Politolog Petr Drulák komentuje politickou situaci v Africe, kde stále probíhá boj velmocí o kontrolu nad surovinovým bohatstvím.
Prezident Trump dal Ukrajině najevo, že je ochoten bránit pouze americká aktiva a za pokračování podpory žádá exkluzivní přístup k přírodním zdrojům i strategické infrastruktuře. Prezidentu Zelenskému se do takové dohody příliš nechce. Jinde jsou vstřícnější. Félix Tshikesedi, prezident Demokratické republiky Kongo, před časem naopak Trumpovi konžské zdroje nabídl, pokud mu pomůže získat kontrolu nad okupovaným východem země. Je možné, že Trump nabídku bere vážně.
Kongo je zemí mimořádně obdařenou i prokletou. Na jejím obrovském území se nachází téměř celá Mendělejevova tabulka. První americké jaderné zbraně byly z konžského uranu, dnes se upírá pozornost lithiu, kobaltu či tantalu nepostradatelných v moderní elektronice, stálý zájem je o zlato a diamanty. Ale když Evropané území v druhé polovině devatenáctého století objevují a Belgičané obsazují, je jeho hlavní komoditou přírodní kaučuk. Zisky z koloniálního vykořisťování vzbudily závist ostatních zejména Velké Británie. Pokouší se Belgii o výnosnou kolonii připravit. Její tisk se proto počátkem minulého století s obzvláštní péčí věnuje belgickým koloniálním zločinům v Kongu; o těch britských všude jinde mlčí. V této atmosféře píše Joseph Conrad slavnou novelu Srdce temnoty, kde Kongo líčí jako prokletou zemi, v níž se bílí kolonizátoři a domorodci navzájem ničí.
Jeho podobenství bohužel neztrácí nic na platnosti ani s dekolonizací. Vláda nezávislého Konga čelí od počátku výzvě, jak ovládnout území odpovídající asi polovině rozlohy EU, bez dopravní infastruktury a s etnickými konflikty. Když se Belgičané s novými představiteli nepohodnou, vyvolají občanskou válku mezi ústřední vládou a separatisty v Katanze. Padlo jí za oběť nejen sto tisíc obyvatel ale také generální tajemník OSN Hammarskjöld a prezident Lumumba, který proti západnímu vměšování hledal pomoc u SSSR.
V polovině šedesátých let nastupuje diktátor Mobutu, který v zemi eliminuje sovětský vliv a na téměř tři desetiletí získává ochranu Západu; Belgii však nahrazují Francie a USA, které diktátora chrání před domácí opozicí. Ale s koncem studené války od něho dávají ruce pryč a Mobutův režim v polovině devadesátých let končí. Otevírá se tím nová kapitola zahraničního vměšování, jejíž poslední epizodou jsou vojenské úspěchy separatistů na severovýchodě země, proti nimž si prezident Tshikesedi snaží koupit Trumpovu podporu.
Hlavním zahraničním hráčem v konžské politice je posledních třicet let sousední Rwanda. Její síly a jí podporované milice ovládají v Kongu surovinově bohaté území, které mnohonásobně převyšuje její vlastní rozlohu odpovídající polovině rozlohy Slovenska. Bezprostřední důvod rwandské invaze v polovině devadesátých let však nebyl ekonomický. Rwanda tam tehdy pronásleduje vojáky a milice svrženého režimu rwandských Hutuů zodpovědného za genocidu Tutsiů. Vyvolá tím nepřehledný konflikt, v němž se na území přímo či nepřímo střetnou téměř všichni sousedé a místní hráči. I po jeho ukončení Rwanda v různých podobách v konžské politice zůstává.
Hlavním architektem této politiky je někdejší chráněnec anglosaských velmocí Paul Kagame. Začíná jako velitel exilové milice rwandských Tutsiů podporované USA a Velkou Británií, kteří od osmdesátých let ze sousední Ugandy bojují proti hutuskému režimu podporovanému Francií. Když v roce 1994 režim poráží, staví se do čela země. Nejprve jako viceprezident, později jako prezident jí železnou rukou vládne. Rwandu vytrhává z francouzského vlivu, místo francouzštiny jako jazyka administrativy a prvního cizího jazyka přebírá angličtina, a i politicky je směruje k Londýnu a Washingtonu. Anglickojazyčná média ho oslavují jako modernizátora a vítěze nad genocidou, taktně přitom zamlčují jeho podíl na vyostření bojů, které ke genocidě vedlo.
I když v posledních letech si média více všímají jeho autoritářských praktik včetně fyzických likvidací opozice, na podpoře západních vlád to příliš nemění. Naopak s Rwandou se opět sbližuje i Francie. Když rozezlení Konžané počátkem roku v Kinshase zaútočili na ambasády států, které obviňují z podpory rwandské politiky, patřily mezi jejich cíle úřady USA i Francie.
Ačkoliv Kagame ospravedlňuje angažmá v Kongu pronásledováním pachatelů genocidy, jde dnes především o konžské nerostné bohatství, z něhož Rwanda bohatne. Například už léta se drží ve špičce světových exportérů koltanu, z něhož se získává tantal, ač se na jejím území žádný netěží. Podobným způsobem se maličká Rwanda bez větších přírodních zdrojů zařazuje mezi přední exportéry dalších komodit.
Už přes deset let je hlavním nástrojem Kagameho vlivu v Kongu tutsijská milice M23, která za přímé podpory Rwandy v posledních letech ovládla významnou část severovýchodu země. Konflikt, který už přinesl podle některých odhadů miliony mrtvých, eskaluje v posledních třech letech. Veškeré pokusy o mírová jednání selhávají, zprostředkovat se je pokoušejí zejména Angola a Spojené arabské emiráty. Konžská vláda v Kinshase odmítá s rebely jednat, současně však neustále ztrácí další území. Nic nezměnily ani sankce Bruselu, které však opatrně cílí individuální povstalecké velitele, nikoliv rwandské exporty konžských komodit, na něž si zvykli giganti západních informačních technologií.
Tshikesediho nabídka Trumpovi je do značné míry výsledkem prezidentova zoufalství, ale může být také pokusem odříznout Rwandu od západní přízně či ji alespoň pod touto hrozbou přimět k jednání. Nejspíše není náhodou, že před několika týdny se v Kataru uskutečnila první přímá jednání mezi prezidenty Tshikesedim a Kagamem od zahájení vítězného tažení milice M23. Lze se také dohadovat, že Trump tuto nabídku bere vážně. Když před několika týdny jmenoval zvláštního vyslance pro střední Afriku, nevybral nikoho ze zahraničněpolitických profesionálů. Afrikou pověřil Massada Boulose, který coby tchán dcery Tiffany patří k Trumpově širší rodině. Záležitosti, na nichž mu obzvláště záleží, svěřuje blízkým přátelům či příbuzným; jeho hlavním mužem pro Ukrajinu není bývalí generál, politik, zpravodajec či diplomat, nýbrž celoživotní přítel a developer Witkoff.
Boulos už s Tshikesedim jednal. Ale dohodu bude komplikovat skutečnost, že hlavním ekonomickým partnerem Konga, který má pod kontrolou podstatnou část surovinové produkce země je dnes Čína. Tshikesedi se může svým obratem k Washingtonu dostat pod tlak z nového směru. Od Trumpa lze očekávat, že se nespokojí pouze se zdroji, ale bude na Kinshase žádat také odvrat od Pekingu, jak to předvedl v Panamě.
Před dilematem stojí také Čína. Svoji africkou expanzi zatím pojímala čistě ekonomicky, nicméně jak ukazuje příklad Konga, její klienti mohou očekávat i vojenskou ochranu. Pokud ji poskytne, bude obviněna z neokoloniálních praktik, pokud ji odmítne, můžou její místo opět zaujmout západní hráči, které zatím z Afriky spíše vytlačovala.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!