehraje. Pochopitelné pobouření a soudní procesy sklízí nešťastnými výroky, že ve Francii se za německé okupace zas tak moc nedělo či že plynové komory jsou pouhým detailem v historii druhé světové války. Soudně trestán je však i za to, když v osmdesátých letech říká, že Francii smrtelně ohrožuje demografická exploze ve třetím světě, a především v arabsko-muslimských zemích.

Liberální establishment označuje za rasistu, fašistu a antisemitu každého, kdo se staví proti masivní migraci, ale Le Pen jim to svými výroky často usnadňoval. Ty pak zastínily i to, že byl výrazným podporovatelem Izraele, který dokázal sklidit potlesk od Světového židovského kongresu, měl respekt k Arabům, kteří byli loajální k Francii či že se přátelil s tureckým islamistickým vůdce Erbakanem, mentorem současného prezidenta Erdogana. Le Pen se s Erbakanem shodli, že křesťanská a islámská kultura jsou neslučitelné, což však neznamená, že by státy křesťanské civilizace nemohly žít s muslimskými v míru a spolupráci.

V osmdesátých letech dokonce podporuje evropskou integraci, neboť věří v možnost silné Evropy, a potřese si rukou s prezidentem Reaganem, neboť oceňuje i politiku USA. Také zaznamenává první politické úspěchy, stává se pařížským zastupitelem a pak poslancem Evropského parlamentu, kde zakládá s Němci a Italy suverenisticky orientovanou skupinu. Strážci liberálních pořádků bijí na poplach a politicky ho izolují.

S koncem studené války se radikalizuje. S maastrichtskou Evropou nechce mít nic společného, odmítá americkou hegemonii. V devadesátých letech také vyjednává se Saddámem Hussajnem; alespoň se mu podaří přivézt domů padesát rukojmí, které irácký diktátor zadržoval. Počet Francouzů, jimž mluví z duše nepřestává růst. Svého politického vrcholu dosahuje v roce 2002, kdy se dostává do druhého kola prezidentských voleb proti Jacquesi Chiracovi. Podobný úspěch už nezopakuje a o deset let později stranu předává dceři Marine. Ta zahajuje nový kurz, stranu přejmenovává a stává se reálnou uchazečkou o nejvyšší úřad.

Jeho osobní život byl stejně bouřlivý jako ten veřejný. V polovině osmdesátých let plní stránky bulváru Le Penův rozvod. Postará se o to jeho manželka, bývalá manekýna. Napřed uteče s novinářem, kterého Le Pen pověřil sepsáním své biografie, a pak se nechá vyfotit polonahá pro Playboy; jejich tři dcery se postaví na stranu otce. O třicet let později živí politický bulvár jeho politický rozchod s dcerou Marine. Hlasitě nesouhlasí s její strategií oddémonizovat Národní frontu a přiblížit ji politickému mainstreamu. Marine ho nakonec nechá ze strany vyloučit. Smiřují se až před smrtí. Zakládá však politickou dynastii: dcery, vnoučata a jejich partneři se objevují na důležitých stranických místech, i když často zastávají odlišné pozice.

Druhou generaci představuje především nejmladší dcera Marine potom, co ta nejstarší, Marie-Caroline, otce zradila podporou vnitrostranického rivala. S Marine do druhé generace patří i její bývalý partner a současný starosta Perpignanu Louis Alliot a její někdejší manžel Eric Iorio, ale pro stranu pracoval i její první manžel Franck Chauffroy, s nímž má tři děti. Ovšem Lorrain de Saint Affrique, který Marine svedl, během rozchodu rodičů v jejích šestnácti letech, patřil spíše ke starší generaci stranických kádrů.

V třetí generaci je nejviditelnější vnučka Marion Maréchalová, dnes europoslankyně ovšem za vlastní stranu, kterou založila po neshodách s tetou Marine a po rozchodu s Ericem Zemmourem, kterého proti tetě podpořila v posledním prezidentském klání. Sama nese příjmení svého nevlastního otce, rovněž významného stranického činitele; jejím biologickým otcem byl novinář, dobrodruh a několikanásobný agent, který však nevstoupil ani do strany ani do dynastie. Do dynastie naopak patří současný předseda strany Jordan Bardella, který žije s další Le Penovou vnučkou, dcerou oné Marie-Caroline, která se však po své zradě do strany vrátila. Barvitý život se u Le Penů očividně dědí.

Pokud bychom Le Pena hodnotili pouze funkcemi, které zastával, jednalo by se o průměrného politika, jichž jsou ve Francii desítky a jehož jméno bude do roka zapomenuto. Pak by progresivistická mládež z dobře zajištěných rodin asi nepotřebovala oslavovat zprávu o jeho smrti bujarými oslavami v ulicích Paříže a dalších velkých měst. Když oslavy této privilegované sebranky doprovázely výkřiky „na řadě je Marine, na řadě je Bardella“, nepozastavoval se nikdo z obvyklých strážců politické korektnosti, kteří dostávají záchvaty, kdykoliv by se nelegálnímu migrantovi třeba jen zkřivil vlas. Tento výlev tolerované nenávisti o něčem svědčí.

Le Pen se nikdy nepřiblížil prezidentskému úřadu, ani v roce 2002 neměl nejmenší šanci. Přesto zanechává hlubší politickou stopu než všichni ti Giscardové, Chiracové, Sarkozyové či Hollandové, kteří prezidenty byli. Je to stopa odporu vůči režimu, který se ohání právem, svobodou, demokracií, a přitom to všechno sám porušuje. Aby se udržel organizuje skrze svá média a své školy vymývání mozků, které si nezadá s totalitami minulého století. Proti tomu Le Pen postavil politickou sílu, která ho přežívá a která možná sehraje důležitou historickou úlohu. Nemusíme s ním sympatizovat, v lecčems nás může odrazovat, ale hluboký respekt si bez pochyby zaslouží.

Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.