Adam Votruba ve svém článku míní, že pojmy jako genocida by se měly ve veřejném prostoru využívat v patřičných okolnostech – Gaza k nim podle něj nepatří.
V současné době se uvádí, že při konfliktu v Gaze zemřelo kolem 56 000 lidí. Všem válečným konfliktům 21. století padly za oběť téměř čtyři miliony lidí, To znamená, že počet obětí v Gaze představuje něco přes jedno procento (přesněji řečeno 1,4 %) všech válečných obětí po roce 2000.
Je jistě zajímavé, že právě izraelsko-palestinskému konfliktu je věnována tak velká mediální pozornost – tj. výrazně větší než řadě jiných válek našeho století. Míra zájmu novinářů a veřejnosti o válečné konflikty je přirozeně rozdílná. Větší pozornost vyvolávají konflikty geograficky bližší (protože se nás více týkají), dále pak ty, do nichž jsou zapojeny přímo či nepřímo velmoci a které tudíž mají větší dopad na světové politické dění. V případě konfliktu mezi Izraelem a Hamásem je tu však něco specifického: obrovské zapojení veřejnosti a velké množství demonstrací solidarity s obyvateli Gazy. Platí to zejména v mezinárodním měřítku. (V České republice je situace trochu odlišná, neboť zde jsou více navštěvovány demonstrace na podporu Ukrajiny než na podporu Gazy.) Důležitým fenoménem je i to, že propalestinské demonstrace vykazují značnou míru mezinárodní organizovanosti. Běžně se skloňuje termín „propalestinští aktivisté“, sotva se však běžný člověk setkal s výrazem „prokurdský aktivista“, „projezídský“ nebo „prodárfúrský“ aktivista?
Nabízí se otázka, proč tomu tak je. Nepokusím se zde hledat odpověď, uvedu jen stručně dvě nabízející se hypotézy, z nichž ani jedna sama o sobě není uspokojivá: 1) latentně přítomný antisemitismus či protiizraelský sentiment v západních zemích; 2) úspěšný propagandistický vliv mezinárodních islámských organizací na západní veřejné mínění.
V souvislosti s konfliktem v Gaze se často skloňuje slovo genocida. Někteří novináři a intelektuálové ho používají zcela samozřejmě, jako by ani nebylo potřeba dokazovat, že Izrael páchá v Gaze genocidu. To je rovněž pozoruhodná okolnost izraelsko-palestinského konfliktu, neboť střízlivé hodnocení situace nijak neukazuje na to, že by Izrael plánoval v oblasti Gazy genocidu nebo ji dokonce uskutečňoval. Na slovech v tomto případě záleží, protože slovo „genocida“ označuje nestrašnější myslitelný zločin a vyvolává tudíž značné negativní emoce.
Mezinárodní definice genocidy uvádí, že genocida znamená záměrné a systematické zničení určité národní, etnické či náboženské skupiny nebo její části. Oficiální definice není sama o sobě dostatečně přesná. Co se myslí částí etnické skupiny? Nemůže být částí i jeden jediný člověk? Spíše z historického kontextu vyplývá, že se částí skupiny obecně myslí populace usídlená na určitém geografickém prostoru (genocidou např. byla snaha vyvraždit Židy v Německu). Je třeba zdůraznit, že slovo genocida se dosud nikdy nepoužívalo pro vyhánění obyvatelstva. Nikdo tak neoznačoval vyhnání 200 000 Srbů z Chorvatska v 90. letech 20. století. Pokud nyní mluví Donald Trump nebo Benjamin Netanjahu o přesunu obyvatel z Gazy, je správné podobnou rétoriku odsoudit. Nucené vysídlení obyvatel znamená etnickou čistku a válečný zločin, přesto to však neodpovídá tomu, co se rozumí pod slovem genocida.
Obviňování Izraele z genocidy se opírá o tzv. „genocidní“ výroky některých politiků a vojáků, např. výrok ministra obrany, v němž mj. zaznělo „bojujeme s lidskými zvířaty“. Jednotlivé výroky politiků však nedokazují a ani nemohou dokazovat, že by existovala oficiální doktrína nebo zločinný plán na spáchání genocidy. Je to pozoruhodné, uvědomíme-li si, že na palestinské straně dlouhou dobu oficiální dokument tohoto druhu existoval, aniž by někdo Palestince z plánování genocidy obviňoval. Chartu Hamásu z roku 1988 lze jen těžko interpretovat jinak než jako výzvu k systematickému zabíjení židovského obyvatelstva. Nová verze Charty Hamásu z roku 2017 je ve svých výrocích vůči Židům umírněnější, nadále ovšem odmítá připustit existenci státu Izrael.
Mezi lidmi sympatizujícími s Palestinci vyvolal jisté pohoršení výrok Ireny Kalhousové, která v debatě s písničkářem Tomášem Klusem prohlásila, že dvě třetiny civilních obětí z celkového počtu zabitých v Gaze představují poměrně dobrý poměr v porovnání s jinými konflikty. Odmítavě zareagoval nejenom Tomáš Klus v rámci debaty, výrok později odsoudila ve svém článku také Saša Uhlová. Ta Kalhousovou navíc nepřímo obviňuje z toho, že svým vyjadřováním přispívá k normalizaci genocidy.
Problém je, že Saša Uhlová při citaci onoho „skandálního“ výroku vynechává zmíněnou relaci vůči jiným konfliktům. Je samozřejmě tragické, umírají-li civilisté, ale pokud by platil poměr dvě ku jedné, pak skutečně není vysoký. Při americké operaci proti Islámskému státu v Mosulu činil tento poměr 2,5:1, stejný poměr je odhadován při ruské operaci v Čečensku, ve válce v Iráku byl poměr zabitých civilistů vůči ozbrojencům 4:1. Dostupné odhady počtu obětí z Gazy tedy svědčí daleko spíše o tom, že izraelská armáda se snaží, aby počty civilních obětí byly nízké. O číslech samotných lze diskutovat, ale obecný závěr, že uvedené číslo není v porovnání s podobnými konflikty vysoké, je pravdivý. Ano, jsou lidé, kteří si myslí, že Izrael se chystá lidi v Gaze pozabíjet. Nic tomu ovšem nenasvědčuje a v tuto chvíli také k žádné genocidě nedochází. Je důležité rozlišovat mezi iracionálním strachem z pesimistického scénáře a střízlivým hodnocením situace.
Udělat si relevantní názor na probíhající válečný konflikt je obtížné. Řada lidí má své silné názory a mnozí jsou na ně ochotni vsadit značnou část své politické reputace. K dispozici je vždy dostatek tvrzení, které dají za pravdu jedné nebo druhé straně konfliktu. Dočteme se o tom, že izraelská armáda střílí do civilistů čekajících na humanitární pomoc, stejně jako to, že ozbrojenci Hamásu střílí do palestinských civilistů, aby jim zabránili odejít z oblastí, jež mají být bombardovány. U mnoha zpráv však nevíme, co je pravda a co nepravda, co je důležitá věc (protože se děje častěji) a co anomálie.
Uveďme pro ilustraci pár příkladů odjinud: OSN odhaduje počet zabitých civilistů na Ukrajině na 12 000, někteří ukrajinští představitelé však tvrdí, že jich je 100 000. Když ještě probíhala občanská válka v Bosně, tak se před jejím koncem běžně tvrdilo, že v ní bylo zabito 200 000 muslimů. Když se oběti začaly po skončení války počítat, došlo se k číslu 100 000. V září 1938 vysílal německý rozhlas každý den smyšlené zprávy o tom, kolik Němců zabili v pohraničí českoslovenští četníci. K ničemu takovému nedocházelo, naopak sudetoněmečtí ordneři zabíjeli ze zálohy české četníky, o čemž však německý rozhlas mlčel. Z toho důvodu je lépe být opatrný vůči číslům a informacím, přicházejí-li od jedné ze stran válečného konfliktu. Ne vše, co zní věrohodně, musí být pravdivé. I americká vláda si v roce 1991 vytvořila dezinformaci o tom, že iráčtí vojáci vyhazovali v kuvajtské nemocnici novorozence z inkubátorů, Přitom tato smyšlenka nesledovala nic jiného než „bohulibý“ cíl: Obrátit hněv americké veřejnosti proti Iráku a získat veřejný souhlas pro vojenský zásah.
O tom, nakolik je úspěšné obviňování Izraele z genocidy, vypovídá internetové vyhledávání. Pro dotaz v angličtině „genocida v Gaze“ nalezne Google 39 milionů odkazů, pro genocidu ve Rwandě je to jen 15 milionů odkazů. O fiktivní genocidě se tedy píše několikanásobně častěji než o skutečné genocidě (uznané mezinárodním tribunálem), již padlo za oběť na milion lidí. Největší zájem na takovém způsobu psaní má pochopitelně Hamás a další islamistické skupiny.
Demonstrují-li na podporu Palestinců Arabové a muslimové, lze to pochopit jako výraz solidarity se souvěrci či příslušníky téže národnostní skupiny (snad by stálo za to vysvětlit, že slovem Palestinci jsou dnes označování Arabové z Palestiny, tedy palestinští Arabové.) Méně zřejmé je, proč se v této věci tak angažují představitelé západní liberální levice a osobnosti z řad umělců a intelektuálů. Proč se dojímají nad osudem Palestinců a pohoršují nad počínáním izraelské armády, ale nechává je chladným např. systematické vraždění křesťanů v Nigérii a mnoho dalšího válečného utrpení a bezpráví?
Nabízí se jedno možné vysvětlení: Levice si udělala z muslimů jakousi privilegovanou oběť dějin, které je nutno se zastávat. To ale vede i k určitému způsobu dehumanizace, při němž je oběť vnímána jako ne zcela svéprávná entita, řekněme jako „nedospělé dítě“. Pokud Evropská unie oznámila záhy po útoku Hamásu na Izrael zvýšení humanitární pomoci Gaze na trojnásobek, vyslala tím fakticky signál, že útok Hamásu má být odměněn. Dovedeme si představit, že by za druhé světové války spojenci bojující proti nacistickému Německu, posílali zároveň do Německa humanitární pomoc, aby prostí Němci netrpěli? Sotva. Cílem bylo vyčerpat Německo. Předpokládalo se, že nacistická vláda nese zodpovědnost za zásobování svých lidí, takže případný nedostatek potravin by prostě jen urychlil kapitulaci zločinného režimu. U Hamásu se žádná zodpovědnost za situaci obyvatel Gazy nepředpokládá a stejně tak se nepředpokládá, že by obyvatelé Gazy nesli zodpovědnost za to, jaké představitele si zvolili do svého čela. Dokážeme si představit, že by někdo dnes vážně prohlašoval, že Němci za Hitlera nemohli a jejich utrpení bylo nespravedlivé? Rozdíl ve vnímání Němců a Palestinců lze jen těžko vysvětlit jinak než tím, že řada západních liberálů považuje Palestince za ne dosti svéprávné. Možná i proto nejsou dokumenty Hamásu brány vážně ani tehdy, připomínají-li svou rétorikou Mein Kampf.
Není mým cílem a priori ospravedlňovat počínání izraelské armády. Nechť jsou objektivně zvažovány válečné zločiny obou stran. Nechť se diskutuje o legitimitě ozbrojeného zásahu a jeho podobě. Pokud levicoví „propalestinští aktivisté“ chtějí kritizovat Izrael za skutečná provinění, nechť tak činí. Pokud považují existenci státu Izrael za nelegitimní, nechť se k tomu veřejně přihlásí a přestanou kolem toho podivně kličkovat. Bylo by však dobré, aby neoperovali slovem „genocida“ v nepatřičných souvislostech – pokud tedy nespatřují svou životní úlohu v tom býti užitečnými idioty džihádistické propagandy.