Politolog Petr Drulák píše o svobodě slova, trumpovských represích a vlivu židovské lobby nejenom v americké politice.
Tuto větu („the masters of the universe are Jewish“) pronesl koncem dubna v Jeruzalémě bývalý americký senátor a nynější předseda Republikánské židovské koalice Norm Coleman.
Nejspíše chtěl povzbudit trudnomyslné obecenstvo zakládající konference Židovského mediálního syndikátu a patřičně ho rozehřát před vystoupením premiéra Benjamina Netanjahua, které následovalo.
Proč trudnomyslné? Izrael svými krutostmi na Palestincích ztrácí zbytky sympatií mladých Američanů. Pokud židovský stát přijde o americkou podporu, je ohrožena i jeho samotná existence. Coleman zaplašoval trudné myšlenky odkazy na židovský vliv na sociálních sítích: „Máme Altmana v OpenAI, máme Zuckerberga, máme Sergeye Brina … Jan Koum založil WhatsApp“. Facebook, Google, ChatGPT a WhatsApp mají být podle tohoto zkušeného lobbisty a hlavního fundraisera amerických republikánů oporou proizraelského vlivového působení na mladé Američany a zárukou pokračování Izraele.
Ironickou shodou okolností na téže konferenci vystoupila ředitelka Facebooku pro otázky židovské diaspory Chris Menahanová (ano, Facebook má ve svém vedení tuto funkci), aby přítomné ujistila, že její síť okamžitě mažepříspěvky tvrdící, že sionisté vládnou světu či kontrolují média.
Až bude Coleman na Facebooku, měl by lépe vážit slova.
Rovněž nelze doporučit nikomu mimo sionistické kruhy, aby Colemanova slova přijal za svá. Představme si, že by někdo veřejně zopakoval jeho výrok ve třetí osobě, tedy nikoliv „máme Facebook, Google …“, nýbrž „mají Facebook, Google …“. V Evropě by ho v lepším případě čekalo doživotní vyobcování ze „slušné“ společnosti a v tom horším trestní stíhání za antisemitismus a šíření nenávisti.
Ale na tento dvojí metr jsme si v Evropě už bohužel zvykli. Když se v roce 1988 pokusil předseda německého parlamentu Jenninger vyrovnat s temnou nacistickou minulostí své země vyvolal údajně nevhodnou volbou slov takový skandál, že musel odstoupit. O rok později použil jeho slova jako svá vlastní budoucí předseda Ústřední rady židů Bubis a sklidil potlesk.
Dnešní USA se přibližují německým poměrům. Trump a jeho stoupenci se za Bidenovi administrativy oprávněně bouřili proti progresivistickému omezování svobody projevu, které stíhalo odpůrce genderismu či postkolonialismu. Dnes když jsou u moci, tak pod vlajkou boje proti antisemitismu zastrašují kritiku Izraele a propalestinské sympatie. Rádi si přitom poslouží progresivistickým konceptem ochrany menšin pouze s tím rozdílem, že onou ohroženou menšinou nejsou ani černoši, ani muslimové, ani LGBT-plus-plus-plus lidé, nýbrž Židé, kteří se prý cítí ohroženi kritikou Izraele.
Trumpova administrativa dnes stíhá kritiky Izraele způsoby, které přesahují předchozí progresivistickou represi: obviňuje z podpory terorismu, odebírá povolení k dlouhodobému pobytu, zastavuje veřejné dotace a vylučuje z veřejných zakázek. Nejviditelnější je dnes spor s Harvardskou univerzitou, která přichází o miliardy dolarů na výzkum, neboť se odmítá podřídit. Slabší instituce a jednotlivci se raději přizpůsobují.
Potlačování svobody projevu se svým způsobem vrací ke svým soudobým kořenům. Najdeme je v osmdesátých letech, kdy se v Izraeli, Evropě i USA prosazují zákony stíhající popírání holocaustu. Na ochranu historických faktů se zákony obvykle nepřijímají. Popírání reality je hloupost, jejíž nesmyslnost se ve svobodné debatě prokáže. Naopak právo tradičně chránilo náboženská dogmata či jiné představy zakládající identitu určitého společenství. Izrael a část židovské diaspory staví svoji současnou identitu na utrpení holocaustu a s tímto motivem sahá k tradičnímu nástroji právní ochrany.
Od stíhání bláznů či nacistů popírajících holocaust ke stíhání kritiky Izraele vede poměrně krátká cesta, během níž Západ radikálně zužuje hranice svobody myslet a mluvit. Zákony proti popírání holocaustu jsou totiž následně rozšířeny proti zpochybňování jakékoliv genocidy a později proti volně definované nenávisti. Nikoliv pletichou progresivistů, nýbrž prostou právní logikou velící nediskriminovat a nezvýhodňovat mezi oběťmi. Každopádně tím vznikají gumové zákony, o něž se opírají současné represe. Možná to brzy pocítí i obhájci izraelské politiky. Řada z nich se zlehčováním a relativizací izraelských zločinů v Gaze a na Západním břehu dostává s těmito zákony do křížku. Čeká to jen na aktivistické prokurátory a soudce.
Trumpova represe svobody projevu svědčí o síle i slabosti sionistických struktur. Jsou nepochybně dost silné na to, aby své odpůrce hrubou silou zastrašily či poškodily. Současně jsou však slabé. Nasazením hrubé síly přiznávají ztrátu kontroly nad myšlením nastupující generace. Colemanovo holedbání nakonec vychází dost naprázdno. Těžko si může být jist dlouhodobou loajalitou lidí, které jmenoval. Zuckerbeg v posledních letech ukázal, jak rychle se umí přizpůsobit novým okolnostem. Také sami Židé jsou Netanjahuem natolik rozděleni, že se v úvahách o nejbližší budoucnosti čím dál častěji objevují obrazy občanské války. Coleman by mezi své lidi rozhodně nemohl zařadit Amose Schockena, vydavatele vlivného izraelského deníku Haaretz, který považuje Hamás za národně osvobozenecké hnutí.
Rovněž nastupují globální média, která se vymykají kontrole jak sionistických zájmů, tak i kohokoliv jiného z politického Západu. Nejúspěšnější vlaštovky vysílá Čína, nejprve TikTok, následuje DeepSeek. Také je zde původně ruský Telegram, jehož šéf se usadil pro jistotu v Dubaji a po nedávných soudních trampotách v Paříži se Západu bude nejspíše vyhýbat stejně jako Rusku. Takových platforem bude stále více. Dobrá zpráva pro svobodu. A pro Izrael?
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!