Politolog Petr Drulák píše o posledním vývoji ve vztazích mezi USA, Arménií a Ázerbájdžánem. Proč se na Kavkaze hraje hra, která přesahuje region?
Setkání arménského premiéra Nikoli Pašinjana a ázerbájdžánského prezidenta Ilhama Alijeva v Bílém domě byloúspěchem Trumpovy diplomacie na jižním Kavkaze.
Nad jejich mírovým summitem si rovněž mne ruce turecký prezident Recep T. Erdogan. Naopak Rusko a Írán mohou hodně ztratit. Na Kavkaze se hraje hra, která region přesahuje. Týká se střední Asie, Ukrajiny, Izraele a také kontroly strategických obchodních cest: atlantické mezi západem a východem a euroasijské propojující sever s jihem.
Mír mezi dvěma dlouhodobě znepřátelenými kavkazskými státy je dobrou zprávou pro jejich obyvatele i pro celý region; Pašinjan s Alijevem se připojují k izraelskému premiérovi a konžskému prezidentovi s nominací Trumpa na Nobelovu cenu míru. I Rusko s Íránem dosažení míru svými veřejnými stanovisky oceňují. Ale okolnosti, které mír doprovázejí, musí budit jejich nedůvěru.
Jde především o roli USA. Zatímco donedávna hrálo roli zprostředkovatele mezi Arménií a Ázerbájdžánem Rusko, s Trumpem vstupují do hry USA, které svého geopolitického rivala vytlačují. Nobelovka pro Trumpa není to hlavní; jakkoliv podpora kavkazských lídrů bude mít v nobelovském výboru v Oslo jistě větší váhu, než hlas Netanjahua obviněného z nejvážnějších válečných zločinů.
Vedle uspokojení marnivosti získává Trump i něco hmatatelnějšího. USA uzavírají bilaterální smlouvy s oběma zeměmi, jimiž si nejspíše zajišťují určitá privilegia. Především se však stávají garantem ekonomicky i geopoliticky důležitého logistického projektu, jemuž se dosud přezdívalo „Trumpův most“. Od minulého týdne stimuluje ješitnost šéfa Bílého domu oficiální název „Trumpova cesta mezinárodního míru a prosperity“ (Trump Route for International Peace and Prosperity).
Trumpova cesta má spojovat Ázerbájdžán s jeho nachičevanskou exklávou situovanou mezi Arménií, Íránem a Tureckem. O spojení se dříve mluvilo jako o zangezurském koridoru. Mělo by jít o více než 40 km dlouhý dálniční a železniční most, doplněný ropovodem, plynovodem a optickými kabely, postavený na arménském území podél hranice s Íránem.
Američané cestu zatím neformálně garantují. O jejich další roli se spekuluje ve dvou oblastech. Americké firmy by se měly významně podílet na výstavbě a údržbě a Američané by také měli dostat na starost bezpečnost koridoru; nikoliv však oficiální vojsko, nýbrž soukromí kontraktoři, tedy američtí žoldnéři. Nejenže Trumpova cesta by pak byla cestou atlantickou, ale pro USA ještě s minimem nákladů a maximem jejich ekonomických výnosů. Pokud dohody padnou, stavitelské i bezpečnostní firmy se prostě stáhnou, aniž se v Bílém domě museli trápit s politickou odpovědností. Pokud naopak vše poběží, budou firmy slušně vydělávat a působit jako nástroje amerického hlubokého státu.
Trochu bude záležet na Arménii, na jejímž území se cesta postaví a v jejíž jurisdikci se bude nacházet. Až do loňského podzimu v Moskvě přepokládali, že pokud se Ázerbájdžán s Nachičevanem někdy propojí, budou bezpečnost propojení zajišťovat právě Rusové. Přes veškerou nedůvěru, která se mezi Moskvou a Jerevanem v posledních letech nashromáždila, se Rusové Arménům jevili jako menší zlo než Turci z Ázerbájdžánu či samotného Turecka. Po arménském obratu k Západu Trump Putina o tuto roli připravil. Pokud nedojde v Jerevanu k radikální změně, budou tam dělat, co jim ve Washingtonu řeknou.
Hodně bude záviset na penězích. Nepřijdou ani z USA, ani z Arménie. Jerevan přispívá tím, že Trumpovu cestu na svém území vůbec dovolí. Peníze přijdou z Baku a Ankary, které o propojení desetiletí marně usilovali. Zájem Baku je očividný: cesta propojí dvě územně oddělené části Ázerbájdžánu. Ale o propojení stojí také Ankara: přes Nachičevan získá přímý přístup do Baku, nejde jen o hlavní město etnického bratra a blízkého spojence, ale také přístav na pobřeží Kaspického moři. To znamená námořní spojení s etnickými bratranci ve střední Asii, Kazachy, Uzbeky a Kyrgyzy, které sdružuje v Organizaci turkických států. Turecku se tím otevírají nové ekonomické a geopolitické možnosti a USA současně získávají silnou páku nad svým často neposlušným tureckým spojencem.
Rusové musí být naštvaní, co se to na jejich zadním dvorku bez jejich kontroly odehrává. Přinejmenším stejnou nevoli pociťují v Teheránu. Rozhodně nestojí o to, aby USA či Turecko získaly snadnější přístup k jeho hranici s Ázerbájdžánem. Zejména ve světle úvah amerických komentátorů, že by bylo načase obrátit významnou azerskou menšinu obývající sever Íránu proti vládě v Teheránu. Írán se také oprávněně obává, že Trumpova cesta pod kontrolou amerického nepřítele ho odřízne od Arménie a tím naruší tradičně přátelské a ekonomicky výhodné vztahy se severním sousedem.
Nový projekt rovněž výrazně komplikuje severojižní propojení Íránu s Ruskem. Jde o velké téma eurasijského propojování, které by Rusku poskytovalo přístup k jižním mořím a Íránu pozemní spojení, chráněné před americkou námořní silou, k eurasijským partnerům Rusku a Číně. To je v posledních letech mimořádně aktuální vzhledem k odporu eurasijských velmocí proti americkému vměšování.
Rusko-íránské propojení vede po třech trasách: východní přes Kazachstán a Turkmenistán, střední přes Kaspické moře a západní přes Arménii. Právě nejjednodušší západní trasa je nejvíce ohrožena západovýchodní Trumpovou cestou. Vzhledem k tomu, že cesta může vést k posílení vlivu Turecka i USA v Kazachstánu může se dostat do nesnází i trasa východní. Rusku s Íránem by pak zbývala jen trasa námořní, kaspická. V Teheránu dali svůj nesouhlas s Trumpovou cestou najevo ještě důrazněji než v Moskvě.
Premiér Pašinjan se snaží íránské partnery ukonejšit. Hned po návratu z Washingtonu volal íránskému prezidentovi a vysocí představitelé obou zemí se koncem týdne sejdou na konzultacích. Arménský premiér si nejspíše uvědomuje, do jak nebezpečné hry se pustil: obrat od tradičního ruského partnera, příklon k tradičně nepřátelskému Turecku, garantovaný USA, které hodí každého spojence přes palubu, jakmile ho přestanou potřebovat. Rozhodně nepotřebuje, aby si ještě rozhodil dosud přátelské vztahy s Íránem.
Ale teď už nezáleží jen na Jerevanu s Teheránem, přijde na to, co Arménii dovolí Washington. Trump manévrem, který mu Pašinjan na Kavkaze umožnil, dostal pod tlak jak Írán, tak i Rusko. Jak moc bude chtít situaci hrotit či naopak uklidňovat může záviset na vývoji, který s Kavkazem nijak nesouvisí. Ve vztahu k Rusku půjde o Ukrajinu a ve vztahu k Íránu o jaderný program a Izrael.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!