U příležitosti 80. výročí osvobození Československa publikujeme cyklus básní Adama Votruby.
Prolog
Chtěl bych tu píseň zazpívat
ve staré krčmě pod Javořinou,
kde by mi hudci zahráli
a kontráš na dvě struny
by její rytmus rezko podtrhoval.
Chtěl bych tu píseň zazpívat
v pražské kavárně s rytmem blues
nebo i na návsi s hasičskou dechovkou;
a vlastně s každou muzikou,
která je blízká lidskému srdci.
Chtěl bych tu píseň zazpívat
i jen tak s nedoladěnou kytarou
pro těch pár lidí, o nichž vím,
že nedělali velké dějiny:
Pro studenta Randáka,
co když se všichni báli zdravit Židy
i přes ulici volal: „Poklona, pane Heller!“
Pro Harryho Naujokse,
co přežil devět let v lágru
a všechny heftlingy povzbuzoval.
Pro pana továrníka,
co ve třicátým v krizi prohlásil:
„Nikoho nepropustím, i kdybych měl přijít na mizinu!“
a pak za války zemřel v Osvětimi.
Pro všechny lidi z kopanic,
co poskytli úkryt partyzánům
a Němci jim za to zapálili střechu nad hlavou.
Pro Němku z pohraničí,
co neudala Čecha z koncentráku
a nechala ho u sebe až do konce války.
Pro Jirku Reiningera,
co v pětačtyřicátém vyrval německou dívku
z rukou lynčujícího davu
A vůbec pro všechny ty,
co byli lidmi k člověku,
když ostatní byli jen normální
a ze zcela pochopitelných důvodů ustoupili z cesty.
Pro ně všechny bych chtěl zazpívat
ve staré krčmě na hudeckou notu
jednu písničku…
Písničku, ke které ještě nikdo
nenapsal správná slova.