Historik Jiří Malínský nabízí seriál článků věnovaný letošnímu 80. výročí osvobození Československa. Dnes pokračuje pátou částí.
Na dejvické vartě
Pejša byl činný již v prvorepublikové armádě a působil tu ve středně důležitých důstojnických funkcích. Během okupace byl v úzkém kontaktu s podplukovníkem Bürgrem-Bartošem, svým spolužákem z Vysoké školy válečné Krále Jiřího z Poděbrad. Po celou dobu byl činný v odboji, ale teprve od druhé poloviny dubna 1945 zjistil, že pracuje pro velitelství Alex. Pohyboval se také kolem Němci budované dnešní osady Benzínov nedaleko polabské lokality Hněvice (dnes část města Štětí), kde sledoval postup prací na zřízení skladu pohonných hmot v zahloubené opukové skále. Podílel se také na řadě dalších akcí této odbojové organizace založené na troskách Obrany národa.
Poslední schůze Alexe se konala v domě na Staroměstském náměstí. Pejša pracoval zpravodajsky: kolportoval zprávu o Frankově spojovacím plánu, plán Jaroměře, na němž byla zakreslena Schörnerova vila, a od generála Slunéčka dostal rozkaz k vyhledání Františka Schwarzenberga. Současně začal vystupovat oficiálně odět ve svou prvorepublikovou uniformu. Nebyl však s to dostat se z Dejvic do centra Prahy, kde začaly tvrdé boje. Svou důstojnickou uniformou (stejnokrojem) s úspěchem mátl jednotky jak wehrmacht, tak SS. Protože bylo nutné zařídit stravování povstalců, nezbylo mu než zřídit subúsek Rakos, jehož sídlo bylo na Podbabské třídě. Byl to další z příkladů dynamického řízení ústními pokyny; na vypracování písemných rozkazů se často nedostávalo ani prostředků, ani času.
Nejlepším přesvědčovacím prostředkem pro účast v bojích bylo kuřivo uložené v přilehlých důstojnických domech. Poloha úseku Rakos, který čelil nacistickým snahám o průlom vltavským severopražským směrem, byla strategicky nadobyčej vhodná. Když ČNR odpoledne nařídila stavbu barikád, vznikla v tomto úseku během noci jejich poměrně ucelená síť. Péčí dr. Kolovrata bylo zřízeno v hospodě na rohu Terronské ulice důležité obvaziště. Současně své palebné místo v druhém sledu barikád zaujal Němcům ukořistěný pancéřový vlak. Zprávy, kterými byl Rakos zahrnován, Pejša předával dále velitelstvím Bartoš a Alex.
Dopoledne 7. května Němci dali ultimátum obráncům bubenečského nádraží. Jeho obrana byla proto Pejšou zesílena nedávno ukořistěným obrněným vlakem. V rozhodnou chvíli nad Pejšou kontrolovaným územím přeletěla pravděpodobně americká letadla, která Němce zcela zbavila chuti útočit na tento vnitropražský mikroregion mezi Dejvicemi a Bubenčí. Čas od času se však také setkával s naštěstí menšinovými projevy křiklavé nekázně.
8. května se k dejvickým obráncům donesly zprávy o vítězném boji vlasovců o ruzyňské letiště a o dobytí Motola; motolským údolím pronikli do Smíchova. Pejša se díky tomu oklikou dostal z Dejvic do Štefánikových kasáren (dnes Justiční palác). Okamžiky nejistoty prozrazuje zpráva o snaze přimět vlasovce k návratu do Prahy, z níž v té době započal odchod německých jednotek na západ. Situace se postupně uklidnila a Pejša se opět oklikou vrátil do Dejvic.
V noci z 8. na 9. květen se na velitelství Rakos objevil sovětský agent a ohlásil brzký příchod sovětských jednotek od Loun. Pejša tuto zprávu okamžitě předal generálu Josefu Vedralovi (1886–1979), který velel revolucionářům na Hanspaulce a mohl se včas připravit na příjezd tanků Rudé armády. První tanky dorazily do příbřežních Dejvic od Roztok v pět hodin ráno: „Zastavily se před zábranou pod vlečkou do sladovny. Jejich posádky byly všude radostně uvítány a pohoštěny. Holedbaly se, že jejich tanky neznají překážek, zábraně pod mostem se však uctivě vyhnuly.“ (s. 106)
Pejša se účastnil i bojů při potlačování posledních ohnisek nacistického odporu. Na velitelství Bartoš se setkal s komunistou, štábním kapitánem Brázdou, kterému život zachránily hraničářské distinkce na jeho uniformě; německý nadporučík, který ho pokládal za kolegu od protiletecké obrany, se postaral nejen o něj, ale i o šedesát dalších Němci vězněných Pražanů; na výslovnou Brázdovu žádost proto Pejša podepsal jeho „glejt bezpečného návratu“ do Německa. Vstřícný krok mu komunista Brázda oplatil v prosinci 1945, když se Pejša dozvěděl o pozornosti, kterou mu zřejmě věnovalo Reicinovo Obranné zpravodajství; chtělo tento fakt zfalšovaně využít proti němu.
Na adresu různých pochybovačů Pejša v závěru své vzpomínky jednoznačně dodal: „Na kritiku těch, kteří nezažili nadšení za povstání a kteří svoje vědomosti čerpali z ,historických‘ dokladů, učesaných komunistickými demagogy, je jedinou odpovědí rada, aby si dobře pročetli stránky této naší společné práce, do níž přispěli všichni autoři podle svého nejlepšího svědomí. Je pravdou, že k osvobození Prahy přispěly strategické pohyby sovětské armády, ale stejnou měrou i pohyby 3. americké armády (generála Pattona).“ (s. 107) (V létě 1945 byl Patton na pražském Hradě prezidentem vyznamenán Řádem bílého lva.) Nepominutelnou slabinou povstání byla již konstatovaná nekázeň určité části bojovníků Pražského povstání; zde Pejša svou vzpomínku uzavírá.
Vzpomínka profesora Vladimíra Krajiny
Pozoruhodným textem je i článek profesora, předního československého (národního) socialisty Vladimíra Krajiny (1905–1993) Z vězení do Pražského povstání (s. 120–130). Budoucí generální tajemník třetirepublikové ČSNS úvodem v kanadském Vancouveru, kde byl jeho příspěvek psán, vyjádřil své rozpaky z publikování článku. Byl posledním z užšího jádra Politického ústředí, kterého gestapo zatklo až v Turnově v lednu r. 1943. Turnovská nemocnice také zabránila dovedností svých lékařů podle jeho slov Krajinovi v dokonání sebevraždy cyankáli.
V druhé polovině dubna 1945 se v Malé pevnosti podle Krajinova sdělení připravovala hromadná poprava sedmi set nežádoucích politických vězňů, kterou zřejmě náhodně zastavil v zárodku nejmenovaný německý generál wehrmacht. Informován velitelem tábora Jöcklem o tomto záměru se rozhořčil: „Výslovně prý prohlásil, že dosavadním řáděním gestapa je český národ dostatečně pobouřen, a přidávat další příčiny k tomu by znamenalo přilévat olej do ohně národního českého hněvu. Němci prý budou muset trpět v budoucnosti za to, co napáchala německá tajná policie (tj. gestapo–JM).“ (s. 122)
1. května 1945 byl odvezen gestapem z Terezína do Prahy v ponuré atmosféře, kterou mezi gestapáky vyvolala čerstvá zpráva o Hitlerově sebevraždě. V nejistotě o svém příštím osudu byl odvezen do pečkárny, v níž již strávil dva měsíce r. 1943. Byv tehdy předveden před Franka a další nacistické protektorátní špičky upozornil „V Mnichově nás demokratický Západ zradil. (Nemohl jsem tehdy vědět, že Západ nás zradí znovu podruhé při jednání na Jaltě).“ (s. 123) a přihlásil se k vůdcovství prezidenta Beneše v domácím i zahraničním druhém odboji. Poměrně obšírná debata skončila Frankovým slibem, že Krajina bude sdílet osud řídícího učitele Karla Hlaváčka (1902–1987, který ho také skrýval): „budu vězněn, ale nebudu souzen“.
1. května jej prakticky v těchže prostorách vyhledal komisař gestapa Leimer, který Krajinu zatýkal r. 1943 v Turnově (?), a prohlásil se překvapivě za Krajinova podřízeného. Krajina jako přední československý politik měl být jednou z osobností, jíž nacisté předají moc nad protektorátem. Tuto podivnou nabídku Krajina na místě odmítl právě tak jako přijetí u Franka. Naopak Leimer slíbil záchranu životů Krajinovy ženy a jeho spolupracovníků vězněných v Malé pevnosti. Následně byl odvezen do zámečku Jenerálka v Praze-Vokovicích, kde s ním byli volněji zadržováni – tentokrát v relativním přepychu – mj. dr. Ivan Dérer (1889–1973), legionářský rudoarmějec, ministr protektorátních vlád Adolf Hrubý (1893–1951), Jaroslav Kvapil (1868–1950), ruský legionář, spisovatel Zdeněk Němeček (1894–1957) a řada dalších odbojářů, z nichž Frank doufal vytvořit poslední kolaborantskou vládu nacistické okupace Československa. 4. května jej zde navštívila z Terezína (vězněná dlouhodobě předtím v Ravensbrücku) propuštěná manželka.
Předchozí díly: