Politolog Petr Drulák píše o tom, jak izraelská ochrana syrských Drúzů zapadá do současné vnitřní, a především bezpečnostní politiky Izraele.
Izrael podnikl uplynulou středu vzdušný úder na Damašek, vybombardoval budovu ministerstva obrany a jako varování poslal také raketu k prezidentskému paláci. Syrskému prezidentu Šaraovi tím dal jasně najevo, že si nepřeje, aby jeho jednotky zasahovaly proti drúzským milicím na jihu země. Osud syrských Drúzů leží Netanjahuově vládě na srdci z důvodů izraelské vnitřní politiky i vnější bezpečnosti. Musí však našlapovat opatrně, neboť někdejší představitelé syrské větve al-Kajdá, kteří dnes Sýrii vládnou, mají mocné ochránce ve Washingtonu, Ankaře a Rijádu.
V posledních letech Asadova režimu bombardoval Izrael syrské cíle poměrně často. Asad byl spojencem jeho íránského arcinepřítele, který využíval syrské území k dodávkám libanonskému Hizballáhu. Po Asadově loňském pádu Izrael pro jistotu vybombardoval v Sýrii, co se dalo, aby Asadova vojenská zařízení nemohla být využita nastupujícími islamisty. Tato garnitura sunnitských extrémistů nemá s šíitským Íránem nic společného, a proto ji Izrael nepovažuje za takovou hrozbu jako sekulární Asadův režim. Dokonce mohou být příležitostnými spojenci jako jiní sunnitští teroristé, které Izrael podporuje. Přesto zůstávají hrozbou.
Nicméně až do minulého týdne neměl důvod do syrských záležitostí zasahovat. Masakry křesťanů či Alavitů, kteří byli oporou předchozího režimu, se izraelských zájmů nedotýkaly. Ale s Drúzy je tomu jinak. Tito Arabové žijí kromě Sýrie a Libanonu také v Izraeli. Na rozdíl od Palestinců se s izraelským státem identifikují a slouží v armádě; například drúzský generál Ghassan Alian je koordinátor vládních aktivit na Západním Břehu a v Gaze. Od většiny Arabů se Drúzové liší vyznáním. Hlásí se k natolik neortodoxní verzi šíitského islámu s vlastním učením, svatými i svatyněmi, že nejsou považováni za muslimy. Hory Levanty je po staletí chránily před pronásledováním ze strany sunnitské většiny. Sunnitští extrémisté pro Drúzy představují větší hrozbu než Izrael, kde dnes žijí v relativním bezpečí.
Syrští Drúzové se dostali v posledních týdnech do křížku nejprve s beduínskými milicemi a pak i jednotkami islamistického režimu. Počet obětí vzájemných střetů dosáhl několika set s hromadnými popravami civilistů a dalšími krutostmi na všech stranách. Izraelští Drúzové nezůstávali k osudu svých syrských bratrů lhostejní, apelovali na Tel Aviv, aby zasáhl, jinak hrozili, že se sami do bojů zapojí. Izraelská vláda byla pod reálným tlakem.
Nicméně rozhodujícím faktorem pro vojenské údery byla kontrola nad územím, které Drúzové v Sýrii obývají. Izrael nemá zájem, aby území přiléhající ke Golanským výšinám, a tudíž izraelským hranicím, obsadili džihadisté z Damašku. Naopak mu vyhovuje, pokud zůstane v rukách spřízněných drúzských milic a ústřední vláda bude co nejslabší. Proto Tel Aviv na vyslání vládních jednotek do drúzského střediska Suwajdá reagoval údery na Damašek.
Zde však Izrael naráží na zájmy Turecka i svého hlavního ochránce USA. Erdoganovo Turecko po léta patřilo k hlavním podporovatelům syrských islamistů proti Asadově vládě a dnes je spolu se Saúdskou Arábií zahraniční oporou nového režimu. O Sýrii se zajímá více než kdokoliv jiný za jejími hranicemi. Nejenže představuje část ztraceného osmanského dědictví, ale u hranic s Tureckem žijí turkické kmeny, přirození spojenci, a také Kurdové, přirození nepřátelé. Rozdíl mezi radikálními islamisty v Damašku a umírněnými islamisty v Ankaře není propastný, oba vycházejí z proudu Muslimských bratrů. Potom, co Izrael oslavil ztrátu íránského vlivu v Sýrii, dělá mu čím dál tím více starostí právě vliv Turecka.
Turecký ministr zahraničí Hakan Fidan, který jako šéf zpravodajské služby měl donedávna tureckou podporu teroristům pod palcem, koncem týdne volal americkému ministru zahraničí Marco Rubiovi. Žádal, aby Izrael svoji intervenci okamžitě zastavil. Ani Američané o izraelský útok na nový syrský režim nestáli. Před pár měsíci si Trumpova administrativa po počáteční nedůvěře ujasnila, že Šará je sice džihádista, ale její džihádista, který může dobře posloužit. Trump se s ním v květnu setkal v Rijádu, kde také oznámil zrušení všech amerických sankcí proti Sýrii. Washington nepotřebuje, aby se Šaráův zatím poměrně křehký režim začal pod izraelským tlakem hroutit či aby si Izrael s Tureckem začali v Sýrii zástupnou válku.
Američané se proto do věci diplomaticky vložili. Pomáhali zprostředkovat příměří mezi Drúzy a syrskou vládou i dohodu Tel Avivu s Damaškem, že syrské jednotky mohou přes víkend na 48 hodin vstoupit do Suwajdá, aby zabránili dalším srážkám mezi Drúzy a beduíny. Tyto dohody mají podporu i Turecka, což dává vyhlídku na stabilizaci. Alespoň načas. Budoucnost Drúzů v Sýrii je každopádně nadějnější než Alavitů či místních křesťanů, kteří k hanbě Západu žádné vnější zastánce před džihádisty nemají.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!