Michal Ševčík se ve svém textu věnuje politické filozofii belgické politoložky Chantal Mouffe věnované tématu antagonismu v politice.
Chantal Mouffe patří mezi nejvýznamnější současné politické teoretičky, jejíž myšlení navazuje na koncepce Carla Schmitta a jeho pojetí politického antagonismu. Její klíčová myšlenka spočívá v tom, že konflikt není chybou systému, ale jeho nezbytnou součástí. Ve svých pracích se Mouffe vymezuje vůči liberálnímu konsensu, který považuje za iluzi potlačující přirozenou dynamiku demokratické politiky. Inspiruje se Schmittovým rozlišením mezi přítelem a nepřítelem, avšak místo jeho neurčitých závěrů hledá způsob, jak tento antagonismus demokraticky institucionalizovat (Mouffe, 2005).
Carl Schmitt ve své slavné práci „Pojem politična“ tvrdí, že podstatou politiky je rozlišení mezi přítelem a nepřítelem (Schmitt, 1932). Tento antagonismus nelze odstranit bez zničení samotné politiky, neboť politika je v zásadě střet odlišných identit a hodnot. Schmitt kritizoval liberální demokracii za její snahu překonat konflikty prostřednictvím racionálního konsensu, protože v takovém modelu dochází k depolitizaci a maskování reálných mocenských vztahů. Mouffe tuto kritiku rozvíjí a aplikuje na současné demokratické teorie, zejména na deliberativní model Jürgena Habermase, který podle ní předpokládá možnost dosažení univerzálního rozumu skrze komunikaci. Takový přístup však ignoruje strukturální mocenské nerovnosti a reálnou existenci antagonistických zájmů (Habermas, 1996).
Mouffe tvrdí, že demokracie nespočívá v potlačení konfliktu, ale v jeho artikulaci v rámci pluralistického systému. Zatímco Schmitt viděl politiku jako boj, který nevyhnutelně směřuje k fyzické konfrontaci, Mouffe usiluje o přetvoření nepřátelství v tzv. agonismus, tedy střet soupeřů, kteří sice zastávají nesmiřitelné ideové pozice, ale vzájemně se uznávají jako legitimní protivníci v demokratické soutěži (Mouffe, 2013). To znamená, že demokratická politika musí umožnit existenci ostrého ideového vyhranění, aniž by sklouzla k násilí či diktatuře většiny.
Mouffe je představitelkou postmarxistického směru a rozvíjí teorii radikální demokracie. Spolu s Ernestem Laclauem vytvořila koncept diskurzivní hegemonie, který zdůrazňuje, že politika je soubojem různých hegemonních projektů a žádná politická identita není předem daná, ale vždy je konstruována v rámci konkrétních historických a sociálních podmínek (Laclau & Mouffe, 1985). Radikální demokracie podle Mouffe znamená nejen respekt k pluralitě názorů, ale také vědomé přijímání konfliktu jako neodstranitelného prvku demokratického uspořádání.
Tato teorie je obzvláště relevantní v současném geopolitickém kontextu, kdy liberální hegemonie Západu čelí hrozbám ze strany autokratických režimů a zároveň dochází k vnitřní fragmentaci liberálně demokratických států. Narůstající polarizace v USA, nárůst populismu v Evropě či vzestup pravicově autoritářských sil v Latinské Americe potvrzují, že politika není otázkou technokratického řízení, ale stále více návratem k esenciálnímu schmittovskému antagonismu (Levitsky & Ziblatt, 2018).
Mouffe kritizuje současnou hegemonii liberálního konsensu, který se snaží redukovat politické konflikty na technokratická řešení a apolitické manažerské řízení (Mouffe, 2018). Tento přístup vede k frustraci a apatii občanů, neboť jim upírá možnost skutečné politické volby. Právě tato depolitizace vytváří podmínky pro vzestup populismu, který Mouffe interpretuje jako symptom, nikoliv jako příčinu demokratické krize. Pokud politický systém neumožňuje legitimní ideovou konfrontaci, radikalizované skupiny hledají alternativní cesty, často mimo rámec demokratických institucí (Mudde, 2019).
Příklady tohoto fenoménu lze vidět v celé řadě současných politických událostí. Brexit lze interpretovat jako důsledek nedostatečné politické artikulace antagonistických zájmů mezi zastánci suverenity Spojeného království a obhájci evropské integrace. Podobně rozmach pravicově populistických hnutí, jako je Národní sdružení ve Francii nebo strana Vox ve Španělsku, ukazuje rostoucí touhu části populace po politice založené na vyhraněném ideovém střetu. Naopak v zemích, kde se konflikt snaží potlačit v rámci liberálního konsensu, například v Německu, dochází k růstu vyhraněných opozičních sil, jako je AfD.
V tomto ohledu nabízí Mouffe inspiraci pro současnou levicovou politiku, která podle ní nesmí usilovat o návrat k liberálnímu konsensu, ale musí přijmout antagonistickou povahu politiky a budovat vlastní hegemonní projekt. Tento projekt nemůže být univerzalistický a inkluzivní ve smyslu eliminace konfliktů, ale musí definovat jasné politické hranice mezi „my“ a „oni“, přičemž „oni“ nejsou vyloučeni jako nepřátelé, ale jako oponenti v demokratickém zápase.
V souvislosti s válkou na Ukrajině, globální ekonomickou krizí a proměnami světového řádu vidíme, že otázka politického antagonismu je klíčová pro pochopení současného dění. Pokusy o udržení statu quo se ukazují jako neudržitelné, což potvrzuje autorčinu tezi, že politika nikdy nemůže být pouze otázkou správy, ale vždy musí obsahovat střet o základní hodnoty a uspořádání společnosti. Světová politika se tak dostává do bodu, kdy opětovné ideové vyhranění není hrozbou, ale paradoxně příslibem dynamického vývoje a obnovy demokratických institucí.
Seznam literatury:
- Habermas, J. (1996). Between Facts and Norms. MIT Press.
- Laclau, E., & Mouffe, C. (1985). Hegemony and Socialist Strategy. Verso.
- Levitsky, S., & Ziblatt, D. (2018). How Democracies Die. Crown.
- Mouffe, C. (2005). On the Political. Routledge.
- Mouffe, C. (2013). Agonistics: Thinking the World Politically. Verso.
- Mouffe, C. (2018). For a Left Populism. Verso.
- Mudde, C. (2019). The Far Right Today. Polity.
- Schmitt, C. (1932). Der Begriff des Politischen. Duncker & Humblot.
Ilustrační foto: Center for the Study of Europe Boston University from Boston, USA, CC BY-SA 2.0, via Wikimedia Commons