Michal Ševčík píše ve své eseji o potřebách znovuoživení civilizační obnovy společnosti a možnostech, jak toho dosáhnout v kontextu digitalizace života.

Světonázor nevychází z knih; je to vnitřní postoj, který se u člověka s nízkým vzděláním může projevit mnohem výrazněji než u některého „intelektuála“ či vědce.

Julius Evola

Úvod

Současná digitální doba je nejen obdobím technologického pokroku, ale také obdobím hluboké společenské krize. Mezi hlavní symptomy patří rostoucí atomizace jednotlivce, rozpad přirozených komunitních vazeb, oslabování kulturní paměti a nárůst duševních a vztahových patologií. Zrychlené tempo života, dominance algoritmicky řízené pozornosti a permanentní dostupnost informací přetváří lidské vědomí i mezilidské vztahy. Dochází k odcizení člověka sobě samému i společnosti, ve které žije. Tento text vychází z přesvědčení, že tyto jevy nejsou nevyhnutelné, a nabízí filosofické základy pro jejich překonání prostřednictvím kulturně a ontologicky zakotveného rámce.

Tento příspěvek se zabývá otázkou, jak může být lidská civilizace orientována v digitální době, která zásadně proměňuje nejen technologii, ale také ontologické, epistemologické a kulturní základy života. V kontextu rostoucí fragmentace, instrumentalizace a zrychlení navrhuje koncept strukturální obnovy založený na idejích míry, paměti, vztahu a odpovědnosti. Text čerpá z klasické i současné filozofie (Aristotelés, Augustin, Heidegger, MacIntyre, Taylor) a ukazuje, že je možné formulovat rámec, v němž technika slouží člověku, nikoliv naopak. Text klade důraz na návrat ke strukturovanému chápání reality, na antropologii osoby jako duchovně-tělesného subjektu a na epistemologii zakotvenou v paměti a tradici. Navrhuje rovněž principy etiky techniky, kulturní správy digitálního prostoru a formy veřejného života, které vycházejí z principů subsidiarity, služby a kulturní zakotvenosti. Cílem není restaurace minulosti, ale tvořivá obnova civilizační orientace.

Krize modernity a východiska nové civilizační orientace

Postmoderní společnost, formovaná digitálními technologiemi, jeví stále zřetelnější známky kulturní, antropologické i duchovní eroze. Nejde přitom pouze o technologické změny či politické přeskupení, ale o hlubokou proměnu ontologické orientace člověka ve světě. Technická racionalita, založená na výkonu, datové efektivitě a optimalizaci, pronikla do všech oblastí života – od práce a vzdělávání přes mezilidské vztahy až po reflexi vlastního já. V tomto prostředí se ztrácí pojetí světa jako strukturovaného a smysluplného celku. Člověk již nevnímá realitu jako dar, ale jako problém k řešení, data k analýze nebo tržní příležitosti k využití.

Tento stav není pouze důsledkem technologického vývoje, ale spíše symptomem hlubší ztráty schopnosti chápat skutečnost v jejím celku. Martin Heidegger, jeden z nejvýznamnějších kritiků modernity, hovoří o zapomnění bytí (Seinsvergessenheit), kdy se existence stává neviditelnou v důsledku přílišné orientace na užitečnost. Svět se tak proměňuje v „zásobu“ (Bestand) – soubor zdrojů, které jsou vždy k dispozici, ale postrádají vlastní smysl a hloubku (Heidegger, 1954). Digitální prostředí tuto tendenci posiluje: člověk v něm operuje v roli uživatele, nikoli účastníka světa; v roli manažera dat, nikoli hledače pravdy.

Následkem této proměny je hluboké odcizení. Odcizení sobě samému, protože subjekt se rozpadá na výkonnostní fragmenty. Odcizení druhým, neboť vztahy jsou redukovány na transakce. A konečně, odcizení transcendentnímu – tomu, co přesahuje okamžik, užitek a měřitelnost. Člověk tak ztrácí nejen smysl, ale i schopnost hledat smysl. Vzniká zvláštní antropologická figura: subjekt sebekonstrukce, který je zároveň zcela závislý na technologických systémech a jejich rytmu.

Před touto situací nestojíme bez možnosti volby. Lze se ptát, zda existuje jiný způsob myšlení, který by nebyl založen na akceleraci, fragmentaci a datové logice. Odpověď je možné hledat v tradici myšlení, která chápala svět jako kosmos – uspořádaný celek, kde má každá věc své místo, účel a význam. Tato tradice – od Platóna a Aristotela přes Augustina až po novověké kritiky modernity jako byly MacIntyre či Taylor – nepředstavuje uzavřený model, ale nabízí základní principy orientace, které lze aktualizovat i v digitální éře.

Nejedná se o návrat k minulosti, ale o hledání obnovy řádu, v němž technika není suverénem, ale nástrojem; v němž kultura není zbožím, ale výrazem pravdy; a kde člověk není algoritmickou proměnnou, ale osobou zakotvenou v komunitě, paměti a odpovědnosti. Hledání takové civilizační orientace je naléhavé nejen kulturně, ale i politicky. Společnost, která ztratila pojem pravdy a míry, se totiž stává snadno manipulovatelnou – a tudíž nestabilní.

Cílem této krátké práce je navrhnout základní rámec této nové orientace. V následujících kapitolách se proto zaměříme na tři klíčové dimenze: ontologii řádu, pojetí osoby a epistemologii paměti. V závěru se pak pokusíme formulovat principy etiky techniky a podobu společenského uspořádání, které by mohlo být nositelem těchto hodnot v digitálním věku.

Ontologie řádu: Hierarchie, účel a míra

Základní strukturou, kterou pozdní modernita postupně zpochybnila, je představa světa jako kosmu — tedy jako řádu, v němž jednotlivé entity nejsou pouhými objekty, ale součástmi celku se vztahem k účelu, hodnotě a míře. V tomto smyslu ontologie není pouhou teorií bytí, ale zároveň rámcem, v němž se odehrává lidské vnímání smyslu a morální orientace. Pokud je tento rámec narušen nebo nahrazen jiným — například rámcem absolutní dostupnosti a technické efektivity —, mění se samotný způsob, jakým svět pro člověka existuje.

Klasická metafyzika, reprezentovaná zejména Aristotelem, pojímala bytí jako členité a hierarchicky uspořádané. Každý druh entit měl svůj účel (telos) a vnitřní směřování ke své přirozené dokonalosti. Aristotelés ve své Metafyzicerozlišuje čtyři příčiny – materiální, formální, účelovou a účinnou –, přičemž právě účelová příčina (causa finalis) je klíčem k pochopení věcí nejen z hlediska toho, co jsou, ale proč jsou (Aristoteles, 1996). Tato teleologická struktura světa pak byla dále rozvinuta v teologii sv. Tomáše Akvinského, který chápal celé stvoření jako harmonický celek, v němž je každému tvoru dáno místo a úkol.

Moderní myšlení, zejména po osvícenství, tuto strukturu opustilo. Bytí bylo reinterpretováno jako bezcílné, horizontální pole, ve kterém jsou entity definovány svou funkčností, nikoli vnitřním smyslem. Tato transformace je dovedena do extrému v digitálním věku. Jak ukazuje Heidegger, technická racionalita zplošťuje bytí do režimu dostupnosti: věci existují tehdy a jen tehdy, když jsou k dispozici jako zdroj (Heidegger, 1962). Svět přestává být nahlížen jako něco, co má vlastní hodnotu, a stává se skladištěm prvků optimalizovaných k použití. Míra, účel a hierarchie jsou eliminovány ve prospěch bezprostřední funkčnosti.

Návrat k pojmu řádu neznamená nostalgii po metafyzice minulosti, ale znovunastolení principu, že realita má vnitřní strukturu, kterou je třeba respektovat. Řád není formou útlaku, jak jej často interpretuje postmoderní diskurz (k čemuž nepochybně významně dopomohl ideologický hybrid s názvem liberální konzervatismus), ale podmínkou rozvoje – jak přírodního, tak duchovního. Hierarchie v tomto pojetí není mocenskou strukturou, ale ontologickým ukazatelem orientace. Míra pak není restrikcí, nýbrž ochranou před excesem, jehož typickým příkladem je právě současná digitální hypertrofie, ale obecně hypertrofie spotřeby.

Právě v návratu k ontologii řádu spočívá jeden z klíčových bodů budoucí civilizační orientace. Neznamená to návrat k rigidnímu světovému názoru, ale otevřenost k myšlení, které připouští, že skutečnost má formu, kterou nelze libovolně měnit bez ztráty smyslu. Tento přístup má důsledky i pro jazyk, architekturu, právo a digitální technologie. Jazyk má být nositelem pravdy, ne nástrojem manipulace. Architektura má formovat prostor k životu, nikoli ho atomizovat. Právo má vyjadřovat spravedlnost, nikoli čistě procedurální efektivitu. A algoritmy nemají fungovat jako neviditelní vládci pozornosti, ale jako transparentní prostředky strukturované podle vyšších cílů.

Tato kapitola ukazuje, že obnova smyslu pro řád – chápaný jako míra, hierarchie a účel – není filosofickou abstrakcí, ale základním předpokladem pro vytváření lidského světa, ve kterém může člověk znovu zakusit orientaci, zakotvení a odpovědnost.

III. Pojetí osoby: Vztahy jako klíčová hodnota

Zatímco tradiční ontologie předpokládá strukturovaný svět, v němž má člověk určité místo a úkol, antropologie digitální modernity jej chápe jako autonomního jednotlivce, jenž si své „já“ tvoří libovolně, bez ohledu na přirozené či kulturní rámce. Tento koncept má své kořeny v osvícenském pojetí rozumu, v moderní psychologii sebeurčení a v neoliberální ekonomii volby. Výsledkem je obraz člověka jako tvůrce i produktu vlastního já – uzavřeného subjektu bez závazků, který interaguje se světem spíše skrze preference než skrze odpovědnost.

Proti tomuto individualistickému schématu vystupuje koncepce osoby jako bytosti vztahové, tělesné a duchovní. Tato trojrozměrná antropologie předpokládá, že člověk není pouhým nositelem vůle, ale zároveň tělem zakořeněným v prostoru, vztahem orientovaným k druhému a bytostí schopnou transcendence. Už sv. Augustin definoval osobu jako memoria, intellectus, voluntas – bytost paměti, rozumu a vůle (Augustin, 2000). Boëthius (2012) pak formuloval slavnou definici člověka – osoby jako „substanciální individuální podstatu rozumové přirozenosti“ (naturae rationalis individua substantia), čímž položil základ pro pozdější personalistickou – dle mého názoru zcela klíčovou tradici.

Tato linie byla v moderní době obnovena například v díle Romana Guardiniho, Karola Wojtyły nebo Alasdaira MacIntyrea. MacIntyre zvláště upozorňuje, že identita člověka nevzniká v izolaci, ale v rámci narativu – příběhu, který je zakotven v tradici, komunitě a hodnotovém rámci (MacIntyre, 1981). Podobně Karol Wojtyła (1969) chápal osobu jako subjekt jednání, který je odpovědný nejen za své činy, ale i za své bytí v čase a před druhými.

Digitální prostředí tento narativní rámec narušuje. Člověk je zde redukován na datový profil, chování se kvantifikuje skrze metriky a vztahy jsou medializovány skrze platformy, které jsou optimalizovány na udržení pozornosti, nikoli na podporu lidské důstojnosti. Dochází k atomizaci, v níž je subjekt tlačen k tomu, aby se prezentoval jako značka, kterou lze spravovat, analyzovat a prodávat. Tělesnost se stává překážkou, vztah je zbožím, duchovní rozměr je irelevantní.

Odpovědí na tuto situaci není historizující eskapismus, ale rehabilitace osoby jako celistvého subjektu. To znamená obnovit představu, že člověk má důstojnost ne proto, že je efektivní nebo autonomní, ale proto, že je bytostí schopnou vztahu, daru a oběti. To má konkrétní důsledky pro design technologií: systémy by neměly pouze optimalizovat „engagement“, ale kultivovat podmínky pro hlubší rytmus života – rytmus, který zahrnuje ticho, kontemplaci, cykličnost a komunitu.

Zvláštní pozornost si zaslouží návrh na tzv. „etickou antropologii designu“, která by technologie navrhovala v souladu s rozvojem osoby, nikoli s maximalizací její pozornosti. To zahrnuje jak otázky digitální hygieny (časové limity, režimy klidu), tak otázky struktury interakcí (neanonymní komunikace, transparentnost cílů algoritmu), ale i hlubší kulturní přesvědčení o tom, co je to dobrý život.

Ve světě, kde je identita konstruována a dekódována primárně algoritmy, je potřeba obnovit antropologii osoby jako základ pro kulturu, politiku i technologii. V opačném případě hrozí, že člověk přestane být subjektem a stane se pouze objektem systémů, které už sám neřídí.

Epistemologie paměti: Tradice proti amnézii

Pozdně moderní epistemologie je výrazně formována paradigmatu informací – množství, dostupnosti, rychlosti přenosu. Digitální prostředí tento trend radikalizuje: poznání je ztotožněno s informací, pravda s aktuálností, moudrost s výkonem. V tomto světě je vědění proudem, nikoli strukturou; data proudí bez závazku, bez kontextu, bez paměti. Vzniká tím kultura „okamžité přítomnosti“, v níž není místo pro trvání, zapamatování ani zapomnění v původním smyslu.

Zde je třeba připomenout, že paměť – v klasickém i spirituálním smyslu – není jen pasivní uchovávání dat, ale aktivní uchopování smyslu. Augustin (2000) ve Vyznáních popisuje paměť jako „vnitřní chrám“, v němž se spojují minulost, přítomnost a budoucnost, aby člověk mohl být subjektem, nikoli pouhou reakcí na vnější stimuly. Paměť zde není protikladem poznání, ale jeho základem: poznat znamená pamatovat, spojovat, chápat v čase.

Charles Taylor na tuto linii navazuje, když identitu chápe jako narativní – tedy jako něco, co vzniká vyprávěním, zakotvením v příběhu, který přesahuje jednotlivce. Paměť komunity tak není pouhou kulturní rekvizitou, ale základem sociální koheze a osobní orientace (Taylor, 1989). Digitální kultura však naopak upřednostňuje okamžitost a přenositelnost před hloubkou a zakořeněním. Vše je přístupné kdykoli, ale nic nemá trvání.

Tento stav generuje zvláštní druh amnézie – nikoli zapomnění z nedbalosti, ale zapomnění z přesycení. Informace přicházejí příliš rychle na to, aby mohly být absorbovány. Paměť tak ztrácí svou orientační funkci, což má závažné důsledky jak pro osobní život (např. ztráta identity u jedince), tak pro společenský (eroze kulturní tradice, diskontinuita institucí).

Odpovědí není návrat k předmodernímu modelu učení zpaměti, ale vytvoření nových forem paměťové kultury v digitálním prostředí. Můžeme mluvit o „digitálních institucích paměti“, které místo fragmentace podporují kontinuitu: digitální archivy propojené s komunitní správou, narativní platformy, které neslouží pouze sdílení, ale uchovávání; rytmizovaná digitální liturgie, která do online života vrací cykličnost, posvátnost, kontemplaci.

Paměť v tomto pojetí není přítěží, ale horizontem. Nejde o sentimentální přilnutí k minulosti, ale o epistemologický rámec, v němž může člověk poznávat svět jako strukturovaný, hodnotově nabitý a smysluplný. Paměť umožňuje rozlišovat – mezi starým a novým, mezi hlubokým a povrchním, mezi tím, co má trvání, a tím, co pouze probleskne. Je to paměť, co činí poznání lidským.

Cílem této kapitoly bylo ukázat, že epistemologie založená výhradně na informaci není udržitelná, protože postrádá dimenzi paměti – dimenzi, bez níž není možná ani identita, ani odpovědnost. Obnova epistemologie paměti je proto nezbytným krokem k tomu, aby digitální kultura nebyla pouze technicky funkční, ale také lidsky obyvatelná.

Etika techniky: Míra, účel, odpovědnost

Technologie je dnes často prezentována jako neutrální nástroj: prostředek bez vlastní hodnotové orientace, jehož dopady závisí výhradně na způsobu použití. Tento instrumentalistický přístup má hluboké kořeny v novověké racionalitě, která techniku chápala jako prodloužení lidské vůle a kontroly. V kontextu digitální éry se však ukazuje, že technologie nejsou nikdy pouze pasivními nástroji. Samotná jejich forma — algoritmická struktura, uživatelské rozhraní, tempo interakce — ovlivňuje, jak lidé vnímají svět, sami sebe i druhé.

Jak upozorňuje Roger Scruton (1979) ve své estetické teorii, každá forma vyjadřuje postoj ke skutečnosti. Architektura, která ignoruje lidské měřítko, není pouze nehezká — je eticky problematická, protože reflektuje lhostejnost ke konkrétnímu člověku. Totéž platí i pro digitální architekturu. Uživatelské rozhraní, návrh notifikací, logika výběru obsahu — to vše je výrazem určité antropologie. A v současném paradigmatu jde převážně o antropologii optimalizace, nikoli důstojnosti.

V důsledku toho technologie stále častěji formují nejen naše chování, ale i pojetí dobra. Co je efektivní, bývá považováno za správné. Co maximalizuje „engagement“, je považováno za úspěšné. Tento přístup má však své etické limity: deformuje pozornost, narušuje vztahy, oslabuje schopnost kontemplace. Vzniká kultura neklidu, v níž je klid podezřelý a mlčení považováno za chybu systému.

Alternativou je etika techniky založená na míře a účelu. V Aristotelově pojetí techné není samostatnou silou, ale druhem rozumné činnosti podřízené cílům dobrého života (Aristotelés, 1984). Technika má sloužit — formovat, kultivovat, umožňovat růst. V tomto duchu lze požadovat, aby technologický design nebyl řízen pouze metrikami chování, ale i hodnotami, které člověka přesahují.

To znamená zavedení konkrétních etických principů do návrhu technologií. Například:

Míra: návrat k rytmizaci online života — vytvoření digitálních struktur, které umožní odpočinek, odpojení, soustředění.
Účel: každá funkce technologie by měla být transparentní a měřitelná nejen výkonově, ale i hodnotově — podporuje důstojnost, vztah, rozvoj?
Odpovědnost: návrh technologií by měl být výsledkem dialogu mezi vývojáři, etikou a uživatelskou komunitou, ne pouze cílem maximalizace uživatelských dat.

Tato etika není pouze otázkou individuální volby (tzv. „digitální detox“), ale systémového rámce. Vyžaduje nové normy, nový jazyk designu, nové instituce odpovědnosti. Znamená to také kriticky přehodnotit dominující ekonomický model: kultura založená na monetizaci pozornosti je z definice neetická, protože redukuje člověka na prostředek.

Technologie formují svět, ve kterém žijeme – a svět, ve kterém žijeme, formuje to, čím se stáváme. Etická otázka techniky je tedy otázkou lidské budoucnosti. Buď budeme tvořit technologie podle míry a účelu, nebo ony převezmou měřítka za nás a podotýkám, že to není jejich vina.

Veřejný prostor a správa: Komunita, subsidiarita, autorita

Digitální prostředí zásadně proměnilo podobu veřejného prostoru. Co dříve bylo lokalizované, konkrétní a sdílené v rámci fyzických komunit, dnes existuje v podobě globalizovaných platforem, které určují pravidla komunikace, přístupu k informacím i strukturaci pozornosti. Tyto digitální prostory se sice často tváří jako „neutrální infrastruktura“, ale ve skutečnosti jsou hluboce ideologické – nesou v sobě představy o svobodě, moci, odpovědnosti a člověku samotném.

V dominujícím modelu je veřejnost chápána jako suma jednotlivců maximalizujících své preference v rámci prostoru, který má být co nejméně regulován. Výsledkem je fragmentace, polarizace a převaha kvantity nad kvalitou. Veřejný diskurz je redukován na „viditelnost“ a algoritmy upřednostňují konfliktní obsah, protože ten lépe udržuje pozornost. Správa těchto prostor se často děje netransparentně, bez odpovědnosti vůči komunitám, které je fakticky obývají.

Odpovědí nemůže být návrat ke stavu před internetem. Je však možné promýšlet alternativní modely veřejnosti – takové, které by vycházely z principů kulturní zakotvenosti, subsidiarity a osobní odpovědnosti. Místo globálních monopolních platforem je třeba podporovat vznik komunitně spravovaných digitálních prostorů, které jsou schopny respektovat konkrétní jazykové, kulturní a morální rámce.

Subsidiarita v tomto smyslu neznamená izolaci, ale rozdělení moci tak, aby rozhodování bylo co nejblíže těm, kterých se týká. Může jít o komunitní sítě, občanské platformy, otevřené a decentralizované modely správy – například technologie typu blockchain, využité nikoli k anarchii, ale ke zvýšení důvěry a odpovědnosti. Inspiraci lze hledat v historických modelech cechů, obcí či klášterů, kde autorita nebyla abstraktní mocí, ale službou řádu.

Zásadní roli zde hraje pojetí autority. V digitálním prostoru je často nahrazena popularitou, vlivem či algoritmickým dosahem. Avšak skutečná autorita není založena na výkonu, ale na kompetentnosti, důvěře a morální integritě. Obnova veřejného prostoru tedy předpokládá kulturní posun: od dominance okamžitého dopadu k trpělivému budování důvěry.

Tento kulturní posun má i ekonomické důsledky. Digitální ekonomika, jak dnes funguje, je založena na maximalizaci pozornosti a externalizaci odpovědnosti. Alternativou jsou modely zakořeněné v komunitách – např. formy digitálního družstevnictví, ekonomické demokracie, eticky omezené tržní vztahy. Myšlenky distributismu nabízejí koncepty, které lze transponovat do digitální sféry (srov. Chesterton, 1926; Schumacher, 1973).

Veřejný prostor není jen místem výměny názorů – je strukturou, která formuje občanství. Pokud má být digitální prostor obyvatelný, musí být kultivován v duchu odpovědnosti, míry a služby. To vyžaduje jak technologickou inženýrskou práci, tak kulturně-politickou představivost.

VII. Závěr: Obnova jako tvůrčí odpověď

Digitální modernita představuje bezprecedentní změnu v lidské zkušenosti se světem, časem, druhými i sebou samým. Nejde jen o technologickou transformaci, ale o proměnu základních ontologických a epistemologických struktur, které dosud nesly západní civilizaci. Zrychlení, fragmentace a instrumentalizace pronikly do všech oblastí života, přičemž důsledky této proměny nejsou pouze kulturní, ale i duchovní a antropologické.

V této studii jsme se pokusili formulovat odpověď, která není nostalgická ani technokratická, ale strukturálně tvořivá. Vychází z přesvědčení, že i v digitální éře je možné usilovat o civilizační orientaci založenou na principech řádu, paměti, vztahu a odpovědnosti. Tento rámec jsme krátce rozpracovali v několika rovinách:

Ontologicky, skrze obnovení smyslu pro strukturu, míru a účel.
Antropologicky, skrze pojetí osoby jako tělesné, vztahové a duchovní bytosti.
Epistemologicky, skrze rehabilitaci paměti jako klíčové dimenze poznání a identity.
Eticky, skrze požadavek míry a cíle v návrhu technologií.
Politicky, skrze obnovu veřejného prostoru založeného na komunitě, subsidiaritě a autoritě chápané jako služba.

Není třeba si namlouvat, že tuto orientaci lze jednoduše implementovat. Nejde o program, který by bylo možné zavést shora, ale o dlouhodobou kulturní práci, která začíná v myšlení, vzdělávání, umění a každodenních rozhodnutích. Klíčovým pojmem je zde obnova – nikoli restaurace minulosti, ale znovuustavení základních orientačních bodů, bez nichž se společnost rozpadá do chaosu, manipulace a nihilismu.

Jako člověk, který má mnohaletou zkušenost z místního zastupitelstva a jeho orgánů, vedením spolku a spoluprací s ostatními organizacemi na kulturním životě obce, ale i z mezinárodního prostředí (pracuji na globální pozici a rovněž externě vyučuji na VŠ zahraniční studenty) mohu tvrdit, že člověk zraje pouze v komunitě a skrze svoji komunitu, která je něčím odlišná od ostatních, ale zároveň v sobě nese obecnost lidství, kterou tak silně chtěly budovat různé zdánlivě sekularizované univerzalistické systémy jako odpojený konstrukt. Univerzalitu člověčenství nelze získat skrze intelektuální spekulace, ale pouze přes místní společenství, vztahy a zodpovědnost vůči druhým. Drobnou a malou prací v místě naší každodennosti tkví prostor pro revoluci.

Takováto obnova není pouhým návratem, ale tvořivým činem: akt věrnosti, který míří dopředu. Znamená to přetvářet technologie, instituce i jazyk tak, aby znovu sloužily člověku jako osobě – nikoli jako souhrnu dat, ale jako subjektu schopnému pravdy, vztahu a služby. V konečném důsledku jde o to, zda chceme civilizaci, v níž technika slouží člověku, nebo společnost, kde člověk slouží technice.

Tento text nepředstavuje finální odpověď, ale výchozí rámec. V dalších krocích je třeba rozpracovat konkrétní aplikace těchto principů – v právním myšlení, v pedagogice, v urbanismu, v návrhu digitální suverenity, družstevnictví a zejména v podobě každodenní praxe. Výzva je však jasná: nestačí kritizovat, je třeba tvořit. A tvořit lze pouze tehdy, pokud víme, odkud přicházíme, kdo jsme – a k čemu směřujeme.

Seznam literatury:

Aristotelés (1984). Etika Nikomachova (A. Kříž, Přel.). Praha: Svoboda.
Aristotelés (1996). Metafyzika (K. Kříž, Přel.). Praha: Oikúmené.
Augustin (2000). Vyznání (J. Vymětal, Přel.). Praha: Kalich.
Boëthius (2012). Filosofie utěšitelkou. Praha: Vyšehrad.
Chesterton, G. K. (1926). The Outline of Sanity. London: Methuen.
Heidegger, M. (1954). Die Frage nach der Technik. In Vorträge und Aufsätze. Stuttgart: Neske.
Heidegger, M. (1962). Die Technik und die Kehre. Pfullingen: Neske.
MacIntyre, A. (1981). After Virtue. Notre Dame, IN: University of Notre Dame Press.
Schumacher, E. F. (1973). Small Is Beautiful: A Study of Economics as if People Mattered. London: Blond & Briggs.
Scruton, R. (1979). The Aesthetics of Architecture. Princeton, NJ: Princeton University Press.
Taylor, C. (1989). Sources of the Self: The Making of the Modern Identity. Cambridge, MA: Harvard University Press.
Wojtyła, K. (1969). Osoba a čin. Krakov: Polskie Towarzystwo Teologiczne.

Obnova orientace společnosti v digitální době: Filosofické základy a návrh alternativního rámce