Politolog Oskar Krejčí se ve své glose zamýšlí nad tím, jak neznalost minulosti ovlivňuje politické rozhodování.

Brutální diplomacie amerického prezidenta nejméně v jedné věci slaví úspěch: Donaldu Trumpovi se podařilo strhnout pozornost většiny médií planety na sebe. Vzniká tak iluze, že svět má jednoho vůdce, že hegemonie USA je nejen obnovena, ale dokonce posílena. Jenže něco tuto iluzi narušuje. Předně je vidět, že z mnoha akcí, které americký prezident za víření bubnů odstartoval, jsou úspěšné jen ty, kdy to umožňuje aktuální mocenská rovnováha. Když je vyhrožováno Indii a Číně cly ve výši 100 % či dokonce 500 %, v případě že nepřestanou nakupovat ruskou ropu, je zřejmé, že naplnění těchto pohrůžek by přineslo do USA ničivou zpětnou vlnu. A tak ve chvíli, kdy měla být tato nová fáze celní války spuštěna, je uspořádán summit na Aljašce – a Donald Trump byl opět v centru reflektorů.

Takto lze postupovat jistě dlouho a s řadou dílčích vítězství. Ale je tu další problém. Těkavá diplomacie USA vede představitele některých států k podlézavému chování, jak to například praktikují ke všemu ochotní spojenci z Evropy. Takové neupřímné jednání však dříve či později vyústí v nějaký podraz. Navíc dalším důsledkem brutální diplomacie je, že se skutečně silní hráči začnou Spojeným státům jako nespolehlivému partnerovi vyhýbat, nebo se dokonce budou spojovat. Ne proto, aby USA zničily, ale aby se bez nevyzpytatelných a hrubých Američanů obešli.

Čínská cesta

Loni v ruské Kazani na summitu států BRICS došlo ke schůzce čínského prezidenta Si Ťin-pchinga a indického premiéra Nárendry Módího, která naznačila, že by se mohlo přiblížit mírové urovnání pohraničních sporů Indie a Číny. Minulý týden na setkání indického premiéra s čínským ministrem zahraničí Wang I zdůraznil Nárendra Módí, že rozdíly v názorech při řešení otázky hranic mohou být, konflikty však ne.

Lze předpokládat, že Wang I na návštěvě v Indii doladil přípravu setkání čínského prezidenta a indického premiéra, k němuž má dojít u příležitosti summitu Šanghajské organizace pro spolupráci (ŠOS). Ten se uskuteční poslední srpnový den a první den v září v čínském Tchien-ťinu, což je přístavní město necelých sto kilometrů od Pekingu; žije v něm více lidí než v celém Česku. Na zmíněném summitu ŠOS se sejdou zástupci nejen deseti členů této organizace, tedy představitelů Indie, Ruska, Pákistánu, Íránu, ale i dalších deseti států a organizací. A tak se nabízí otázka: kdo bude určovat povahu globalizace v příštích desetiletích? Připojený graf ukazuje, jak by měl podle propočtů britského analytického serveru World Economics v roce 2030 vypadat podíl jednotlivých světadílů na tvorbě světového hrubého domácího produktu. Třeba se rodí nové centrum stability.

Rozumět Číně

Zatím se zdá, že Čína je tím státem, který nejvíce přispívá k alespoň relativní stabilitě ve světě hledajícím novou rovnováhu. Pomáhá jak svým vlastním ekonomickým růstem, tak i politikou zaměřenou na zisk všech zúčastněných stran. Proto je dnes víc než kdy dřív nutné Číně rozumět a hledat ve spolupráci s ní výhody jak pro Česko či Slovensko, tak pro celou Evropu. A vyhýbat se divadelnické sebeprezentaci zpochybňováním principu jedné Číny nebo dětinskými schůzkami s dalajlámou. Porozumět Číně i pomocí lepších znalostí dějin tohoto nejstaršího státu světa a pochopit tak povahu a význam shodných, ale i rozdílných rysů s evropskými státy. Začít lze každý den. Třeba kvalitním mediálním pokrytím summitu ŠOS a události hned za ním následující: tamních oslav 80. výročí konce 2. světové války.

Vlastně se dá říci, že celosvětové oslavy 80. výročí vyvrcholí vojenskou přehlídkou v Pekingu 3. září – v den, kdy se v Číně slaví vítězství ve válce proti japonské agresi. Zpravidla se uvádí, že to byla osmiletá válka, jejíž začátek v červenci 1937 a konec v září 1945 pro stále více historiků a politologů rámují to, čemu se říká „2. světová válka“. Tedy válka, která nezačala německým útokem na Polsko. Jenže ani to není úplná pravda o válce, jejíž konec si Čína připomene 3. září.

Především válka, kterou si v Číně a mezi přáteli Číny připomínají, byla druhou válkou mezi Japonskem a Čínou; po té první v polovině devadesátých let 19. století mimo jiné Japonsko na padesát let okupovalo Tchaj-wan. Takzvaná druhá čínsko-japonská válka – dnes v Číně nazývaná „lidová válka odporu proti japonské agresi“ – začala už v září 1931 a vedla k japonské okupaci Mandžuska. Ve zmíněném roce 1937 začala další etapa této války, jež nakonec skončila před 80. lety spolu s válkou světovou. Podle oficiálních odhadů bylo během 14 let trvající japonské agrese zabito nebo zraněno více než 35 milionů obyvatel Číny. Na druhé straně boje v Číně vázaly větší část japonské armády, která tak nemohla být nasazena proti Sovětskému svazu nebo proti Spojencům na jiných bojištích v Asii a Pacifiku. Odhady říkají, že v této čtrnáctileté válce čínské jednotky zabily, zranily či zajaly 1,5 milionu japonských vojáků.

Ztráta lidskosti

Historické vědomí je důležitou součástí politické kultury. Je to forma kolektivní zkušenosti, která proniká do politického rozhodování. Proto je tak důležité, aby i ve střední Evropě nejen sinologové věděli, co pro Číňany znamená „století ponížení“ a „lidová válka odporu proti japonské agresi“. Vlastně všude na světě je nutné uchovávat v paměti, co znamenala neuvěřitelná bestialita nacistů v Evropě a japonských ultranacionalistů v Číně. Vždyť historická paměť tvoří spolu s morálkou a racionální analýzou obrannou hráz před zopakováním oněch hrůz. Takových, jako byl nankingský masakr a činnost Jednotky 731.

• Japonci dobyli Nanking v prosinci 1937. V té době to bylo hlavní město Čínské republiky. Americká historička Iris Changová uvádí, že při obsazování Nankingu zabili Japonci asi tři sta civilistů, tedy přibližně tolik jako ve zmíněném Tchien-ťinu. Poté však následoval přibližně sedm týdnů trvající masakr, který nemá v moderních dějinách obdoby. Podle Mezinárodního vojenského tribunálu pro Dálný východ během nankingského masakru japonští vojáci zavraždili 260 tisíc civilistů. V polovině osmdesátých let vztyčený Nankingský památník uvádí 300 tisíc zavražděných civilistů a neznámý počet čínských vojáků. Changová ve své analýze píše, že „při masakru zemřelo víc než 300 000 lidí – pravděpodobně 340 000, z nichž 190 000 bylo zabito hromadně a 150 000 jednotlivě“. Množství znásilněných žen není možné přesně stanovit, bývá odhadováno v rozmezí 20 až 80 tisíc. Neurčitý zůstává počet následných vražd a sebevražd.*

Pro srovnání: během útoku Japonců na Pearl Harbor v prosinci 1941 bylo zabito 2403 amerických vojáků a 68 civilistů; při bombardování Tokia letectvem USA v březnu 1945, což bývá označováno za nejničivější nálet v dějinách lidstva, bylo zabito přibližně sto tisíc lidí.

• Jednotka 731 byla největší z biologických laboratoří japonské armády v Číně. Pracovalo v ní přibližně tři tisíce lidí. Prováděli pokusy na přibližně desetitisícovém vzorku lidí, který zahrnoval všechny části populace, a to včetně dětí a těhotných žen. Při výzkumech pomocí úmyslné nákazy nebezpečnou chorobou byly používány především bakterie moru, cholery a antraxu. Některé lidi nechali umřít, u jiných prováděli vivisekci – vyjmutí orgánů zaživa, aby zkoumané objekty nebyly poškozeny smrtí. Odhaduje se, že záměrně rozšířené blechy nakažené morem zabily přibližně 400 tisíc čínských civilistů. Bylo testováno také zmrazování a rozmrazování končetin živých lidí, aby bylo možné sledovat šíření neléčené sněti a hnití. Americký novinář John W. Powell ve své studii Skrytá kapitola dějin, kterou v říjnu 1981 spolu s komentáři otiskl Bulletin atomových vědců, odhadl počet zavražděných v laboratořích Jednotky 731 nejméně na tři tisíce lidí.**

Závěrečné dějství: část těchto japonských „vědců“ byla zajata Rudou armádou a v roce 1946 postavena před soud v Chabarovském procesu. V případě „vědců“ zajatých Američany generál Douglas MacArthur, velící spojeneckým jednotkám v Pacifiku, prosadil pro tyto japonské zločince, včetně velitele Jednotky 731, amnestii výměnou za předání poznatků z pokusů.

Černobílé vidění

Historici a politologové mají před západní veřejností velký dluh: oni jako první by měli zpřístupnit širokým vrstvám pedagogů, kulturních pracovníků a veřejnosti znalosti o pozoruhodných kulturách jiných civilizačních okruhů. Nelze se v budoucnu vyhnout trapným situacím, rozporům, nebo dokonce velkým konfliktům, pokud budou chybět znalosti o odlišných a stále významnějších asijských civilizačních centrech. Ani americký prezident nemůže s Čínou a Indií jednat jako s evropskými státy.

Zatím se v politické kultuře Česka a v chování některých představitelů státu odráží obecná nevzdělanost, jejíž západocentrismus posiluje „strategická komunikace“. Západ až příliš často vnímá Čínu ve studenoválečnickém duchu jako protivníka: její úspěchy jsou chápány jako prohra Západu či potenciální nebezpečí. Vše, od pěstování obilí po umělou inteligenci, je viděno jako předmět hry s nulovým součtem, v níž ztráta jedné strany představuje zisk strany druhé. S tím souvisí i zrcadlových efekt: neschopnost vidět například růst síly Čínské lidové osvobozenecké armády, který nedávno plasticky popsal v článku pro !Argument Ladislav Zemánek, jinak než jako přípravu na agresivní expanzi – jako tomu bylo v nedávné minulosti, kdy průmyslová revoluce byla i revolucí ve vojenství, souběžně se urychlovala kolonizace světa Západem a na ničivé síle nabývaly konflikty mezi západními státy. Má-li mít Západ nějakou budoucnost, naléhavě potřebuje státníky jiného typu, než jsou například ti, kteří dnes rozhodují o zahraniční politice Česka.

Poznámky:

* Viz CHANGOVÁ, Iris: Nankingský masakr. Nejkrvavější prolog druhé světové války. Praha: Naše vojsko, 2010, s. 115.

** Viz POWELL, John W.: A Hidden Chapter in History. In: Bulletin of the Atomic Scientists, Volume 37, Number 8, October, 1981, s. 44-52.