Adam Votruba se ve svém článku věnuje otázce vztahů mezi (neo)liberalismem a terorem, který přinesl oběti na životech.

Stoupenci liberalismu považují svůj politický směr za ztělesnění svobody a antitezi jakékoliv represivní politiky. Na veřejnosti se opakovaně připomínají zločiny komunismu a fašismu, přičemž mnoho lidí bude přísahat, že liberální ideologie podobné temné stránky nemá. Není to pravda. I vítězné tažení liberalismu bylo spojeno s brutálním terorem a oběťmi na životech.

Ve svém článku se zaměřím pouze na část liberalismu, konkrétně na neoliberalismus – tj. ideologický směr, který vznikl v padesátých letech, zaměřoval se na ekonomickou stránku politiky a požadoval návrat k liberální myšlence ničím neomezovaného volného trhu.

Za první příklad praktického uplatnění neoliberální politiky bývají považovány ekonomické reformy v Chile pod vládou diktátora Pinocheta. Pinochetův režim se dostal k moci vojenským převratem roku 1973, kdy svrhl demokraticky zvolenou levicovou vládu. Svou legitimitu čerpal z boje proti levicovému nebezpečí. Radikální neoliberální reformy byly proto součástí této legitimity a jejich provádění korelovalo s terorem proti obyvatelstvu. Míra brutality chilské pravicové diktatury je plně srovnatelná se zločiny v komunistickém Československu.

(Toto tvrzení lze ilustrovat konkrétními čísly. Uvádí se, že za Pinochetova režimu bylo z politických důvodů zabito 3000 lidí. V případě Československa je k dispozici údaj, podle nějž komunistický režim popravil z politických důvodů 248 osob, 4500 zemřelo ve vězení a 327 osob zahynulo na hranicích. Nemáme před sebou stejné typy údajů, neboť mezi lidmi zabitými Pinochetovým režimem je většina těch, kteří byli zabiti bez soudu. Na druhé straně údaj z Československa o počtu zemřelých ve vězení nelze stavět na roveň s údajem o počtu zabitých. Nerozlišují se tu totiž tak odlišné případy, jako jsou vězni, kteří byli dozorci zabiti nebo utýrání, od těch, kteří zemřeli v důsledku nemoci, aniž by to nutně souviselo se špatným zacházením. S přihlédnutím k povaze uvedených údajů lze konstatovat, že tato čísla jsou si značně blízká. Zmiňme, že obě země měly podobný počet obyvatel: V Československu žilo v době nástupu komunismu 12 milionů lidí, v Chile při nástupu Pinocheta 10 milionů obyvatel. Odlišná doba trvání obou režimů nehraje pro posouzení míry teroru tak důležitou roli, neboť největší množství politických vražd spadá příznačně do období nástupu obou diktatur. Ovšem trvání komunismu v Československu bylo více než dvojnásobné v porovnání s chilskou vojenskou diktaturou.)

Ekonomický program Pinochetovy vlády se řídil recepty chicagské ekonomické školy, jejímž otcem byl ekonom Milton Friedman. Neoliberálové se k chilskému programu později opakovaně hlásili a vydávali ho za příklad mimořádného úspěchu svých doporučení. Dodnes se hovoří v souvislosti s Pinochetovou diktaturou o „ekonomickém zázraku“.

Mohli bychom snad namítat, že komunismus je spojen s diktaturou zákonitě (ostatně diktatura je součást komunistické ideologie), zatímco neoliberalismus se spojil s diktátorským režimem jen náhodně, přičemž později byl realizován i v demokratických podmínkách. Friedman například tvrdil, že jeho podpora chilských reforem neznamenala podporu chilského režimu jako takového. Poskytl prý jen technické rady.

Jiného názoru je kanadská novinářka Naomi Kleinová. Podle ní je neoliberalismus spojen s nedemokratickými praktikami zákonité. Počet zemí, kde se neoliberální reformy odehrávaly ve spojení s brutálními vojenskými diktaturami, není vůbec malý. Původně to bylo hlavně v zemích Latinské Ameriky (Argentina, Brazílie, Uruguay). Zpočátku byly neoliberální reformy prováděny výlučně diktátorskými režimy, později realizovaly tuto politiku i demokratické země, mezi prvními Británie Margaret Thatcherové. Zde předcházelo neoliberálním reformám tvrdé zlomení několikaměsíční hornické stávky. Vláda při té příležitosti infiltrovala odbory svými agenty (tj. zachovala se k odborům jako k extrémistické politické straně), policie při potlačování stávky zranila na 700 lidí. Ministr financí Nigel Lawson později prohlásil: „Bylo to stejné, jako když jsme se koncem třicátých let vyzbrojovali na boj s Hitlerem.“

Ve většině případů, kdy se reforem ujala demokraticky zvolená vláda, šlo o program, který byl přijat v rozporu s předvolebními sliby. V naprosté většině případů se tak dělo na základě zákulisního tlaku ze zahraničí. Polská Solidarita přistoupila k neoliberálním reformám poté, co vyhrála volby s levicovým ekonomickým programem. Proti reformám se postupně zvedla vlna stávek a volby v roce 1993 již Solidarita drtivě prohrála. Reformy byly pro odpor veřejnosti zastaveny. Někdy se původně demokraticky zvolené vlády uchylovaly k teroru, aby mohly neoliberální reformy prosadit (Bolívie, Rusko). Boris Jelcin rozpustil parlament a poté i ústavní soud, který rozpuštění parlamentu zneplatnil. Politického vítězství dosáhl poté, co poslal proti parlamentu vojsko. Budova zákonodárného sboru byla ostřelována tak dlouho, dokud se poslanci nevzdali. Západ za to Jelcina pochválil a označil to za vítězství demokracie.

Zdá se, že Česká republika je jedna z mála zemí, kde neoliberální reformy byly přijaty na základě demokratických voleb. ODS se tímto záměrem v roce 1992 rozhodně netajila. Možná, že jsme i jedinou zemí, která si dobrovolně a demokraticky zvolila jak komunismus, tak neoliberalismus. (Stálo by jistě za prozkoumání, proč u nás neměly neoliberální reformy tak drtivé sociální dopady jako jinde. Lze to považovat za jistou anomálii.)

Boj o interpretaci reforem v Chile

Pozoruhodné je pozorovat myšlenkové pochody obhájců neoliberalismu při snaze omlouvat spojení reforem s diktátorským režimem v Chile. Velkou roli hraje teze, podle níž svržený prezident Allende chtěl zavést v zemi komunismus. Tuto tezi ovšem vyvrací pozdější zpráva CIA, podle níž Allende nepředstavoval pro demokracii nebezpečí. Pravicový historik a obhájce liberálního kapitalismu Niall Ferguson si v jedné ze svých knih klade otázku, zda stálo za to, aby se neoliberální ekonomové spojili s režimem, který vraždil a mučil své oponenty. Odpovídá na ni takto: „Záleží na tom, jestli souhlasíte nebo nesouhlasíte s tím, že tyto reformy pomohly otevřít zemi cestu zpět k udržitelné demokracii.“

Boj se vede ovšem také o interpretaci samotných reforem. Zde obhájci využívají především dvou tvrzení, která jsou ve skutečnosti klamná: 1) Snaží se datovat reformy až od roku 1975, kdy Chile navštívil Milton Friedman, aby Pinochetovi „poradil“. 2) Za úspěch reforem je pak vydáván ekonomický růst od poloviny 80. let. Zde je třeba přiznat, že tento růst byl v jistém smyslu impozantní.

V tomto vyprávění chybí několik důležitých věcí. Především to, že už od 50. let financovali Američané studium chilských studentů v Chicagu, přičemž záměr tohoto opatření lze nejlépe popsat jako ideologickou diverzi proti tehdy populárnímu developmentalismu. (Ekonomický směr obhajující silnou úlohu vlády v zemích s rozvíjejícími se ekonomikami.) Neoliberální program Pinochetovy vlády byl připraven chilskými žáky ještě před převratem a Pinochetovi byl odevzdán v den, kdy se ujal funkce. Friedmanova návštěva tedy neznamenala počátek reforem. Slavný ekonom diktátora pouze vyzval, aby se nenechal odstrašit a v reformách razantně pokračoval, jakkoliv výsledky prvních dvou let byly katastrofální. Po přechodném mírném zlepšení však nastal další propad. Potom už diktátor „chicagským hochům“ nevěřil, řadu z nich propustil a uchýlil se k takovým kacířským opatřením, jakým bylo znárodnění sedmi chilský bank. Teprve po rozchodu Pinocheta s neoliberalismem začala chilská ekonomika vykazovat po předchozím propadu již zmíněný výrazný růst.

Abychom nahlédli chilský „ekonomický zázrak“ ve světle podstatných faktů je vhodné zmínit toto: Za Velké hospodářské krize dosáhla nezaměstnanost v USA 25 %, přičemž tato krize je považována za největší hospodářskou katastrofu 20. století. Za ekonomický zázrak v Chile jsou prohlašovány reformy, které uměle vyvolaly 33% nezaměstnanost! V tomto světle jsou celkem irelevantní občas zmiňované potíže ekonomiky za Allendeho. Byly ostatně záměrně vyvolávány americkými korporacemi a administrativou, které se chtěly Allendeho zbavit,a proto omezily obchodování z Chile. Nezaměstnanost za Allendeho ovšem činila 3 %. Je pravda, že se za jeho vlády demonstrovalo a lidé byli nespokojení mj. i s hospodářskou situací. Po roce 1973, kdy v zemi vládla skutečná bída a hlad, si ovšem pod dojmem brutality vojenského režimu nikdo stávkovat netroufl.

Zmiňme ještě jeden příklad klamavé interpretace neoliberální politiky. Podobně absurdní je totiž i obhajoba Borise Jelcina coby demokratického politika poté, kdy poslal armádu proti parlamentu. Uvádí se, že při tehdejších nepokojích zahynulo 187 lidí a stovky dalších byly zatčeny. List The Washington Postdruhý den informoval: „Všeobecná podpora Jelcinovu útoku… Demokracie se dočkala vítězství.“ Americký ministr zahraničí Warren Christopher prohlásil: „Spojené státy obvykle nepodporují rozpuštění parlamentu. Tohle je však neobvyklá doba.“

Hodnocení neoliberálních reforem

Pokud nahlížíme nezaujatě ekonomická fakta, pak nezbývá než konstatovat, že neoliberální program nefunguje. K tomuto závěru došla řada lidí, kteří se nejprve nechali přesvědčit o jejich prospěšnosti. Dokazují to i empirické vědecké studie zabývající se např. srovnáním vývoje v postkomunistických ekonomikách. Mantra neoliberálů – privatizace, deregulace, škrty –, jejich tzv. šoková terapie, kdy je údajně potřeba, aby se situace nejprve výrazně zhoršila, aby se následně mohla zlepšit, nenese slibované výsledky. Země, které prošly uměle vyvolanou ekonomickou krizí v zájmu terapie, zaostávají i po dvaceti letech ve vývojových ukazatelích za zeměmi, které se reformám vyhnuly.

Je však jeden důležitý důvod, proč byly reformy po několik desetiletí propagandisticky vydávány za úspěšné. Velké firmy a kapitál mohou mít při této příležitosti značný prospěch z privatizace státního majetku. Jeho rozprodej, obvykle za zlomek skutečné ceny, poskytoval dobře informovaným skupinám mimořádné příležitosti, které se jinak nevyskytují. Neoliberální politiku lze tedy oprávněně považovat za nástroj dobývání veřejného bohatství soukromými subjekty. V jistém smyslu toto dobyvačné tažení korporací působí jako civilizovanější paralela někdejších koloniálních výbojů. Jelcin je chválen jako demokrat v téže době, kdy The Wall Street Journal napsal: „Hledáte investici, která by vám během tří let vynesla 2000 %? … Jen jediný kapitálový trh nabízí takovou vyhlídku… Rusko.“

Neoliberalismus se ujal, protože zajišťoval mimořádné zisky úzké elitě. K těmto ziskům docházelo za cenu zbídačení obyvatelstva, za cenu propadu ekonomiky, dokonce i za cenu mrtvol.

Do přípravy Pinochetova převratu se zapojil také Orlando Sáenz, prezident Národní asociace výrobců (tuto organizaci sponzorovala před převratem mj. CIA). Sáenz později označil neoliberální reformy za „jedno z největších selhání“ v historii chilské ekonomiky. Kritizoval vysokou nezaměstnanost a vyzýval, aby finanční prostředky využívané ke „ztřeštěným spekulacím“ byly produktivně investovány. Je to pozoruhodný moment, kdy se člověk z průmyslu odvrací od tzv. tržních reforem a odhaluje jejich spojení se spekulativním kapitálem.

Neoliberální reformy byly dlouho doporučovány státům Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou. Obě instituce využívaly problémů jednotlivých zemí a podmiňovaly záchranné půjčky reformami – privatizací, deregulacemi, škrty. Někdy došlo i k záměrnému vyvolávání nebo předstírání krizí, aby byly vlády nuceny provádět reformy v rozporu se svými předvolební sliby. Tak tomu bylo např. v Kanadě, kde lidé z byznysu zpustili účelovou mediální kampaň, jež v rozporu se skutečností strašila údajně hrozivě narůstajícím státním dluhem. Tato řízená kampaň vedla ke změně vládní politiky. (U nás si možná někteří vzpomenou na strašení státním dluhem před volbami v roce 2010.)

Jedním z těch, kteří změnili názor na neoliberální doktrínu, je i bývalý šéf americké centrální banky Alan Greenspan, který po hypoteční krizi připustil chybu ve volnotržní ideologii: „Ano, objevil jsem trhlinu… Jsem šokován, poněvadž po předešlých nějakých čtyřicet let se zřetelně ukazovalo, že tahle ideologie sedí.“

Až do hypoteční krize roku 2007 Spojené státy na neoliberální ideologii vydělávaly, nyní však spekulativní kapitál stáhl ke dnu i americkou ekonomiku. Ani George Bush mladší, ani Barack Obama se však nepřiklonili k terapii, jakou američtí ekonomové do té doby ordinovali ostatním zemím.

Neoliberalismus jako součást antikomunismu

Jedním z důvodů amerického vměšování do politického vývoje v cizích zemích byl strach z komunismu. Na toto téma byla zahraniční politika USA citlivá. Mimoto u americké vlády lobbovaly korporace, které již postihlo znárodnění jejich majetku v zahraničí nebo se něčeho takového obávaly. Společnost ITT připravila pro Nixonovu administrativu návrh na provedení státního převratu v Chile, což se posléze stalo i předmětem vyšetřování ze strany amerického senátu. Jiné korporace dokonce sponzorovaly represivní složky Pinochetova režimu.

Neoliberální doktrína byla součástí antikomunistické politiky a v jistém smyslu šlo o celkem prostou negaci marxismu: „Majetek ve státních rukou je špatný. Vše, co lze, je třeba zprivatizovat. Každý kompromis se socialismem je zlo.“ Zhroucení komunismu ve východním bloku pak zdánlivě dalo neoliberálům za pravdu. Filozof Ivo Budil v jednom rozhovoru poznamenal, že Američané uvěřili, že neoliberalismus jim vyhrál studenou válku. To je však omyl.

Je třeba k tomu doplnit, že neoliberalismus se začíná politicky prosazovat teprve tehdy, když již největší obavy z komunismu pominuly. Zejména po roce 1968 je zřejmé, že pro občany západních zemí není komunismus nijak přitažlivý. Pinochetův převrat roku 1973 je určitým symbolickým mezníkem. Je to znamení, že dosavadní kompromis mezi prací a kapitálem, jaký představovala poválečná keynesovská politika, přestává platit. Model sociálního státu měl znamenat jen dočasné příměří. Symbolicky příznačný je i fakt, že v roce chilského převratu dosáhla svého historického vrcholu průměrná reálná mzda ve Spojených státech amerických. Poté začala klesat, aby se na úroveň z roku 1973 už nevrátila. Americká produkce rostla, ale tento růst nestačil pokrýt hlad kapitálu po ziscích. Bylo třeba ubrat i pracujícím z jejich dosavadního koláče.

Po hypoteční krizi sice víra v neoliberalismus poklesla, jeho recepty však mají své zastánce dodnes. Například řecká levicová Syriza nedokázala po volebním vítězství roku 2015 odolat tlaku Mezinárodního měnového fondu a Řecko bylo přinuceno k restriktivní ekonomické politice. Americký miliardář Warren Buffett v souvislosti s tím prohlásil: „Panuje třídní válka, správně. Ale je to má třída, třída bohatých, která válku vede. A my zvítězíme.“ Podle komentáře Hospodářských novin se Buffetova předpověď ohledně Řecka ukázala jako zcela správná.

Mimochodem nynější příklon elit k liberálnímu progresivismu je nejlépe vysvětlitelný snahou najít jinou vládnoucí ideologii po znevěrohodnění neoliberalismu. To, že se ideologie establishmentu nyní označuje za levicovou, nezměnilo nic na třídní povaze konfliktu.

Liberalismus a demokracie

Jakkoliv se neoliberální ideologie snaží vystupovat navenek jako svobodomyslná a demokratická, její spojení s nedemokratickými postupy není náhodné. Vyplývá to i z filozofické podstaty liberalismu. Stoupenci liberální ekonomické doktríny jsou přesvědčeni o její absolutní pravdivosti. Zaštiťují se objektivní vědeckou pravdou. Neoliberální teze přitom nejsou ani empiricky testovatelné, což je pro každou reálnou vědu nezbytná podmínka už pro samotné vyslovení vědecké hypotézy. Liberální ekonomické ideje jsou však čistě spekulativní konstrukce, jejichž platnost nelze vědeckými postupy dokázat.

Kromě empirického testování neuznává neoliberalismus ani legitimitu veřejné diskuze o ekonomice. Hospodářská politika je chápána jako jakási technikálie, která by měla být svěřena expertům. Nesouhlas občanů je podle neoliberální doktríny motivován jejich sobeckými zájmy. Prosazování sobeckých zájmů má být sice prospěšné, pokud se tak děje v rámci trhu, je to však škodlivé v případě voleb. Pokud si lidé nezvolí neoliberalismus, je to zlo, které s sebou demokracie přináší. Není divu, že zákulisní machinace a obcházení volebních výsledků se v tomto světle jeví jako ospravedlnitelné. Je to údajně v zájmu obecného ekonomického prospěchu. Často je citován Friedmanův výrok, podle nějž nejlepším systémem poměrného zastoupení je trh, kde každý může hlasovat pro takovou barvu kravaty, jaká se mu líbí. Neoliberalismus se ve svých krajních polohách nezříká představy, že lidskou svobodu nejlépe zajistí od všeho osvobozený trh, přičemž demokracie, ani stát k tomu nejsou potřeba.

Není tedy od věci, poukážeme-li na to, že nejen zákulisní intriky, ale i vydírání a přímý teror se mohou zaštiťovat ideologií liberalismu. Rozhodně nelze tvrdit, že by liberalismus systematicky nezpochybňoval legitimitu demokratického procesu. Snaha o levicovou ekonomickou politiku začala být ve sféře amerického vlivu velmi riskantní. Vláda, která by bývala dokázala odolat pokusu o zinscenované svržení, mohla očekávat i vojenský útok. Podle člena Clintonovy administrativy Stroba Talbotta bylo odmítání neoliberálních reforem (tzv. washingtonského konsenzu) důvodem pro útok NATO na Miloševićovu Jugoslávii, která byla v té době stále ještě příliš socialistická. Problém kosovských Albánců v tom podle Talbotta nehrál žádnou roli.

Dodnes tak zůstává aktuální otázka, kterou kdysi položil deník New York Times: „Jestliže lze čistou chicagskou ekonomickou teorii realizovat v Chile pouze za cenu represí, neměli by za to cítit její autoři jistou zodpovědnost?“

Lidské oběti vojenských diktatur podporovaných Spojenými státy nelze oddělit od antikomunistické liberální politiky západní supervelmoci. K pravicovým vojenským převratům docházelo často v demokratických zemích, kde hrozba komunismu byla jen fikcí. V Chile zavraždil vojenský režim tři tisíce svých oponentů. Třicet tisíc lidí bylo zavražděno vojenskou juntou v Argentině. Suhartův puč v Indonésii po převratu v roce 1965 (při němž se do role poradců dostala protržní skupina amerických ekonomů z Berkeley) má na svědomí půl milionu lidských životů, což je považováno za jeden z nejhorších zločinů 20. století. CIA tento převrat logisticky podporovala a mimoto Suhartovi dodala „lovecký seznam“ pěti tisíc indonéských komunistů a levičáků určených k likvidaci. Zadání amerických tajných služeb Suhartův režim beze zbytku vyplnil.

I o těchto věcech je dobře vědět ve chvíli, kdy slyšíme nářky politiků a novinářů nad tím, že je ohrožen liberální řád. Liberálové straší veřejnost komunismem a fašismem. Předstírají, že oni jsou jedinou ideologií, jejímž jménem nebyly páchány brutální zločiny, že neexistuje jiná alternativa. Předstírají, že bez liberalismu není demokracie, přestože liberalismus systematicky odebírá pravomoci voleným vládám a svěřuje je nevoleným institucím. Liberalismus je však především ideologickým vyjádřením obav elit z nižší třídy. Liberalismus je také pokusem o zvrácení demokratického kompromisu v podobě sociálního státu, který po válce budovali konzervativní a sociálně demokratické strany. Je smutný pohled na dnešní „levičáky“ a konzervativce, kteří mají hrůzu z toho, že by se měli rozejít s liberálním mainstreamem. Na liberalismu totiž není nic konzervativního, ani sociálně-demokratického.

V souvislosti s potlačením konzervativně-socialistické ideje sociálního státu se nabízí jedna velmi nepříjemná otázka, které bychom se navzdory možné kontroverzi neměli vyhnout: Nedává nakonec historický vývoj posledních padesáti let za pravdu komunistům, resp. jejich tvrzení, že kompromis s kapitálem, jak v něj doufají socialisté, není možný? Ponechme tuto otázku bez odpovědi.

Z toho, co bylo řečeno, je zřejmé, že protidemokratické tendence liberalismu představují pro demokraticky smýšlející lidi nesnadno řešitelný problém. Současné politické změny ve Spojených státech vytvářejí příležitost k překonání liberálních dogmat. Zůstává otázkou, jestli se podaří tuto příležitost využít k posílení demokracie v západním světě. Sotva to bude možné bez odpovídající kritické reflexe dosavadního politického myšlení a praxe.