Politolog Petr Drulák píše o nebezpečných útěcích současného francouzského prezidenta od velkých domácích problémů do zahraniční politiky.
Francouzi si tradičně zakládají na mezinárodním postavení své země. Francie už dávno není světovou velmocí, ale také není běžným evropským státem. Pokud francouzský prezident umí na mezinárodní úrovni dát najevo, že Francie stále něco znamená, jsou mu ochotni odpustit i leccos z domácí politiky. Naposledy se to povedlo Chiracovi. Odmítnutím americké války v Iráku vyvolal hněv amerických neokonzervativců, ale doma získal na ztracené oblibě. Historie mu navíc dala za pravdu. Jeho nástupci tak šťastnou ruku neměli. Oba byli svého času za své zahraniční intervence doma oslavováni, ale přesto zůstali jinak tak neoblíbení, že ani jeden nedosáhl znovuzvolení. Navíc po Sarkozym zůstává katastrofa v Libyi a Hollandova „záchrana“ Mali nakonec vedla k vyhnání Francouzů ze Sahelu. Do zahraniční politiky utíká i Emmanuel Macron, ale nikoliv po Chiracově vzoru, nýbrž jako Sarkozy s Hollandem. Jen s mnohem s nebezpečnějšími důsledky.
Především má důvod, před čím utíkat. To, co považuje za úspěchy své liberální politiky, tedy reformu státních železnic, daňovou reformu ve prospěch nejmajetnějších, greendealová opatření, důchodovou reformu, neutralizaci protestu odborů, zemědělců či žlutých vest, vyvolává nenávist či opovržení větší části Francie. Druhé prezidentské období získal jen díky podpoře oligarchů, kteří kontrolují hlavní média, a díky mobilizaci proti údajné fašistické hrozbě, kterou má představovat národně-konzervativní Marine Le Penová. A pak jsou zde reálné neúspěchy: narůstající deficity veřejných financí, masová mimoevropská migrace, nezvládnutá integrace nových generací migrantů či loňské předčasné volby, jejichž výsledkem je nemožnost najít jakoukoliv vládní většinu. Není divu, že v posledních průzkumech klesla jeho podpora na 17% dno, přičemž 54 % Francouzů je s ním nespokojeno „silně“; očividně soutěží s českým premiérem Fialou o světový titul nejméně oblíbeného šéfa státu.
Každý francouzský prezident vyhlíží příznivé větry, které ho mohou vynést z domácích potíží, hned ze čtyř světových stran. Na severu má Brusel a Berlín – Evropskou unii, v níž má Francie klíčovou roli a její rozhodující stát, s nímž ho váže speciální vztah. Na jihu má Afriku – její severní, západní a střední oblasti jsou z velké části frankofonní, jejich představitelé se tradičně obracejí k Paříži jako přirozenému centru. Na východě se rozkládá Orient. Na Blízkém východě Francie pěstuje vztahy s arabskými státy, staví se do role ochránce Libanonu a blízkovýchodních křesťanů, zajímá se o Sýrii a Izrael. Na Kavkaze má zvláštní vztahy s Arménií, neboť ve Francii žije významná arménská diaspora. Za studené války i po ní budovala vlastní přístup k Íránu, Číně a Rusku, který tyto země oceňovaly. Na Západě je Washington a New York. Vztahy s USA jsou poznamenané nenaplnitelným a tudíž frustrujícím francouzským úsilím o rovnoprávné partnerství, ale také jistou americkou fascinací Francií. V New Yorku sídlí OSN, v níž má Francie stále křeslo člena Rady bezpečnosti, které jí dává v mezinárodních jednáních silnější postavení, než by odpovídalo její reálné geopolitické váze.
Například Chiracova obliba během irácké krize byla nesena větry východu i západu. Se svou znalostí Blízkého východu chápal rizika války v Iráku a správně také varoval před vojenským dobrodružstvím v Íránu, v New Yorku pak mohl v nejdůležitějším orgánu OSN upřít legitimitu americké intervenci. Ke cti mu pak sloužila i záplava nenávisti, kterou zažila Francie i on sám v amerických médiích.
Nutno říci, že Macron si v prvním prezidentském období nevedl na mezinárodní scéně vůbec špatně, především směrem na západ, východ a jih. Podařilo se mu navázat partnerský vztah s Trumpem, který mu sice nedával možnost něco ovlivnit, ale s americkým prezidentem dokázal komunikovat lépe než jiní evropští představitelé. Současně se opakovaně setkával s Putinem a v roce 2019 dokonce začal připravovat strategické partnerství s Ruskem, které znepokojovalo evropské rusofoby. V boji s džihádisty v africkém Sahelu dával dohromady společnou protiteroristickou strukturu G5 Sahel (Mauretánie, Burkina Faso, Mali, Niger, Čad) a do regionu se mu podařilo zaangažovat evropské spojence, evropská mise Takuba pod francouzským velením zahrnovala dalších patnáct států EU (od Portugalska po Estonsko); Česko při této příležitosti dokonce v malijském Bamaku otevřelo ambasádu. Relativně nejslabší byl směrem k severu. Sice pronášel vizionářské projevy o velké evropské budoucnosti a strategické nezávislosti na USA, ale kancléřka Merkelová ve svém střízlivém a někdy až přízemním pohledu na věc jeho nadšení nesdílela, navíc němečtí konzervativci evropskou nezávislost na USA nikdy nepodporovali. Merkelová také postrádala reformy, které by řešily chronické problémy francouzské ekonomiky zatěžující jak jejich bilaterální vztahy, tak i eurozónu.
Ani nelze říci, že by do světa utíkal před domácími problémy. V domácí politice navzdory protestům dokázal nakonec prosadit svou a udržet relativní politickou stabilitu. Během pěti let prvního období vládl pouze s dvěma premiéry a výměny ministrů nepřesahovaly zvyklosti páté republiky. Jaký kontrast s jeho druhým obdobím! Po třech a půl letech nastupuje už pátý premiér, o němž lze říci pouze to, že nemá šanci být úspěšnější než jeho tři předchůdci, kteří se od loňských voleb pokoušeli sestavit vládu. Od konce léta soutěží odbory s Mélenchonovou radikální levicí v tom, kdo dokáže Francii lépe paralyzovat. Opozice žádá předčasné volby a sílí hlasy po Macronově demisi.
Když redaktoři francouzského týdeníku Marianne chtěli před druhým kolem posledních prezidentských voleb dát na obálku fotky obou kandidátů, Macronovu s popiskem „hněv“ a Le Penové s popiskem „chaos“, majitel časopisu, český oligarcha Daniel Křetínský, své redaktory zcenzuroval. Přinutil je popisky změnit na pro Macrona příznivější „navzdory hněvu … vyhnout se chaosu“. Realita Macronova druhého období však předčila i zcenzurovanou obavu. Francouzi jsou na Macrona neskutečně naštvaní a země je v chaosu.
Zahraniční působení tento úpadek nijak nevyvažuje, naopak mu věrně odpovídá. Od znovuzvolení na jaře 2022 se prezidentovi na mezinárodní scéně nepodařilo téměř nic a rozpadlo se i to, co se předtím zdánlivě dařilo. Nejviditelnější je radikální oslabení francouzské role v Africe. Státům Sahelu došla s Francií trpělivost. Vojenské převraty v Mali, Burkině Faso a Nigeru vynesly do čela států vlády, které Francouze a další Evropany poslaly domů. Totéž udělaly i Čad a Senegal. V těchto krocích mohou vlády spoléhat na širokou podporu veřejného mínění svých zemí. Vojenské projekty Takuba a G5 Sahel se rozplynuly jako pára nad hrncem. Češi ambasádu v Bamaku opět zavřeli a dnes už ji tam nemá ani Francie.
Dobře se Macronovi nevede ani směrem na západ. Skutečnou pohromou byl nástup Bidenovy administrativy. Sice se jednalo o ideologicky spřízněné progresivisty, ale Macron si s Bidenem nevytvořil takový osobní vztah jako s Trumpem a sklízel hrozny obvyklé americké přezíravosti vůči francouzským zájmům. Když Paříž v Africe ztrácela jednu pozici za druhou, Washington Afričanům vysvětloval, že s Američany se mohou lépe dohodnout než s těmi nemožnými Francouzi. Ale o moc úspěšnější než Francouzi stejně nebyli, důležité základny v Nigeru nakonec také museli opustit. Ale hlavní problém přišel s Ukrajinou. Francie na rozdíl od USA a Velké Británie neměla zájem na vyprovokování války. Macron se pokoušel využít svého vztahu s Putinem, aby ho od války odradil. Neměl mu však co nabídnout a Putin mu to dal najevo i symbolicky při pověstném setkání, kdy oba seděli na opačných koncích dlouhého stolu. Po zahájení války se Macronova diplomacie ocitá v troskách, válku ještě využívá ve volební kampani k démonizaci opozice jako ruských spojenců, ale to je tak vše. Francouzská diplomacie se dostává do vleku Anglosasů, Macron kulhá za Bidenem a Johnsonem.
Zhroucení francouzské pozice poznamenává i její východní politiku. Pro Rusko přestává být partnerem. Sýrii přebírají džihádisté podporovaní Turky a Američany, následně masakrují křesťany, za jejichž ochránce se Francie považovala. Když Arménie, do níž Francouzi investovali více než kdokoliv jiný v Evropě, mění svoji orientaci směrem od Ruska k Západu, Francii vynechává. Dělá dohody s Turky a Američany, o „Trumpově koridoru“ spojujícím Turecko s Ázerbájdžánem. Pokud dnes Francie uznává palestinskou státnost, pokouší se navázat na předchozí politiku a vymezit se vůči Trumpovi. Nicméně tento chabý krok, byť správným směrem, jí ztracenou pověst na Blízkém východě nevrátí.
Největší katastrofou jsou však poslední tři roky Macronova působení v Evropě. Když zjistil, že v důsledku ekonomické slabosti Francie nedokáže vytvořit rovnovážné partnerství s Německem a že není schopen působit jako zprostředkovatel jednání s Ruskem, rozhodl se pro zcela novou roli hlavního podporovatele ukrajinské války. Od letošního ledna se v této roli také vymezuje vůči Trumpově spíše mírové politice. Krátce po Trumpově nástupu svolává Macron do Paříže summit evropských premiérů, z jehož agendy premiéru Ficovi tehdy „běhá mráz po zádech“, neboť směřuje k válce s Ruskem. Válku, na níž Evropa nemá vojensky, finančně ani morálně. Válku, kterou by Francouzi a Britové sledovali ze svých letadel a lodí, zatímco Němci a Východoevropané by se brodili ukrajinským bahnem. Válku, která by nejspíše vedla k ruským jaderným úderům na Evropu.
Přesto tento temný scénář dává v Macronově choré mysli určitý smysl. V menším rozsahu se o něco podobného pokusil před dvěma roky v Africe. Když v létě 2023 svrhli pučisté v Nigeru vládu nakloněnou Francii, pokusil se Macron přimět Ekonomické společenství západoafrických států (ECOWAS) k vojenské intervenci. Afričané několik týdnů o intervenci uvažovali, než si ujasnili, že za francouzské cíle se nemá platit africkými životy. Komický leč psychologicky podstatný dovětek pak spočíval v Macronově několikatýdenním a diplomaticky bezprecedentním odmítání stáhnout francouzského velvyslance, kterého nová nigerská vláda posílala domů. Dnes v Nigeru není ani francouzská ambasáda, ani francouzští vojáci a západoafrické jednotky tam nikdy nebyly vyslány. Macron přesto ve svých projevech chválí jasnozřivost, s níž vše vyřešil.
Pro Evropu z toho vyplývají dvě lekce. Za prvé Macron chorobně touží po úspěchu potom, co v domácí politice vše prohrál a v zahraniční politice na tom není o nic lépe. Je připraven riskovat válku s Ruskem, kterou zaplatí jiní a jemu umožní v elegantní, nejlépe maršálské, uniformě vše z bezpečí sledovat. Zejména Poláci by si měli dát pozor na jakékoliv pletky s Francií. Trochu mrazí z nedávných slov prezidenta Nawrockého, když po jednání s Macronem mluvil o francouzských jaderných zbraních na polském území. Za druhé Macron pod tlakem umí novou realitu přijmout a za úspěch je připraven prohlásit téměř cokoliv. Pokud Evropané prokáží alespoň polovic zdravého rozumu z toho, co onehdy měli Afričané, lze se nejhoršímu vyhnout. Za půldruhého roku Macron skončí v propadlišti dějin, nebo v čele Evropské rady, což je prakticky totéž. Ale je nutno se ptát, kdo si ještě v Evropě zachoval alespoň zbytky zdravého rozumu.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!