Politolog Ladislav Zemánek analyzuje Trumpův zájem o návrat americké armády do Afghánistánu a vysvětluje, proč Tálibán nalezl spojence v čínských komunistech.
V srpnu 2021 Tálibán s ohromující rychlostí obsadil Kábul, donutil americkou loutkovou vládu k útěku do exilu a uzavřel kapitolu dvacetileté okupace. Pro Afghánce to znamenalo konec brutální éry neustálých dronových útoků, korupce a prázdných slibů o budování demokratické státnosti. Pro Washington – a zejména pro Donalda Trumpa – však Afghánistán zůstává nedořešeným příběhem.
V centru Trumpova obnoveného zájmu stojí letecká základna Bagram – kdysi nervové centrum amerických operací. Odtud Spojené státy prosazovaly svou moc po celé Střední a Jižní Asii, zatímco její vězeňský komplex se stal nechvalně proslulým místem mučení a bezpráví. Pro Afghánce je Bagram symbolem ponížení a okupace. Pro Trumpa ale představuje něco zcela jiného: strategickou základnu proti Číně, páku na Kábul a potenciální bránu k obrovským afghánským nerostným zásobám.
Trump nyní požaduje, aby Tálibán předal Bagram zpět do rukou Washingtonu. Kábul to jednoznačně odmítl, ale Trump reagoval výhružkami a varoval před dalekosáhlými důsledky, pokud se Afghánci nepodvolí. Tato rétorika je výmluvná: i po vojenské porážce vidí Washington v Afghánistánu ne svrchovaný stát, ale figurku na geopolitické šachovnici.
Trumpův obnovený zájem o Bagram není ve skutečnosti ani tak o Afghánistánu jako spíše o Číně. Základna se nachází nedaleko od Sin-ťiangu, kde se nacházejí i čínská jaderná zařízení. Z pohledu Washingtonu by znovuzískání Bagramu poskytlo Spojeným státům vojenskou oporu na čínské západní hranici.
Proto Trump tak akcentuje rostoucí vliv Pekingu v Afghánistánu. Od roku 2021 Čína tiše, ale systematicky rozšiřuje spolupráci s Tálibánem, zatímco Spojené státy zůstaly na vedlejší koleji. Bílý dům doufá, že mu znovuzískání základny poskytne výhodu ve strategii zadržování Pekingu a cestu k návratu do regionu, který v minulosti ovládal.
Takový krok by však nejen destabilizoval Afghánistán, ale vtáhl by celý region zpět do velmocenského soupeření, podkopal obnovu země a poškodil křehké diplomatické postavení Kábulu. Politická realita dneška je však zcela odlišná od situace na začátku milénia. Na rozdíl od předchozích dvou dekád nejsou regionální státy – zejména Čína, Rusko, Írán a Pákistán – ochotny tolerovat obnovení západní vojenské infrastruktury ve svém sousedství.
Čínský postoj k Trumpovu plánu s Bagramem je jednoznačný. Peking opakovaně varoval před jakoukoli novou zahraniční vojenskou přítomností v Afghánistánu a zdůraznil, že takové kroky destabilizují region. Čínští představitelé zdůrazňují zásadu afghánské suverenity a interpretují americký návrat jako opakování neúspěšné politiky, která přinesla jen válku a bídu.
Pro Peking by znovuvyzbrojení Afghánistánu Spojenými státy mělo přímé bezpečnostní důsledky. Obnovilo by americký strategický dosah na čínském západním křídle, zkomplikovalo vztahy Pekingu s Tálibánem a mohlo by vyvolat nový závod ve zbrojení ve Střední Asii. Širším důsledkem by bylo zapletení Afghánistánu do soupeření velmocí a zmaření pokroku, kterého bylo dosaženo od roku 2021. Čína usiluje o zcela jinou budoucnost: o Afghánistán jako neutrálního ekonomického partnera, součást regionálních obchodních tras a nárazník proti extremismu.
Na rozdíl od Spojených států dokázala Čína jednat rychle a obratně. Ještě před americkým odchodem ze země hostila v červenci 2021 v Tchien-ťinu představitele Tálibánu. Po převzetí moci Tálibánem Peking okamžitě obnovil diplomatické kontakty a projevil ochotu ke spolupráci. V březnu 2022 navštívil Kábul ministr zahraničí Wang I, nejvýše postavený zahraniční představitel, který tak učinil. V září 2023 pak Čína do země poslala svého velvyslance, a to jako první země po návratu Tálibánu k moci.
Tento opatrný a pragmatický přístup se rovná faktickému uznání. Peking jedná s tím, kdo vládne v Kábulu nikoli z ideologických důvodů, ale z realismu: stabilita Afghánistánu je příliš důležitá, než aby byla ignorována. Zároveň se Čína vyhýbá politickým rizikům úplného formálního uznání, zachovává si manévrovací prostor a prosazuje regionální konsensus.
Nejvyšší prioritou je pro Peking bezpečnost. Afghánistán se z čínského pohledu nikdy nesmí znovu stát útočištěm pro ujgurské separatisty nebo jiné skupiny schopné podněcovat nepokoje v Sin-ťiangu. Historické vazby Tálibánu na ujgurské islamisty proto vedou Číňany k opatrnosti.
Stejně důležitá je stabilita hranic. Úzký Vachánský koridor spojuje Afghánistán přímo se Sin-ťiangem a Peking se obává nekontrolovaného přílivu uprchlíků, drog či islamistických ozbrojenců. Proto považuje úzkou spolupráci s Tálibánem za nezbytnou.
Afghánistán disponuje obrovským nerostným bohatstvím – mědí, lithiem či vzácnými zeminami. Tyto nerostné zdroje jsou navíc z velké části nevyužité. Čínské firmy už si proto zajistily podíly v příslušných projektech, například v měděném dole Mes Aynak, kde se nacházejí jedny z největších ložisek mědi na světě. Těžba má být spuštěna už příští rok.
I obchodní výměna prudce roste. V roce 2023 vzrostl objem bilaterálního obchodu meziročně o 125 %. Afghánské zboží nyní má na čínském trhu nulová cla, zatímco čínské společnosti investují do těžebního průmyslu i průmyslových zón. Významným milníkem bylo uzavření smlouvy v hodnotě 540 milionů dolarů z ledna 2023 na těžbu ropy v povodí Amudarji.
Afghánistán leží na křižovatce Střední a Jižní Asie. Myšlenka prodloužení Čínsko-pákistánského ekonomického koridoru (CPEC) do Afghánistánu odráží ambici Pekingu integrovat zemi do širšího rámce Iniciativy Pásu a cesty (BRI). Čína politicky sází na regionální mechanismy namísto jednostranné dominance. Od roku 2017 vede trilaterální dialog s Afghánistánem a Pákistánem, zaměřený na konektivitu a boj proti terorismu. Tyto rozhovory se v poslední době znovu rozběhly a otevřely prostor pro rozšíření CPEC a koordinaci proti zahraničnímu vměšování.
Šanghajská organizace pro spolupráci (SCO) je dalším fórem, které poskytuje rámec pro postupnou integraci Afghánistánu do regionálních struktur bezpečnosti a rozvoje. Přímé členství zatím není na pořadu dne, ale Čína vnímá SCO jako přirozený nástroj pro koordinaci multilaterální regionální politiky vůči Afghánistánu.
Rozdíl mezi přístupem USA a Číny je zcela zásadní. Washington a jeho spojenci zmrazili přes 9 miliard dolarů afghánských státních rezerv, čímž připravili Kábul o prostředky nezbytné k obnově zničené země. Západní sankce izolují bankovní sektor a znemožňují rychlejší růst životní úrovně obyvatelstva. Naproti tomu Peking rozšířil obchodní výměnu, podepsal investiční dohody a veřejně prosazuje uvolnění zmrazených prostředků.
Pro Afghánce je srovnání hmatatelné. Jedna velmoc se chaoticky stáhla a zanechala po sobě ekonomický kolaps a sankce. Druhá přišla s pragmatickými nabídkami spolupráce. Třebaže to ze strany Číny není charita, její plány a strategie se shodují s afghánskou touhou po suverenitě a rozvoji.
Trumpovy hrozby kvůli Bagramu odhalují prostý fakt. I po politické a vojenské porážce Spojené státy nedokážou přijmout, že Afghánistán už není pod jejich kontrolou. Pro Washington zůstává země jen nástrojem v rámci rivality s Čínou.
Jenže situace se změnila. Afghánistán má jiné možnosti než v minulosti a Peking se postavil do role pragmatického partnera, který nabízí investice a regionální spolupráci místo bomb a vojenských základen.
Hrozbami proti Afghánistánu a tažením proti domnělé čínské hrozbě Trump riskuje oživení nestability. Peking naopak prosazuje politiku založenou na tezi, že prosperita a suverenita jsou nejlepší obranou proti extremismu. Afghánci dobře znají lekci posledních dvaceti let: zahraniční vojenská přítomnost přináší okupaci, nikoli stabilitu.
Čína podporuje Kábul v odporu proti zahraničnímu vměšování a při budování skutečné suverenity. Bolestná zkušenost dvou desetiletí okupace a neúspěšného „vývozu demokracie“ vysvětluje, proč si čínský pragmatismus – založený na vzájemném respektu, rozvoji a stabilitě – získává popularitu nejen v Afghánistánu, ale i za jeho hranicemi.