Veronika Sušová-Salminen v seriálu investigativních reportáží sleduje, jak probíhá a jaká úskalí skýtá tzv. „spravedlivá transformace“ a ukončení těžby uhlí v Česku a konkrétně na Mostecku.
Vodíková budoucnost?
Ústecký kraj má v rámci využití Operačního programu Spravedlivá transformace celkem 11 strategických projektů, do kterých měly směřovat dotace. V současnosti (duben 2025) se jich realizuje nebo připravuje 7 (mezi nimi i projekt Green Mine), zbylé 4 projekty se nerealizují nebo z nich žadatel odstoupil, dva z nich jsou spojené s vodíkovou energetikou. Konkrétně padl projekt H2 Triangle, který měl být projektem vodíkového hospodářství, a projekt zavedení vodíkové mobility (veřejné dopravy) v Ústí nad Labem. Problémy s vodíkem se ale dotkly také projektu společnosti Sev.en Green Mine. Ten s výrobou zeleného vodíku, jak jsme viděli, počítal jako s jedním z pilířů energetické dimenze celé rekultivace a resocializace velkolomu. V rámci projektu se počítalo s produkcí vodíku z vody za použití elektrolyzéru. Taková výroba je ve srovnání s vodíkem získaným ze zemního plynu bezemisní. Na konci roku 2024 se v médiích objevila informace, že Tykačova firma odstoupila v rámci záměru Green Mine od realizace té části, která se týká vodíkové energetiky. Jako hlavní důvod společnost v podstatě uvedla nedostatek odběratelů vodíku za dohodnutou cenu: „I přes roky trvající snahu zajistit odbyt zeleného vodíku a jednání s několika relevantními odběrateli společnost nenašla způsob, jak dosáhnout pokrytí nákladů na výrobu komodity při dostatečném cash-flow projektu,“ uvedl k tomu Petr Farkač ze společnosti Sev.en. Jinými slovy, Sev.en zřejmě nedokázala nabídnout současnému trhu odpovídající cenu a nechce v tomto případě riskovat. V Ústeckém kraji měl být zelený vodík využíván v chemických provozech, jako skladovací médium pro výrobu elektřiny nebo jako pohon autobusů na vodík v nedalekém Mostě. Nyní se zdá, že v rámci OPRS v oblasti vodíkové energetiky se zatím bude rozvíjet hlavně energetická laboratoř Univerzity Jana Evangelisty Purkyně. Obecně přitom platí, že Česko sice do budoucna s vodíkem jako zdrojem energie počítá, pokulhává ale v oblasti jeho praktického využití a výroby, a to jak v evropském srovnání, tak samozřejmě i ve srovnání s Čínou, která je lídrem energetického využití vodíku. Jedním z hlavních problémů je nedostatek obnovitelných zdrojů energie. A podle všeho také výrobní cena. V budoucnu by to mohlo znamenat, že Česko bude závislé na dovozu vodíku ze severní nebo jižní Evropy, a to prostřednictvím sítě k tomu upravených plynovodů. Odstoupení od vodíku také změnilo výši veřejné dotace z OPSR pro projekt Green Mine: ta nyní oficiálně činí 530 313 181,48 korun.
Společnost Sev.en jsem také oslovila s dotazem, jak se odstoupení od výroby vodíku v rámci projektu Green Mine promítne do nabídky pracovních míst, se kterými Green Mine původně počítal. Podle sdělení Vladimíra Zemánka ze společnosti Sev.en „se (na plánovaných pracovních místech) projekt vodíkového hospodářství podílí pouze jednotkami pracovních míst. Důvodem je charakter technologie elektrolyzéru, který je do značné míry bezobslužný a pracovní místa by se soustředila především na kontrolu, servis a technickou údržbu.“ Město Most prostřednictvím tiskové mluvčí jsem požádala o vyjádření, jak a jestli se odstoupení od výroby vodíku promítne na jeho veřejné dopravě, která se chce na tento zdroj čisté energie spolehnout. Odpověď jsem do uzávěrky článku nedostala. Nicméně podle Zemánka společnost Sev.en na vodíkovou část projektu nerezignovala. Má být „i nadále aktivně rozvíjena mimo rámec OPST, konkrétně na ploše bývalého hlubinného dolu Centrum. V současné době probíhá zpracování projektové dokumentace pro stavební povolení a odpovídající inženýring, zároveň hledáme vhodné alternativní dotační příležitosti pro její financování,“ jak Zemánek uvedl.
Současné problémy s realizací zelených vodíkových projektů nejsou ojedinělé a netýkají se jenom Česka. Ohledně perspektiv vodíkové ekonomiky pro Ústecko jsem oslovila experta Karla Tichého z Hospodářské a sociální rady Ústeckého kraje, který se vodíkové ekonomice věnuje dlouhodobě, dříve také pod zastřešením Transformačního centra Ústeckého kraje. „Vodík může hrát velmi signifikantní roli, protože to není nový obor, je produkován tradičně v chemických provozech… Ústecký kraj je dominantním výrobcem veškerého dostupného vodíku v České republice“, zdůraznil v rozhovoru. Jak ale Tichý také dodal, jedná se v současnosti zatím o vodík šedivý, který je meziproduktem nedekarbonizované chemické výroby a není tedy bezemisní. Přesto ale v kraji existují zkušenosti, potenciál a nějaká vize, které by podle Tichého měly k rozvoji tohoto oboru pomoci. Ovšem i on v současnosti vidí problém na straně potenciálních odběratelů. Moje otázka proto směřovala ke strategickému projektu Green Mine, který původně sliboval rozvoj vodíkového hospodářství, ale této možnosti se vzdal. Podle Tichého narazila i společnost Sev.en na to, že se jí nepodařilo zajistit odběratele, takže její plány se nemohly realizovat. O odběrech zeleného vodíku se původně mělo jednat s chemickou společností Orlen Unipetrol, ta se ale nechtěla na dobu deseti nebo patnácti let zavázat k smluvnímu odběru vodíku za smluvně danou cenu. Nutno dodat, že cena vodíku, tj. její ekonomičnost v současných podmínkách, se zdá jako největší problém přechodu na zelené vodíkové zdroje na Ústecku, týkala se i dalších dvou vodíkových projektů, které na konci roku 2024 padly, tj. nebudou se nakonec realizovat. Tohle je podstatný detail: ekonomický faktor je i dnes důležitější než ekologické ohledy. Platí to o to víc, že česká ekonomika a domácnosti v posledních letech zažily jedny z nejvyšších cen energie v Evropské unii a neobešlo se to bez ekonomických i sociálních škod. Nicméně i navzdory současným těžkostem a určitému obecnému, celoevropskému vystřízlivění z vodíku bude podle Karla Tichého vodík hrát významnou roli v transformované regionální ekonomice v budoucnosti: „Potenciál vodíku pro transformaci je nezpochybnitelný.“
Změna jako obava i šance
Most, Mostecko a Ústecko zažily během 20. století velké historické změny a prožívají je fakticky dodnes. Vlivem postsocialistické transformace 90. let se kraj i město měnily a musely se smiřovat se změnami, které byly pro dříve relativně protežované centrum průmyslu a těžby socialistické epochy dost výrazné a rozhodně ne jenom pozitivní. Útlum těžby uhlí není pro Most a Ústecký kraj ničím novým, i když v posledních letech díky politice Evropské unie akceleruje. Bohužel byla transformace 90. let pro kraj mnohem negativnější než pro velkou část Česka a kraj se s dopady těchto změn potýká do dnešních dnů. Současná fáze transformace vedená klimatickými cíli EU je tak jenom další vrstvou výrazných změn a špatně řešitelných anebo neřešených problémů, kterým kraj v současnosti čelí. Právě to, že současný útlum těžby uhlí, přechod k jiným zdrojům energie a spravedlivá transformace vstupuje do kontextu, který je výsledkem více či méně negativních (občas ale i pozitivních) změn posledních tří dekád, je významné pro pochopení dnešního kontextu „spravedlivé transformace“. Vysvětluje i silný skepticismus řady lidí, kteří vnímají poslední dekády jako dobu rostoucích sociálních a ekonomických problémů, nejistoty a neřešených nebo špatně řešených problémů. Slovo „spravedlivost“ do slovníku, kterým popisují minulé a současné změny, bohužel pro mnoho lidí nepatří.
Samozřejmě, že každý příběh má i druhou stranu mince. Experti jsou mnohem optimističtější a zdůrazňují, že jako všechny změny i ta současná znamená velkou příležitost. Dodejme, že je to příležitost, kterou Ústecký kraj opravdu potřebuje vzhledem k široké škále problémů. Patří k nim závislost na levné pracovní síle v průmyslu nebo v oblasti fosilní energetiky a celkově politika láce, která roky deformuje i celou českou ekonomiku, velká míra sociálního vyloučení, mnohem menší ekonomická aktivita na úrovni malých a středních podniků, menší míra vznikajících nových pracovních míst či velká míra migrace především mladých lidí s kvalifikací, kteří se v kraji narodili, ale nesrostli s ním.
Operační program Spravedlivé transformace představuje pro Ústecko i Mostecko šanci, jak začít věci měnit k lepšímu. Alespoň tak to vidí většina expertů, se kterými jsem měla možnost mluvit. Určité vize, kam by se kraj měl ubírat, jsou v současnosti definovány na evropské, národní i regionální úrovni. Mezi těžebními pracovníky a obyčejnými lidmi se ale objevuje mnohem víc skepticismu. „Žádná spravedlivá transformace nebude,“ slyšela jsem od místních lidí při neformálních rozhovorech. Odborářský boss ze Sev.en, podobně jako hodně lidí z energetické branže, dal najevo obavy z budoucnosti. Změna vždycky budí obavy a v tomto případě jsou dost pochopitelné.
Nelze pominout, že kolem současného útlumu uhlí a nové „spravedlivé transformace“ vznikají mnohé otazníky. K nim patří i některé morální ohledy: například, zda je v pořádku, aby veřejné zdroje ve formě veřejných dotací plynuly firmě, která se slovy jejího majitele definuje jako zahraniční, a hlavně ve velkém dál sází na fosilní zdroje a jejich těžbu mimo Evropu? Obrácenou stranou mince je ale nepochybně fakt, že společnosti jako Sev.en jsou reálně významnými aktéry transformace a i nadále těžko přehlédnutelnými zaměstnavateli v regionu. Jako takové mají vliv na veřejný zájem a na místní rozvoj. Další otázkou je rychlost změny a rychlost samotné spravedlivé transformace, která jako všechno podléhá poměrně složité byrokracii, která je obvykle rigidní a na probíhající změny se adaptuje jen velmi pomalu. Strukturální změny ekonomiky jsou přitom většinou otázkou delšího času a skutečně strategického plánování, zatímco uzavírání dolů a lomů a ztráta pracovních míst jde až příliš rychle pro lidi i místa, kterých se týká dnes a tady. Otázkou je také schopnost odlišit procesy, které vedou ke strukturálním změnám a zlepšením, a ty, které v podstatě jenom reprodukují zavedené vzorce, jež se obvykle zabalí do dobře znějících slov ladících uším ministerských a bruselských úředníků. V případě ústeckých strategických projektů bohužel některé z nich představují nebo představovaly spíše pokračování známého a starého těžebního paradigmatu či ekonomiky láce (konkurenceschopnost stojící na levné pracovní síle). Ani jedno ale není cestou ke spravedlivé a udržitelné změně.
Budoucnost nikdy nezáleží jenom na vynaložených zdrojích. Záleží na lidech (a dodejme, že také na politicích a jejich dobrých či špatných rozhodnutích) a na tom, jak dobře se zdroje dovedou využít ke kvalitní a chytré změně. Zdá se, že na všech úrovních panuje shoda ohledně toho, co Ústecký kraj potřebuje, i toho, že zdroje OPST jsou příležitostí k pozitivním změnám. Otázkou do budoucna zůstává, zda bude možné toto úsilí opravdu přetavit v novou a lepší realitu, která nebude znamenat pro místní lidi jenom další zklamání a bude skutečně vnímána jako spravedlivá.
Konec investigativního seriálu. První, druhou a třetí kapitolu seriálu najdete ZDE, ZDE a ZDE.
Teto reportáž vznikla díky podpoře Journalism Fund jako součást širšího investigativního projektu a byla publikována v angličtině na Cross Border Talks.
