Politolog Petr Drulák ve svém komentáři hodnotí novou bezpečnostní strategii USA, kterou zformulovala Trumpova administrativa.
Prezident Trump vydal koncem listopadu svoji národní bezpečnostní strategii. Definuje v ní bezpečnostní a ekonomické priority USA. Co píše o zahraniční politice, je v souladu s tím, co v úřadě zatím podniká: tvrdé prosazování amerických zájmů bez ohledu na pravidla, podřízení Latinské Ameriky a kolize s Čínou. Na druhou stranu dává najevo větší zájem o Evropu, než by se z posledního roku mohlo zdát. Dokument také formuluje inspirativní vnitřní politiku. Je však poznamenán nereálným odhadem amerických možností a narcistickým důrazem na Trumpovu výjimečnost.
Trumpova administrativa definuje svůj pragmatismus koncepčním a překladatelským hlavolamem. Těžko se překládá věta, že americká zahraniční politika má být: „pragmatic without being ‚pragmatist,‘ realistic without being ‚realist‘.“ V obou případech má schválený termín stejný význam jako termín odmítnutý, tedy realistické a pragmatické jednání. Řešení poskytuje věta, která říká, že strategie se nezakládá na žádné politické ideologii a je výlučně vedena tím, „co Americe vyhovuje“. Politický realismus a pragmatismus lze totiž chápat i jako doktríny, které mohou předepisovat určité jednání. Ale Trump si nechce nechat předepisovat od nikoho nic. Tím mimochodem může smést kritiku politických realistů, kteří odmítají bezvýhradnou podporu USA židovskému státu.
Ve většině ohledů se však Trump s realismem překrývá. Vychází z primátu národních států jako hlavních hráčů, zahraniční politiku nechce zatěžovat úvahami o demokracii a lidských právech a soustředí se na několik málo klíčových zájmů, které definuje mocensky tedy nikoliv ideologicky či normativně.
Prvním z těchto zájmů je výlučná kontrola USA nad západní polokoulí. Trump se hlásí k Monroeově doktríně, která nepřipouští, aby si jiná velmoc než USA vytvářela v Kanadě či Latinské Americe sféru vlivu. Doktrínu doplňuje „Trumpovým dodatkem“: americkým rivalům na západní polokouli zakazuje nejen „rozmístit vojáky či cokoliv, co by mohlo ohrozit USA, ale také vlastnit či kontrolovat jakékoliv strategicky důležité aktivum“.
Důležitým aktivem může být investice u Panamského průplavu, železnice, důl či firma dodávající do USA. Trumpův dodatek neomezuje pouze globální rivaly USA, ale také svrchovanost latinskoamerických zemí. Ani giganti jako Brazílie si v gravitačním poli USA prostě nemohou dovolit jednat čistě podle svých zájmů. Pro srovnání dodejme, že takoví Rusové nedefinují svůj zájem k Ukrajině a dalším zemím blízkého pohraničí zdaleka tak široce. Nicméně z hlediska globálního rozložení moci je americký zájem na kontrole západní polokoule realistický a v dohledné budoucnosti nemusí vést k velmocenskému konfliktu.
Jinak je tomu v druhé prioritní oblasti, v Asii. USA si zde sice nenárokují stejnou dominanci jako v Latinské Americe, ale odpírají převahu Číně, kterou považují za hrozbu pro své ekonomické zájmy v regionu. Spolu s Jižní Koreou, Japonskem a Austrálií chtějí zadržovat čínský vliv a vojensky odstrašovat čínskou invazi na Taiwan. Také doufají, že se jim podaří přetáhnout na svoji stranu Indii. Otevřenost Asie ekonomickým potřebám USA považují za věc životního národního zájmu.
Jinými slovy, co si USA pro sebe nárokují na západní polokouli nejsou připraveny uznat Číně v jejím sousedství. USA už realisticky neusilují o globální převahu, neboť vědí, že na ni nemají, ale jistí se regionální převahou na americkém kontinentu a zamezováním čínské převahy ve východní Asii.
Evropa, Blízký východ a Afrika pro Washington tak důležité nejsou. Způsob, jakým mluví o Evropě, je téměř dojemný. Na jedné straně konstatují její úpadek: ekonomický (pokles evropské váhy v globálním HDP z 25 % v roce 1990 na dnešních 14 %), politický (nesmyslná regulace, potlačování politických svobod) a civilizační (masivní neevropská migrace, ztráta sebedůvěry). Na druhé straně chtějí, aby se Evropa dala ekonomicky i civilizačně dohromady. Nejlépe bez bruselských institucí, jako „skupina svrchovaných spojeneckých národů“, která USA poslouží jako exportní trh, součást dodavatelských řetězců i dodatečná váha v tlaku na Čínu. Ale aby se Evropa dala ekonomicky dohromady, potřebuje mimo jiné ruské suroviny a čínský trh; obojí jde proti americkým zájmům.
Naopak dokument se nemýlí, když Evropu líčí jako neschopnou svéprávně jednat vůči Rusku. Není divu, že Washington považuje za svůj úkol zajistit strategickou stabilitu mezi Evropou a Ruskem. Samozřejmě, že není řeč o vítězství Ukrajiny, porážce Ruska a výslovně vyloučeno je rozšiřování NATO, o nichž neustále mluví v Bruselu.
Výrazný je odklon od Blízkého východu. Vychází z faktu, že USA už nepotřebují ropu z Perského zálivu, naopak se sami staly globálním dodavatelem ropy a plynu. Stále mají zájem na tom, aby Izrael byl v bezpečí a Írán neohrozil exporty energií, ale vycházejí z toho, že díky Trumpově diplomacii zde mají navrch spojenci, kteří zajistí, že základní americké zájmy budou zajištěny. Afrika nikdy prioritní oblastí nebyla a na tom se nic nemění.
Hodnocení situace na Blízkém východě je poznamenáno Trumpovým přesvědčením o vlastní výjimečnosti, přelomové historické roli a zásluhách o světový mír. Tyto iluze se táhnou celým dokumentem. Trump měl ukončit za „osm měsíců osm válek“: mezi Kambodžou a Thajskem, Kosovem a Srbskem, Demokratickou republikou Kongo a Rwandou, Pákistánem a Indií, Egyptem a Etiopií, Arménií a Ázerbájdžánem a také dvě izraelské války – s Hamásem a Íránem. Trump neukončil žádný z těchto konfliktů, přičemž dva ani nelze nazvat válkou (Srbsko-Kosovo, Egypt-Etiopie). Mezi Arménií a Ázerbájdžánem už se nebojovalo, ale Trump pomohl s postkonfliktním usmiřováním, jinde jeho zásah načas utlumil konflikt, aniž by ho vyřešil (Kambodža-Thajsko, Kongo-Rwanda), mezi Indií a Pákistánem žádnou roli nehrál a Izraeli naopak pomáhal v agresi.
Na jedné straně je pozitivní, že se americký prezident snaží předvést jako mírotvorce. Pro světovou stabilitu je to jistě lepší, než kdyby se stavěl do role světového četníka a či vývozce demokracie. Na druhou stranu je takto nerealisticky nadsazený odhad vlastních možností a výkonů nebezpečný, neboť vede k chybné analýze a následně k chybné politice.
Iluze pronikají i do pasáží o vnitřní obnově USA, které jsou jinak neseny zdravým rozumem. Prosperita má stát na obnově průmyslu, výsadním postavení USA ve světové energetice, zajištění přístupu k životně důležitým surovinám, zajištění dodavatelských řetězců, udržení americké převahy v mezinárodních financích, včetně dolaru jako rezervní měny, jakož i zajištění převahy v biotechnologiích, umělé inteligenci a kvantových počítačích.
Prosperita má být široce sdílená. Nestačí, když ekonomika roste, musí růst tak, aby to pocítily široké vrstvy pracujících – amerických pracujících, nikoliv dovezená pracovní síla. Masivní migrace musí skončit a Američané mají mít přednost i před „globálními talenty“ lákanými odjinud. V zaměstnání mají rozhodovat zásluhy a nikoliv menšinová privilegia, ve veřejném životě obrana politických svobod a nikoliv „obrana demokracie“ či „deradikalizace“.
Hezké ale nereálné. Na mezinárodní scéně už dnes USA nedisponují ani měkkou ani tvrdou mocí, která by jim umožňovala získat či vynutit souhlas ostatních s jednostrannými ochranářskými kroky, které jsou k uskutečnění těchto cílů nutné. Uvalit je mohou, ale s výjimkou malých a slabých se jim od partnerů a rivalů vrátí jako bumerang v ochranářských opatřeních proti USA. Podobně jako povedou agresivní ekonomická opatření k odvratu od dolaru.
Na domácí scéně byla americká schopnost vyrábět a inovovat vždy podmíněna přísunem migrantů. Zatímco německé či sovětské zbraně vyvíjeli a vyráběli němečtí a sovětští vědci a inženýři, ty americké vždy závisely na talentech odjinud, napřed z Evropy později z Asie. Jak pro obnovu průmyslu, tak i pro kvantové počítače postrádají USA kvalifikovanou pracovní sílu. Elon Musk a další soudí, že z těch, kdo jsou k dispozici, nelze takovou sílu vytvořit a chtějí si proto potřebné lidi dovážet. A prospěch pracujících? Dokud vládnoucí oligarchie nebude krizí či systémovou změnou přinucena šířeji sdílet své astronomické výnosy, tak to dělat nebude.
Na tom nic nezmění ani sebevětší charizma či síla osobnosti nositele nejvyššího úřadu. Podobně jako Evropa i USA jsou ve fázi ekonomického a civilizačního úpadku. Otázka není, jak ho nezměrným optimismem zvrátit, nýbrž jak ho zvládat k co největšímu prospěchu vlastních obyvatel. Ale takovou míru realismu by oficiální dokument asi nesnesl.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!