Historik Adam Votruba se ohlédl za lekcemi, které poskytla migrační krize roku 2015 po deseti letech.
V roce 2015 jsme zažili události, kterým se začalo říkat migrační krize. Ta však od té doby ve skutečnosti neskončila a popravdě řečeno v té době ani nezačala. Západní Evropa se potýká s naddimenzovanou imigrací desítky let. V roce 2015 se situace pouze vyhrotila nebývale velkým přílivem uprchlíků a migrantů, což vedlo k zesílení diskuze o tomto tématu. Dodnes se však nedospělo k žádnému řešení v podobě katarze či nalezení nového konsenzu.
Do roku 2015 si bylo možné myslet, že je správné utečencům pomáhat. Zároveň však člověk mohl žít v přesvědčení, že kdokoliv rozumný chápe, že příliš mnoho migrace je něco, před čím by se měla společnost bránit. Neprokazují to snad dostatečně zánik Římské říše, krvavá doba stěhování národů nebo osud amerických indiánů? V roce 2015 se však zřetelně vyjevilo, že liberální tábor v tomto směru nemá žádnou záklopku a že je ochoten otevřít dveře prakticky neomezené imigraci. Nejenže se začalo mlčky předpokládat, že uprchlíci před válkou se zpět domů nevrátí, mezi liberály se také argumentovalo pro rozšíření nároku na azyl, včetně benevolentního přijímání ekonomických migrantů.
Argumentů bylo v té době sneseno velké množství, takže všechny zmínit nelze. Na straně liberálů panovala jakási naivní víra v samospasitelnost integračních technik: Jako by integrace byla záležitost pro dvouleté školení, a ne práce na generace, jako by vůbec nezáleželo na počtu migrantů. Kritikové upozorňovali, že při velkých počtech se migranti integrovat nebudou, ale vytvoří si svá paralelní společenství. Vyplývá to z přirozenosti člověka, který volí raději cesty méně namáhavé. (Nač se učit německy, když okolo mě v Německu žijí desítky či stovky lidí hovořících mým mateřským jazykem?) Jenomže u liberálů se jaksi vždy předpokládala dobrá vůle na straně migrantů a špatná vůle na straně Evropanů. Ačkoliv již zjevně selhával integrační proces, liberálové nemohli přiznat vlastní omyl a připustit, že příliv přistěhovalců je nadměrný. Místo toho si našli viníka: Integrace selhává, protože příslušníci evropských národů jsou rasisté a nechtějí migranty přijmout mezi sebe. To je ovšem velmi sporná konstrukce, uvážíme-li, kolik migrantů se už do západních společností úspěšně začlenilo.
Jelikož měl liberální tábor na své straně mocenský aparát a média, dařilo se mu kritiky migrace dehonestovat a jejich argumenty prohlašovat za dezinformace nebo konspirační teorie. Nakonec se většina těchto „dezinformací a konspiračních teorií“ ukázala jako fakticky správná. Emmanuel Macron přiznal existenci islámského separatismu, což je jen jiný název pro to, co bylo označováno za „no-go zóny“ a co podle liberálů vůbec neexistovalo. Ukázalo se, že systematické znásilňování nezletilých dívek pakistánskými mladíky v britském Rotherhamu bylo realitou a počet obětí je dnes odhadován na 1400. Uvážlivým lidem se mohlo zdát, že údajné zvýhodňování migrantů na úkor domácího obyvatelstva je skutečně přemrštěné obvinění ze strany „krajní pravice“, jenže Evropský soudní dvůr se později ve svém rozsudku proti Irsku vyjádřil, že žadatelé o azyl mají právo na okamžité zajištění ubytování a nedostatek kapacit neomlouvá. Evropští občané pochopitelně obdobný nárok na zajištění bydlení nemají, jak vidíme na bezdomovcích. Tvrdilo se, že tzv. velká výměna je krajně pravicová konspirační teorie, přestože autor tohoto termínu, Renaud Camus, zdůraznil, že tím rozumí proces, který považuje za spontánní. (Mohla to být tedy nanejvýš nepravda, nikoliv konspirační teorie.) Nyní víme, že v řadě německých a rakouských škol jsou domácí děti v menšině. Ekonom Thilo Sarrazin odhaduje, že v roce 2070 bude v Německu polovina obyvatel migračního původu, přičemž mezi dětmi to bude 80 %. Jak jinak tento proces nazvat než výměna obyvatelstva? Dnes se zdá pravděpodobné, že za 50 let Němci přestávají existovat jako národ a stávají se národnostní menšinou ve své zemi. Ukázalo se také, že existují lidé, pro něž je zničení evropských národů cílem a migrace prostředkem. (To faktická znamená, že určitá forma spiknutí na podporu migrace tady přece jen existuje.) K podobnému záměru se přihlásil například Alex Steier – ředitel neziskovky dopravující migranty přes Středozemní moře. Ten podle svých slov chce přispět svou prací k tomu, aby už v Německu nebyli žádní běloši, nýbrž jen míšenci.
Nechci se zde zabývat zjevným rasismem některých liberálně-levicových aktivistů. Domnívám se, že filozofické jádro sporu o migraci tkví v něčem jiném. Je to v podstatě spor o kolektivní vlastnictví. V liberálních společnostech je jednostranně adorováno vlastnictví soukromé, zatímco kolektivní vlastnictví tu hraje poměrně malou roli. Obvykle se přitom zapomíná na jednu velkou výjimku, kterou je stát. Stát, resp. demokratický stát, je svou podstatou kolektivním vlastnictvím občanů. To ovšem platí za předpokladu, že stát rozhoduje o tom, kdo se smí nově usadit na jeho území. Pokud platí opačný princip – suverénem je člověk, který se rozhoduje, v jakém státě bude žít – pak vzalo toto kolektivní vlastnictví za své. Území státu se stává územím nikoho, které může kdokoliv kolonizovat – migranti, nadnárodní kapitál atd.
Operování azylovým právem a solidaritou je kouřovou clonou, která má zakrýt podstatu vyvlastňovacího procesu. Díky této cloně se podařilo zmást řadu upřímně levicově smýšlejících lidí, kteří se pak z nepochopení přidali na stranu velkokapitálu. Možná si ani nepovšimli, že v názoru na migraci se pozoruhodně shodují s těmi nejskalnějším zastánci neregulovaného kapitalismu – ortodoxními neoliberály a anarchokapitalisty.
Pro vyjasnění tohoto problému zde připojím krátkou poznámku o solidaritě. Sociální stát neexistuje z důvodu nějakého abstraktního soucitu, ale z toho důvodu, že lidé si dnes již nemohou svou obživu obstarat z volných přírodních zdrojů. Ve společnostech, kde si každý může zabrat kus půdy nebo nalovit dostatek potravy, není sociální stát potřeba. Jedině tam může být každý zodpovědný sám za sebe, jak si to přejí pravicoví liberálové. To ale znamená, že argument, který platí pro solidaritu v rámci sociálního státu, neplatí pro ekonomické migranty – ti si mají nárokovat podíl na přírodním bohatství své země. Může se samozřejmě stát, že jiná země se dostane do situace, kdy bude zapotřebí solidární pomoci. Připodobněme to k situaci selské rodiny, která jako jediná z vesnice přišla o úrodu, např. v důsledku požáru. Pomocí od souseda je podělit se o část úrody, nikoliv přetáhnout poškozenému sedlákovi pracovní sílu – čeledína a děvečku, aby se z pohromy vzpamatovával ještě hůř. Ohledně solidarity s jinými zeměmi platí, že pokud je na tom některá země ekonomicky špatně, má se jí pomoci jako celku, nikoliv jednotlivcům.
Není v možnostech článku popsat proces vyvlastnění podrobněji, doufám však, že to, co bylo řečeno, postačí k tomu, aby byl pochopen následující závěr: Domnívám se, že masová migrace je ve skutečnosti součástí třídního boje, kdy kapitál si bere migranty jako spojence proti dělnické třídě. Je to dobře fungující metoda, protože kapitál na tom nejen získává finančně (díky levné pracovní síle), ale zároveň se může prezentovat i jako soucitný a morálně nadřazený. Ostatně statusová dehonestace nižších vrstev jakožto xenofobních a rasistických je důležitou funkcí liberálního migračního narativu. Podotýkám pro dokreslení, že preferování multikulturních kolektivů v korporacích má svůj předobraz v praxi starověkých otrokářů: Otrokáři nechávali záměrně pracovat společně otroky z odlišných zemí, aby tak předešli možnosti vzpoury. Dnešní korporace mají zjištěno, že multikulturní pracovní kolektivy jen málokdy zakládají odbory. To je také zjevný důvod, proč korporace dlouhodobě podporují ideologii multikulturalismu. Ačkoliv liberalismus se může zdát dnes hodně jiný než v 19. století, jeho základní společenská funkce zůstává stejná – zakrývat třídní podstatu moci.
Není nakonec tak důležité, zda budeme na migrační krizi pohlížet jako na selhání elit nebo zda v tom budeme spatřovat záměr. Považujeme-li to za obyčejné selhání, pak je natolik fatální, že by z něj měla být vyvozena politická odpovědnost. Ti, co krizi způsobili a popírali, by měli odejít nebo být zbaveni moci. Potíž je, že na selhání se podílely téměř všechny tradiční politické strany, mimo zůstávali pouze tzv. krajně pravicoví populisté. To v podstatě dokazuje, že nejde o obyčejné selhání politiků, ale o selhání vládnoucí třídy jako takové – tedy mocenských elit vůbec. Je proto legitimní klást otázku, zda by odpovídající reakcí neměla být prostě výměna elit. Něco takového zní jistě kontroverzně a těžko si to lze představit bez zásadního zásahu do majetkových práv, přesto logická analýza migrační krize ukazuje tímto směrem. Výměna elit by konec konců byla humánnějším řešením než aktuálně probíhající výměna lidu.