Politolog Petr Drulák píše o nedávných obratech kolem prezidentských voleb v Rumunsku. Otevřela se cesta k demokratické volbě?
Když začátkem prosince zrušil rumunský ústavní soud prezidentské volby, euroatlantická elita doma i v zahraniční mu tleskala. Soud sice napřed volby schválil, ale pak je zneplatnil na základě do té doby utajované zprávy zpravodajských služeb. Údajně odhalovala ruské zasahování na síti TikTok ve prospěch národně konzervativního kandidáta a vítěze prvního kola Calina Georgescu.
Ale už koncem roku rumunští novináři zjistili, že peníze na jeho úspěšnou tiktokovou kampaň dodali pleticháři z vládních stran, kteří se podporou outsidera pokoušeli oslabit favorizované rivaly. V lednu se sto tisíc Rumunů vydalo do ulic. To však příslušníkům euroatlantické oligarchie nebránilo, aby si blahopřáli k záchraně rumunské demokracie před populisty a Rusy. Francouz Thierry Breton, který v rozporu s bruselskými pravidly přecházel z prominentního místa evropského komisaře na méně viditelný ale mnohonásobně lépe placený post lobbisty u Bank of America, upozornil, že se stejnou pozorností je třeba přistoupit i k německým volbám.
V posledních týdnech se vítr obrací. Tento týden odstoupil rumunský prezident Iohannis, jeden z hlavních hybatelů zrušení voleb. V úřadu už sice být neměl, ale po zrušení voleb si nechal prodloužit mandát až do nové volby nástupce plánované na květen. Odstoupením si chce ušetřit ostudu, neboť v rumunském parlamentu vznikla většina pro jeho odvolání. Také se zdá, že Calin Georgescu získává přízeň rumunského hlubokého státu. Ukrajinský mediální projekt Evropská pravda, financovaný neblaze proslulou, americkou National Endowment for Democracy, varuje, že bývalí i současní představitelé zpravodajských služeb s ním už navazují kontakty.
A pak je tu zpráva Benátské komise. Tento poradní orgán Rady Evropy dostal od Parlamentního shromáždění této organizace v prosinci zadání, aby vypracoval expertní stanovisko k otázce, za jakých podmínek může ve světle rumunského případu ústavní soud zrušit volby. Právní odborníci tedy neposuzovali platnost či neplatnost rozhodnutí rumunského ústavního soudu, ale formulovali obecné podmínky, za nichž takové rozhodnutí může být legitimní. Rumunsko z jejich závěrů moc dobře nevychází.
Benátská komise na základě studia řady ústavněprávních a mezinárodněprávních dokumentů připouští, že příslušný orgán může za výjimečných podmínek volby skutečně zrušit. Nicméně laťku pro takové rozhodnutí klade poměrně vysoko. Rumunský případ ji nedosahuje přinejmenším ve dvou ohledech. Za prvé, rozhodnutí se musí opírat o transparentní procedury a stěžovatelé musejí dostat dostatečný prostor k prezentaci svých argumentů. To bylo v Bukurešti zjevně porušeno; soud rozhodl, aniž by vyjasnil, jak byl zákon porušen, a aniž by dal příležitost dotčeným stranám se vyslovit.
Neméně závažné je další zjištění, v odstavci 77, které stojí za plnou citaci:
„Prokázání porušení zákona při vedení kampaně online a prostřednictvím sociálních médií je obzvláště náročné. Dobře odůvodněná a transparentní rozhodnutí v těchto záležitostech jsou klíčová. Podle názoru Benátské komise by taková rozhodnutí měla přesně označovat porušení a důkazy a nesmí vycházet pouze z utajovaných zpravodajských informací (které mohou být použity pouze jako kontextové informace), protože to by nezaručilo potřebnou transparentnost a ověřitelnost.“
Rozhodnutí rumunského ústavního soudu se přitom celé zakládalo výlučně na utajovaných zpravodajských informacích. To lze prokázat tím, že tentýž soud několik dní předtím prohlásil volby za platné a své rozhodnutí změnil až po obdržení zpravodajských informací, jejichž věrohodnost byla následně zpochybněna ne-li vyvrácena.
Za zmínku rovněž stojí doporučení Benátské komise, které říká:
„Státy by měly regulovat důsledky informačních poruch, kybernetických útoků a dalších digitálních hrozeb pro integritu voleb; kandidátům a stranám musí být umožněn spravedlivý a rovnocenný přístup k online médiím a měly by být zavedeny předpisy, které zajistí, aby systémy umělé inteligence internetových zprostředkovatelů nezvýhodňovaly některé strany nebo kandidáty oproti jiným.“
Znamená to, že algoritmy, které používaly a někdy stále ještě používají sociální sítě k upozaďování či dokonce odfiltrování politicky nežádoucího obsahu představují závažné porušení politické soutěže. To, že například Facebook v předposledních amerických prezidentských volbách podle vlastního přiznání cenzuroval zprávy o skandálech Bidenova syna Huntera, dává ve světle doporučení Benátské komise důvod k pochybám o legitimitě Bidenova vítězství.
Doporučení Benátské komisi Američany samozřejmě nemusí zajímat. Vztahuje se pouze na členské státy Rady Evropy a ani zde nepředstavuje závaznou právní normu. V Evropě však určitý vliv mít bude, neboť je součástí tak zvaného „soft law“ čili měkkého práva, které ovlivňuje rozhodování ústavních a mezinárodních soudů.
Nabízí se otázka, zda by si evropské státy vůbec měly nechat od Rady Evropy či jiných mezinárodních institucí mluvit do toho, jak organizují či ruší volby. Důsledný suverenista podobnou soudcokracii z dobrých, demokratických důvodů odmítne. Je zde však i stejně dobrý opačný argument, který se navíc opírá o evropskou tradici. Evropské státy už dávno před vznikem současné mezinárodní a nadnárodní soudcokracie řešily, za jakých podmínek se ustavuje vláda u sousedů, aniž by tím byla zpochybňována jejich suverenita.
Když rakouský císař Karel VI. poznal, že nebude mít mužského nástupce a změnil nástupnická pravidla habsburského rodu, aby se po něm mohla ujmout vlády dcera Marie Terezie. I když šlo o rakouskou záležitost, vyžádal si u dalších evropských vládců uznání této změny; i přesto došlo k válce o rakouské dědictví. Suverenita evropských států vždy vyrůstala z jejich vzájemnosti, která dnes nabývá nových podob. Zatímco mezinárodní Rada Evropy sídlící ve Štrasburku dnes působí spíše jako její měkká instituce respektující suverenitu, bruselská nadnárodní Evropská unie už tuto suverenitu láme.
Shodou okolností skeptický hlas k rumunskému zrušení voleb zazněl ze Štrasburku, a nikoliv z Bruselu, kde v centralizačním šílenství vítají každé další omezení svrchovanosti. Připomeňme však, že nejzávažnější vnější zásah do rumunské svrchovanosti nepřišel v prosinci z Bruselu, a už vůbec ne z Moskvy, jak tvrdili euroatlantičtí propagandisté, nýbrž z Washingtonu. V Rumunsku má vyhlédnutou základnu a zpravodajské služby pod palcem. Ale jak se od ledna poměry mezi washingtonskými pány obracejí, u jejich evropské obsluhy vypuká zmatek; Iohannis odstupuje, zpravodajští šéfové si namlouvají Georgesca. A možná se také na chvíli otevírá prostor pro skutečně demokratickou volbu.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!