Člověk není smyslem dlouhé, více než čtyři miliardy let trvající evoluce Země. Je jedním z mnoha milionů živočišných druhů, které v evoluci vznikají a zanikají, píše ve svém apelu filosof Josef Šmajs.

Člověk vytvořil pozoruhodně rozvinutou kulturu, ale zůstal existenčně závislý na systémech živého i neživého prostředí své planety. Ve fázi globální kultury, jejíž rozmach v důsledku nesprávného nastavení ohrožuje podmínky života na Zemi, potřebujeme nejvyšší právní předpis, který by chránil lidstvo i planetu.

Takový zákon potřebujeme proto, že dnešní ústavy států, jsou zastaralé, antropocentrické. Garantují pouze vlastnictví, svobodu a lidská práva. Svébytnost a práva planety přehlížejí. Ale lidská práva, bez přiznání práv širšímu systému Země, který životy lidí i kultury umožňuje, jsou dnes iluzí.

Samozřejmě uznávám, že v minulosti právo mohlo kodifikovat jen to, co už v reálném životě platilo, co se už osvědčilo. Boj s přírodou v lokální kultuře planetě příliš nevadil. Ale dnes, protože kultura Zemi dobyla a rozvrátila, musíme ve společenských vědách i v politice předjímat budoucnost. Právo už nemůže vycházet pouze z tradice, musí zajistit budoucí pozitivní vývoj kultury, musí vycházet z pravdivého obrazu světa, z teorie vyšší řádu, z evoluční ontologie.

Nejvyšší zákon potřebujeme dnes proto, že ústavy států už neodpovídají ani realitě, ani vědeckému poznání o Zemi. Novověké ústavy byly přijímány v době, kdy končily středověké monarchie a kdy bylo nutné vlastnictví, svobodu a práva lidí formulovat a uzákonit. Bylo to období, kdy dílčí kultury mohly své přírodní podmínky zatlačovat a ničit. Pozemská příroda byla rozsáhlá, ve svém celku odolná a málo poškozená.

Vznikem technické globální kultury, která se jako zhoubné bujení rozšiřuje po celé planetě, je pozemská příroda kulturou poprvé vážně ohrožená. S každým dalším rozmachem kultury se stává křehkou a zranitelnou. Pokud se logice přírodních evolučních systémů nepřizpůsobíme, pokud nezastavíme nevyhlášenou válku se Zemí, hrozí nám vyhynutí. Abychom tomu zabránili, potřebujeme zákon, který bude chránit lidstvo i planetu – Ústavu Země.

Problém subjektivity

V běžném politickém povědomí spojujeme s pojmem subjektivita pouze člověka. Jen jemu, na rozdíl od celku světa, přiznáváme práva a subjektivitu.  Ale subjektivita není pouhým opakem objektivity. Jde o mnohem hlubší a složitější problém. Subjektivita ve smyslu uspořádanosti, vnitřní integrity a tvořivosti systému, tj. jako schopnost systému poznávat, ovlivňovat či převtělovat prostředí do vlastní struktury, je vlastností systémů vysoce složitých a otevřených. A protože k takovým systémům patří dnes vedle Země a mnoha dalších organismů také některé systémy kulturní, zdá se být subjektivita, přiznaná dnešním právem podnikům a korporacím jakoby v souladu s realitou. Je to však vysoce sporné.

Právo přiznává, že dnešní podniky a korporace nejsou fyzickými osobami. Podle evoluční ontologie to jsou subsystémy globální kultury, tedy odlišného ontického systému, s jinou vnitřní informací, s jinými vnějšími formami a jinak nastavenou evolucí. Samovolně se rozšiřují, ale bohužel na úkor evolučně uspořádané Země. Proto spontánně směřují, nebudou-li včas biofilně přestavěny, ke svému fyzickému zániku.

Z pozice evoluční ontologie si troufám tvrdit, že v období rozmachu globální kultury nelze Zemi před tím, aby vyhubila lidstvo, chránit malými krůčky kultury, tj. pouze kosmeticky. Dnešní kultura byla predátorsky nastavená, a proto svou spontánní evolucí směřuje k dalšímu růstu, k pustošení Země.

Pouze planeta je přirozeně integrovaným celkem všech svých neživých a živých systémů. Je nejmenším relativně autonomním systémem schopným dlouhodobého vzestupného vývoje v čase. Její subsystémy, jedinci, populace, biocenózy i kultura jsou dočasné a nesamostatné. Mohou být na čas nositeli omezené dílčí subjektivity, ale jsou závislé na funkci a prosperitě svébytného planetárního celku.

Dnešní antropocentrické myšlení, jemuž se učíme na školách a které zatím stále ovládá politickou praxi i média, pomíjí fakt, že kultura vzniká na vysoce uspořádané Zemi, ale že – na rozdíl od živé přírody, která evolučně navazuje na přírodu neživou – nemá vlastní teritoriální, látkovou ani energetickou základnu. Proto vše, co pro svůj vznik a růst potřebuje, krade širšímu systému – Zemi. Rozbíjí tím přirozené struktury, s nimiž je člověk sourodý, a z nichž mnohé, po svém zničení, už nikdy nevzniknou.

Země je kultuře absolutně nadřazená

Proč však právo dosud neuznalo přirozenou subjektivitu života, práva a subjektivitu Země? Proč Země, kolébka i hrob lidského druhu, je stále ještě chápána fyzikálně, jen jako hmotná planeta, kterou mohou lidé či dílčí kultury vlastnit a spravovat?

Snad také proto, že příroda jako jediné svébytné bytí téměř zmizela z teoretických úvah? Řecký pojem „fýsis“ se vlivem přijetí antického predátorského paradigmatu v novověku transformoval na bezobsažný pojem hmoty. A pojem hmoty dosud vyhovuje přírodním, technickým i ekonomickým vědám, vyhovuje růstu a rozšiřování kultury.

Planetu, která je téměř od počátku své existence oživená, je proto arogantní pojímat jen jako prostor, energii a hmotu, jako zdroje, které nám patří a kterých se kultura může zmocňovat. Je na čase ji pochopit správně, jako nadřazený ontický systém, který nás vytvořil a zahrnuje, ale který nám nepatří. Musíme ji uznat za nejvyšší a nejmocnější subjektivitu, za nositelku všech kultuře nadřazených práv.

Dnešní přiznání právní subjektivity Zemi neznamená, že kulturu jako pozoruhodné lidské dílo, budeme přehlížet, podceňovat a odmítat. Nezahrnuje ani předpoklad, že Země má vůli a vědomí, že může mluvit a morálně jednat. K tomuto uznání postačuje, že v rámci svého systému produkuje pozoruhodné emergentní (onticky nové) struktury. Že vedle všech neživých útvarů zrodila celou biosféru i člověka, a že z její širší a mocnější subjektivity je odvozena jak dílčí subjektivita lidská, tak i umělá (dnes bohužel krajně protipřírodní) systémová subjektivita kulturní.

Pod tíhou empirických faktů musíme dnes uznat, že Zemi charakterizuje zcela jiná dualita, než jakou byl tradiční rozpor mezi člověkem a přírodou. Charakterizuje ji existenciální opozice starší a širší evoluce přirozené a parciální, člověkem chybně nastavené protipřírodní evoluce kulturní.

S pomocí nové evoluční ontologie musíme proto připravit zásadní biofilní duchovní obrat. Ve vysoké teorii, vzdělání i v politice musíme uznat Zemi za nejstarší, nejširší a nejmocnější nositelku práv. Aby naše planeta, kolébka lidstva, nebyla jen jeho hrobem, musíme už dnes přijmout, prosadit a dodržovat Ústavu Země.

 

Pozn. aut.: První filozofický koncept ústavy Země jsem zpracoval před deseti lety. Šmajs, J. Ústava Země. Filosofický koncept (česky, slovensky, anglicky, německy, rusky). Banská Bystrica: Vydavatelství PRO 2015