Historik Jiří Malínský se zamyslel nad historickým kontextem spolupráce socialistických a komunistických stran ve vztahu k současnému hnutí Stačilo!
Nářek kolem spojování a propojování politických stran jako by měl konstantní výjimku. Slovo komunismus, které poprvé proniklo do širšího vědomí publikací Marxova a Engelsova Manifestu komunistické strany (únor 1848), se stalo pro mnohé po listopadu 1989 pojmem zakletým a zaklínaným. Směr, který před 106 lety založil Lenin, vždy souvisel se svým původním sociálně demokratickým východiskem, a kontakty mezi komunistickým a socialistickým hnutím nikdy úplně nevymizely. Platilo to v měřítku globálním, je to faktem i v českém a československém případě.
Byli to komunisté, kteří během vlády panské koalice pomáhali hájit socialistickým stranám prvorepublikový sociální stát a legislativu, tehdy „zánovní“, na níž byl založen. Velká mostecká stávka (1932) byla společným úspěchem všech socialistických odborových ústředen i komunistického Mezinárodního odborového svazu (Rudých odborů). Během první Benešovy prezidentské volby na podzim 1935 Švermovo přechodné vedení KSČ Beneše podpořilo a komunistický klub hlasoval i pro zbrojní předlohy státního rozpočtu, jež byly součástí obranných protifašistických příprav tehdejší československé společnosti.
Od jara 1938 se zástupci komunistů, národních (československých) socialistů, Národního sjednocení (mladočechů) a zjevně i sociálních demokratů scházeli v Ripkově bytě a připravovali se k obraně republiky. Výbor na obranu republiky, který veřejně vystoupil 21. září 1938, vedl jeho předseda dr. Ladislav Rašín (syn Aloise Rašína); jedním z jeho místopředsedů byl Klement Gottwald; nebylo jeho přičiněním, že svou existenci počítal spíše na hodiny než týdny a měsíce. Totéž platí i o Národní straně práce (prosinec 1938–duben 1939) a zejména o její mládežnické organizaci Národní hnutí pracující mládeže. Dodnes, pokud vím, nejsou zmapovány kontakty zahraničního druhého odboje a dočasného západoevropského byra KSČ se sídlem v Paříži (1939–1940). Vážně míněná spolupráce během druhého odboje nebyla ani z komunistické strany míněna výlučně účelově. Pokud se jí nedařilo, bylo to dáno především stalinskými přeryvy a posléze sovětizačními zkraty. Nelze je omlouvat, ale také není možné je jednostranně přeceňovat a absolutizovat, natož démonizovat.
Pro stalinistické komunisty (dogmatiky a sektáře) bylo jednou z nejnesnadnějších věcí přirozené sjednocování domácího druhého odboje kolem prezidenta Edvarda Beneše. Z výchozího Výboru na obranu Španělska (1937), na jehož půdě se scházeli demokratičtí socialisté s komunisty, vznikl na jaře 1938 manifest Věrni zůstaneme!, který vedle řady intelektuálních protagonistů podepsalo 1,5 milionu lidí. Na podzim 1939 z toho všeho vznikla významná odbojová organizace Petiční výbor „Věrni zůstaneme!“, která postupně převzala inspirativní úlohu jak vzhledem k Politickému ústředí a Obraně národa, sdružených posléze v Ústředním vedení odboje domácího, tak i ve vztahu k ilegálnímu komunistickému odboji. Na přelomu léta a podzimu 1941 se sjednocením obou odbojů vytvořil Ústřední národní revoluční výbor; byť pak podlehl náporu první heydrichiády, byl dalším příkladem naplnění možnosti obou levicových směrů účinně spolupracovat.
K faktickému prolnutí obou stran došlo i na konci druhé světové války; během prvních poválečných týdnů řada sociálních demokratů uvažovala o sjednocení obou stran, které navíc spolupracovaly poměrně dlouhou dobu v Bloku socialistických stran (dotvářeli ho národní socialisté). Ve sborníku z r. 1958 druhý předseda exilové strany Václav Majer naprosto nevylučoval možnou spolupráci obou stran za splnění dvou předpokladů: vztah rovného s rovným a důsledné dodržování řádně a závazně smluvených dohod. Právě to bylo také důvodem rozpadu Bloku stejně tak jako opakovaná polemika kolem plnění Košického vládního programu (duben 1945).
Reformní komunisté ať během léta 1968 nebo potom později v exilu (Pelikánova skupina kolem revue Listy) ke spolupráci rovněž směřovali a po dohodě Horák–Hájek do ní také během let 1990–1991 vstupovali bez ohledu na pokřik některých historických sociálních demokratů; jejich přínos jak v Zemanově vládě, tak v ústředním odborném zázemí je nepopiratelný a spolustojí v pozadí zemanovského strmého vzestupu strany v letech 1994–1998. Zajímavá epizoda těchto dějů, Ransdorfův podnět, aby tito normalizací vyobcovaní někdejší členové KSČ, se v zimě 1990 vrátili a spoluujali se jejího vedení, by neměl být v této souvislosti opomenut. I členové dnešního vedení soc. dem. (fakticky stále České strany sociálně demokratické) mají tato léta v živé paměti. Byly to také poslanecké kluby obou stran, které se nejpodstatněji zasloužily o schválení Lex Beneš (2004).
Za připomenutí stojí i tradice brněnských levicových seminářů, pořádaných v letech 2011–2013 Masarykovou dělnickou akademií a Klubem společenských věd, jichž se mj. účastnil Lubomír Zaorálek, Miloslav Ransdorf a Jiří Dolejš. Že výstupy z těchto seminářů nikdy nedorazily podstatněji k vedením obou stran, bylo jen zvýrazněním procesů, které posléze vedly k úpadku jejich vlivu a hrozbě, že česká levice může jako endemit svého druhu z české politické scény zcela vymizet. Příklad Smeru a jeho nejvýraznější osobnosti Roberta Fica je v tomto ohledu pozitivní alternativou ke konstataci v přechozí větě. S tím souvisí další programatický prvek české levice: míra a kvalita i dosah masarykovského a benešovského vlastenectví, které právě dnes nabývá na naléhavosti.
Shrnu-li tento opravdu letmý nástin historie vnitrosocialistických kontaktů novodobé české levice, jeví se hnutí Stačilo! jako bezděčný programový návrat k tvořivým myšlenkám a odkazu Tomáše Garrigue Masaryka a Edvarda Beneše, konkrétně k jejich stále inspirativním knihám Otázka sociální (1897–1899) a Demokracie dnes a zítra (1942, 1946) i odbojovému programu PVVZ Za svobodu, do nové Československé republiky (1941). K benešovskému pojmu socializující demokracie. A současně – více nahodile – je po desetiletích propojením všech socialistických stran jako kdysi v Bloku socialistických stran. Z komunistického hlediska se jedná o návaznost na politiku jednotné nebo lidové fronty. Marxistický prvek nepůsobí v této konstelaci nejen rušivě, ale naopak do značné míry organicky. Vždyť Marx i Engels a Bebel i Kautsky a Šmeral i Willy Brandt byli předními osobnostmi a teoretiky levice.
Nadcházející parlamentní volby by měly být ne vyvrcholením, ale procesuálním počátkem vývojové obnovy české levice, hnutí lidí práce.