Historik Jiří Malínský nabízí seriál článků věnovaný letošnímu 80. výročí osvobození Československa. Dnes pokračuje třetí částí.
Vzpomínka Josefa Cyrila Kotrlého
Vzpomínka dalšího exulanta, Náchoďana dr. Josefa Cyrila Kotrlého (1903–1973), dlouholetého levicového sociálního demokrata, angažujícího se v druhé polovině třicátých let v protifašistickém odboji i činnou pomocí německým exulantům a na přelomu let 1943–1944 krátkodobě vězněného gestapem, nese lakonický název Moje účast v pražském povstání (s. 56–83); začíná líčením okolností, za nichž jej koncem roku 1944 pro práci v ČNR získal její generální tajemník, předtím zaměstnanec Národní odborové ústředny zaměstnanecké, rovněž sociální demokrat Josef Kubát (1904–1960). Používal tehdy krycí jméno Kocour a udržoval dobré styky s protektorátní policií, které pro něj byly dobrou prevencí před „bližšími“ zájmy gestapa. Z okruhu nakladatelství Družstevní práce znal blíže i literárního historika, Šaldova žáka doc. Václava Černého (1905–1987, pozdějšího signatáře Charty 77) i ekonoma ing. Jaroslava Nebesáře (1882–1958); i oni byli činni ve vedení ČNR. Mohl také navázat na své odbojové náchodské zkušenosti započaté na počátku roku 1945. Jako právník jezdil často do hitlerovského Německa a měl poměrně dobré znalosti tamějšího prostředí; snadněji tam také získával např. potraviny. Cestoval však i po protektorátu; to mu umožňovalo budování odbojových buněk v řadě českých měst (Hradec Králové, Jablonec nad Nisou, Žamberk). Pravidelně jednou týdně dojížděl do Prahy; Kubátovým prostřednictvím se také osobně seznámil s Josefem Smrkovským.
Jako těžiště práce ČNR se mu jevila Národní odborová ústředna zaměstnanecká. Současně družstevní rozdělovny shromažďovaly zásoby potravin; na konci dubna 1945 Praha disponovala zásobami na tři měsíce. Padla i dohoda o RG páskách; na ně už vzpomínal Otakar Machotka. Byly připraveny i tiskopisy s hlavičkou České národní rady, razítko, písařky i psací stroje. ČNR očekávala parašutisty i zbraně. Marně. Proto povstání propuklo spontánně, ale také předčasně. Podle Kotrlého o vedoucí úloze ČNR rozhodla šťastná shoda okolností a shodná podpora Londýna i Košic. Pro Český rozhlas byl získán demokratický Němec dr. Bruno Kresner, který hlásil zvláštní výzvy určené německým vojákům.
Současně byli ještě 5. května jmenováni pověřenci ČNR pro veřejné úřady: např. sociální demokrat dr. Jaroslav Nebesář byl jmenován guvernérem Národní banky a stejně tak byli inaugurováni i správci jednotlivých ministerstev. Dr. Kotrlý byl pověřen správou ministerstva spravedlnosti. Zajímavě Kotrlý ocenil Josefa Smrkovského: „Josef Smrkovský vědomě připravoval občanskou válku a sociální revoluci. Mnohokráte jsem s ním nesouhlasil a často došlo mezi námi k slovním potyčkám a k ostré debatě. Byl dobrým stylistou a novinářem a jeho provolání a články povzbuzující obyvatelstvo byly prosté a výmluvné.“ (s. 61) Program Kotrlého byl prostý: svoboda, pořádek, co nejrychlejší návrat k mírovému životu. Hlavní silou revoluce nebyli podle jeho názoru dělníci, ale řemeslníci, obchodníci, zřízenci, pražská policie. Aktivovali se i českoslovenští důstojníci. Kotrlý si po celou dobu Pražské revoluce psal i vlastní osobní deník.
Mj. v něm líčí převzetí pražského rozhlasu i počáteční snahu dr. Václava Vacka (1877–1960) o formování vlády. Počáteční informační šumy však postupně pomíjely. Josef Smrkovský a Josef Kotrlý postupně přebírali iniciativu; nakonec zatkli posledního předsedu protektorátní vlády Richarda Bienerta (1881–1949). Naštěstí nedošlo k uskutečnění rozkazu o jeho zastřelení. Následně se Kotrlý, pověřený vyjednáváním s Němci, snažil o spojení s Karlem Herrmannem Frankem z telefonní budky u Masarykova nádraží. Bezúspěšně. Postupně byly navazovány kontakty také s Mezinárodním červeným křížem.
Zmocněncem České národní rady
K prvnímu setkání s Frankem nakonec došlo až 6. května. K žádnému ujednání však nedošlo; Němci se stále ještě snažili jednat z pozice síly. Bylo těžké odlišit závažné zprávy od informačních šumů. Nakonec se začaly rodit první jednací body: prohlášení Prahy lazaretním městem, zaručení ochrany německého civilního obyvatelstva, volnost pohybu pro armádní skupinu Mitte; odmítnutí jednání s komunisty. Vývoj vojenské situace, zejména stahování německých divizí k Praze, Českou národní radu k jednání s Němci přiměl tím spíš, že spojenecká pomoc byla stále v nedohlednu. Vyjednavači byli stanoveni dr. Kotrlý a generál Kutlvašr. Pověřovací listinu podepsali Josef Smrkovský a Josef Kubát. Doktorský titul a generálská hodnost udělaly na Němce patřičný dojem.
V úvodu jednání se Němci dotazovali na legitimnost ČNR a byli nuceni vzít na vědomí sdělení české delegace, že je reprezentantem československé vlády v Košicích. Zajímavá byla Frankova reakce na sdělení, že převzetí vlády z německých rukou nepřichází pro ČNR vůbec do úvahy: „Ja, ich weiss – der blutige Hund Frank. Pak dodal: ,Ale pamatujte, že nikdy nepadnu do rukou bolševické chátry.‘“ (s.69) Obsahově se jednání točila kolem již popsaných bodů. Delegace ČNR se ostře opřela proti německému požadavku na ulehčení boje Schörnerových vojsk s Rudou armádou.
Odpověď českých parlamentářů byla jasná: veškerá moc v Česku patří ČNR; ČNR zaručuje klid a pořádek v zemi a pro německé obyvatelstvo, které prozatím musí zůstat ve svých bytech, stejné potravinové příděly jako pro české rodiny; Praha bude vyhlášena otevřeným městem; vyhlášení klidu zbraní do příchodu spojeneckých vojsk; předání padlých Němců německým vojskům a umožnit jejich pohřbení. Frank víceméně slíbil splnění těchto požadavků, stěžoval si však na přerušená telefonická spojení. Poté se Kotrlý s Kutlvašrem vrátili do sídla ČNR. S vnějším světem ČNR zachovávala důsledně konspirativně založené kontakty utajujíc z pochopitelných důvodů co nejvíce své momentální sídlo. Během jednání se Němci podle Kotrlého vůči českým parlamentářům chovali s „vybranou zdvořilostí“; 6. května v noci za poměrného klidu Nechanský opakovaně urgoval Londýn a žádal zaslání zbraní.
Jednání s Frankem pokračovala dopoledne 7. května. Frank v úsilí o dosažení politické dohody projevil ochotu odstoupit ze svých dosavadních funkcí a prohlásit protektorát za zrušený. Kotrlý naopak trval na kontinuitě československé státnosti. Důležité je i toto Kotrlého sdělení: „Během svých cest do Německa a rozmluv s říšskými Němci, a to i se členy Hitlerovy strany, jsem poznal, jak veliký je rozpor mezi sudetskými Němci a Němci z Říše. V druhé polovině války říšští Němci vyčítali sudetským Němcům, že oni válku zavinili a že se obyvatelům Německé říše vedlo lépe bez sudetských Němců.“ (s. 74) Bylo jasné, že z německého hlediska se Frank doslova před očima mění z říšského ministra a obergruppenführera (generála) SS v obtížného řadového jedince bez vlivu.
Následovala úporná jednání s generálem Rudolfem Toussaintem (1891–1968). Byl nucen souhlasit s konstatováním české strany, že německá vojska se chovají zločinně vůči českému civilnímu obyvatelstvu. Nakonec se jednání rozpadla na německém požadavku na odstranění barikád. Kotrlého zpráva o jednání s Němci byla ČNR přes Smrkovského výbuch vzteku schválena. K pokračování v jednáních došlo po zveřejnění zprávy o kapitulaci Dönitzovy poslední vlády tzv. Třetí říše.
Tentokrát se odehrála v prostorách České národní rady v staroměstské Bartolomějské ulici. Toussaint se zprvu pokoušel o dojednání vojenské dohody, ale posléze podlehl Kutlvašrovu přesvědčování a uznal neodvratnost německé kapitulace. Určitou náplastí pro něj byla jistota života jeho syna, nadporučíka wehrmacht; Smrkovský byl přehlasován s názorem na jeho popravu zastřelením s jasným Pražákovým ne na tento podnět. A tak nakonec kapitulační pražská jednání nejvíce zpožďovala jejich nutná dvojjazyčnost.
Počátek organizovaného odchodu německých vojsk byl v této devítibodové německé kapitulaci stanoven na 18 hodin 8. května (fotokopie dvoustránkového protokolu o kapitulaci německých branných sil je otištěna na stránkách 142–143 citované edice). Byla potvrzena ochrana Červeného kříže pro ty německé civilisty, kteří zůstanou v Praze i po stažení německých vojsk. Váleční zajatci a zatčené osoby budou okamžitě osvobozeny a propuštěny na svobodu. Těžké zbraně budou českým bojovníkům odevzdány na západních okrajích Prahy. Německá letadla zůstanou na obou pražských letištích v Ruzyni a ve Kbelích. Další nepoškozené zbraně budou české straně odevzdány na hranicích amerického pásma. Současně budou německými vojáky odstraněny instalované trhaviny a naopak si odcházející jednotky budou moci odebrat nezbytně nutná množství potravin pro svou potřebu. Současně se Toussaint zavázal k likvidaci německých nedisciplinovaných osamělých hnízd odporu.
Za německou stranu kapitulaci podepsal generál pěchoty Rudolf Toussaint, za českou Albert Pražák, Josef Smrkovský, Josef Kotrlý, kapitán Jaromír Nechanský, generál Karel Kutlvašr, podplukovník generálního štábu František Bürger a podplukovník generálního štábu Jaroslav Kadainka (1897–???). O nepřehlednosti situace svědčí fakt, že o postupu Koněvových jednotek až do půlnoci 8. května nebyla ČNR informována. První zprávy o blížících se jednotkách Rudé armády byly ruským kurýrem (zpravodajcem-rozvědčíkem?) tlumočeny v severních Dejvicích v předjitřních hodinách 9. května.
Předchozí díly: