Politolog Petr Drulák píše o současném americkém přístupu ke sportovnímu hostitelství a k diplomacii.
Mistrovství světa ve fotbale začalo ve stínu šikany účastníků ze strany amerických hostitelů. Pokud USA nechtějí být vnímány jako země, které je lépe se vyhnout, mají co napravovat. Ale jsou toho vůbec schopny? Přezíravost, s níž nakládají s fotbalisty a funkcionáři, není ojedinělá. Totéž mohou od Američanů čekat diplomaté a političtí představitelé zemí, které se Washingtonu z nějakých důvodů nezamlouvají.
Pořadatelství velké mezinárodní sportovní události bývá příležitostí vydělat peníze, napravit si mezinárodní reputaci, nebo se také znemožnit. K čínské pověsti jistě přispěla úspěšná organizace letních i zimních olympijských her. Naopak symbolem olympijských her v Paříži se stala dekadentní kreace Poslední večeře. Organizátoři ji brali jako výraz originality a umělecké svobody, řada jiných jako názorný příklad civilizačního úpadku Západu. Poslední dva fotbalové svátky se konaly v Rusku a Kataru. Obě země se chtěly světu předvést jako přátelská a atraktivní místa. Do určité míry se jim to podařilo, i když obraz Ruska následně utrpěl invazí na Ukrajině a Katar spíše zanechal dojem, že s dostatkem peněz je možné téměř vše.
Nyní se o pořadatelství dělí USA s Kanadou a Mexikem. Jejich politické vztahy jsou na bodě mrazu tím, jak Trumpova administrativa bubnuje do světa, že na americkém kontinentu se hraje jen podle washingtonských not. Se stejnou neomaleností přistupují američtí úředníci i k účastníkům mistrovství. Uzbečtí a senegalští reprezentanti strávili dlouhé hodiny na newyorském letišti, během nichž byli podrobováni ponižujícím bezpečnostním prohlídkám. Irácký tým musel čekat sedm hodin, než v Chicagu nechali projít zástupce kapitána, přičemž jejich fotografa bez důvodu deportovali zpátky do Iráku. Z Miami poslali Američané zpátky domů mezinárodně uznávaného rozhodčího FIFA Somálce Omara Abdulkadira Artana a to i přesto, že vedle platného víza měl i diplomatický pas.
Zcela zvláštní nakládání je vyhrazeno Íráncům. Počátkem roku Trump na své síti oznámil, že jsou na šampionátu vítaní, ale že jim nemůže zaručit bezpečnost. Pak nastala dlouhá jednání s organizátorem a garantem mistrovství, mezinárodní fotbalovou federací. FIFA soustavně porušuje vlastní zásady politické neutrality: Rusové hrát nesmí, Izraelci a Američané mohou, když loni udělila svoji první Cenu míru, za výjimečné jednání k míru a jednotě, šťastným laureátem se stal … Donald Trump. Ale ani FIFA nedokázala najít argument pro vyloučení Íránu potom, co se loni na mistrovství řádně kvalifikoval. Být nepřítelem USA a obětí jejich agrese je sice v očích Západu neomluvitelným zločinem, ale na skutečně globální půdě to na přijetí sankcí nestačí.
USA se k íránské účasti nakonec postavily s příznačnou ubohostí. Íránská reprezentace se může mistrovství účastnit, ale nesmí na americké půdě nocovat. Mají tedy bydlet v mexické Tijuaně a na zápasy plánované v Los Angeles a Seattlu dolétávat. Budou tím znevýhodněni oproti ostatním co do možnosti tréninku a odpočinku, a bůhví, co je čeká na letištích. Jen dodejme, že domovský stadion reprezentačního týmu, teheránský Stadion svobody (Azadi), USA s Izraelem letos rozbombardovali.
Ale USA se takto nechovají jen na fotbale, nýbrž i v OSN. Za Trumpa přitvrzují. Na květnové zasedání Rady bezpečnosti odmítly vízum náměstku ruského ministra zahraničí Alimovi, do New Yorku se také z vízových důvodů nedostal íránský ministr zahraničí Araghčí. Když měl palestinský velvyslanec u OSN Mansúr kandidovat na viceprezidenta Valného shromáždění, americké ministerstvo zahraničí pohrozilo zrušením víza a kandidaturu stáhl. USA tím porušují závazek umožnit zahraničním představitelům účast na jednáních OSN „bez poplatků a bez prodlev“. Představitelé nepohodlných zemí čelili americkým vízovým obstrukcím i v minulosti, ale za Trumpa se z ojedinělých incidentů stala politika.
Je jen otázkou času, jak dlouho si země globálního Jihu, zastupující drtivou většinu lidstva, nechají americké ústrky líbit. Uvidí se, jak budou hlasovat, až se opět bude rozhodovat o místě konání nějaké příští významné sportovní události. A v určité chvíli bude nevyhnutelná debata o stěhování OSN. Města dialogu otevřená všemi směry jako Astana, Dauhá či Addis Abeba by jistě byla lepším hostitelem než čím dál, tím uzavřenější New York.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!