V aktuálním seriálu se historik Jiří Malínský obšírně věnuje dějinným osudům československého druhého odboje.
Veřejná správa v domácím i mezinárodním rámci
Důležitost veřejné správy přenášející vrcholné politické impulzy do společnosti, je mimo diskusi. Je nutné bojovat proti starému duchu, který v ní přežíval. Je také nutné počítat se zvyšováním odborných nároků na práci jejích zaměstnanců. A to vše v rámci panující demokratické legislativy. Bude to boj proti přebujelému byrokratismu. Jako poradní a kontrolní živel by měli veřejnou správu osvěživě oživit občané. Zákonně budou podle představ ÚVOD ošetřeny i kompenzace škod způsobených veřejnou správou občanům. Více samostatnosti by měly dostat její nižší, regionální a komunální, úrovně. Jejím důležitým úkolem bude i regulace osídlení a s tím související bytová výstavba. Do jejích agend budou patřit i věci společně hospodářské, sociální, kulturní a propagační.
ÚVOD konstatuje, že „Rozhodně však nebude v republice místa pro ty Němce, kteří se jakkoli exponovali pro henleinovce nebo nacisty, přijímali od nich výhody atp.“ (s. 180, podčást 37) Pro nacismus neexistuje žádná omluva i se zahrnutím chyb při mírových jednáních ve Versailles (1918–1919); Hitlerovo panství nastolili Němci sami. V případě ostatních národnostních menšin bude úkolem vlády implementování mezinárodních závazků jako součástí mezinárodního práva.
Armáda musí být zmenšena, ne však odstraněna. Měla by být odstraněna její apolitičnost a naopak musí být vedena k aktivní demokracii. Vojenská služba by měla posilovat občanské vědomí a odstranit zbytky minulého povědomí o apriorní prioritě vojenského stavu. Opatření týkající se obranných agend budou pro svou závažnost schvalována celou vládou. „Nová armáda, jež vyjde z vojenské organizace revoluční doby, bude spojena s armádou zahraniční. Jakmile to bude možno, přizpůsobí se tento nový celek normálním potřebám. Zůstane vždy v těsném spojení se všemi oblastmi veřejného života“ (s. 182, podčást 38) Armádní zálohou se musí stát celý národ. „Toho docílíme povinnou brannou výchovou nejširších vrstev, začínající po stránce mravně politické a výukové ve škole a pokračující po stránce výcvikové buď v organizacích tělovýchovných, sportovních, rekreačních atd.“ (s. 182–183, podčást 38) Tento souhrn by se měl stát součástí mezinárodní organizace míru.
V mezinárodních vztazích je základním krokem „přebudovat Společnost národů ve skutečně výkonný orgán mezinárodní spolupráce k zajištění míru a demokracie – neboť jedno s druhým nerozlučně souvisí“ (s. 183, podčást 39, zvýraznění PVVZ) Program odkazuje v této souvislosti na ostudné jednání Západu během španělské občanské války (1936–1939). Měla by bránit nastolování válečných (válkychtivých) režimů a případným fašistickým recidivám. V užším regionu bude republika usilovat o středoevropskou součinnost. Jejími základními body by měly být: 1/ Zachování demokratického režimu ve všech členských státech Středoevropské dohody; 2/ Dohoda o společné zahraniční politice; 3/ Dohoda o základech branné soustavy a o jednotné výzbroji; 4/ Hospodářská koordinace na základě vzájemně výhodného zahraničního obchodu; 5/ Celní dohoda; 6/ Dohoda o společných zásadách finanční politiky, relaci měn a zásadách daňové soustavy; 7/ Vytvoření stálých společných orgánů (průkaznou návaznost na Malou dohodu nelze přehlédnout – JM).
Sociální a hospodářské změny
Čtvrtá část Věci hospodářské a sociální (s. 185–212) začíná konstatací, že s politickým řešením musí jít ruku v ruce hospodářské povahy. Iracionální racionalizace velmi často stupňují krizové hospodářské jevy do krize z nadvýroby. Tzv. řízené hospodářství tuto nerovnováhu nejenže neřešilo, ale naopak stupňovalo. Alternativou toho všeho je plán demokratizace hospodářského života. Jeho východiskem je smíšené hospodářství zahrnující individuální činnost s vyloučením všech soukromých monopolů. Soukromý zájem je v tomto konceptu důsledně podřizován zájmu celku. Teprve za těchto okolností se strojová velkovýroba stává požehnáním. Základním fondem všeho hospodaření je člověk sám. Zdrojem kýžených změn by měla být Státní hospodářská rada, která povede k poznání závislosti výrobnosti jak na pracovní, tak spotřební síle obyvatelstva; „hospodářství podle plánu pomůže zjednat nápravu. Nebude to ovšem plán kasárenského a nouzového typu válečného, nýbrž plán rozumně uvážený a s dostatečnou pružností, aby se mohla uplatnit blahodárná proměnnost, rozmanitost a složitost hospodářského života.“ (s. 187, podčást 42, zvýraznění PVVZ).
Porážka fašismu otevře před světem netušené pole možností a strategií; je jisté, že nebudou samospasitelné a nebudou to „pouze“ jediné vzory. Tvůrčí práce musí dojít náležitého zhodnocení a lidé práce budou účastni na řízení všeho hospodářského života, zejména hospodářského budování osvobozeného státu. Spolurozhodujícím činitelem vedle státní moci bude samospráva pracujících. Jak v soukromých, tak ve veřejných podnicích. Klíčem k řešení nakupených problémů je dostatečný spotřební důchod nejširších vrstev. V programu se konstatuje, že právě to doposud bylo popíráno.
Tato hospodářská přestavba bude probíhat jak celosvětově-globálně, tak v užším rozměru národních států. Bude to znamenat odklízení všeho, co brzdilo mezinárodní součinnost; v nedávné minulosti to vedlo k válečným konfliktům. „Všeobecná snaha o rozšíření trhu vedla k srážkám mocenských skupin kapitálových a výrobních, které se nerozpakují vybojovat svůj zápas o trhy i válkou.“ (s. 188, podčást 43) To bude vyžadovat pronikavé zásahy do hospodářského života. Úměrné rozdělení organizovaného hospodářského života plánem reformuje spotřební hospodářství a distribuci zboží zajištěním důchodu lidí práce; řízené hospodářství musí směřovat k hospodářské demokracii. Rutinní chod ekonomiky nesmí být rušen. Reformované hospodářství proto bude nutně vícesektorové. Zákonem budou zveřejněny zmonopolizované obory základní důležitosti; jejich hlavní směrnicí bude iniciativa a osobní odpovědnost. Nebude pominuta ani státní a národní spolehlivost. Stejně tak se odliší podniky obchodní a podniky sloužící veřejnosti. O řízení ekonomiky se mimo úředních zvláštních orgánů bude sdílet Státní rada hospodářská (její členové budou jmenováni parlamentem, prezidentem a vládou); bude podléhat vládě a parlamentu. Pro speciální věci bude ustavovat své suborgány (výbory, dílčí orgány, povolávání specializovaných odborníků).
Kontrole budou také v první řadě podrobeny peněžní ústavy. Je to základ hospodářského plánování, přebudování rozdělování národního důchodu, ovládnutí a řízení výroby, racionálního zacházení s úvěrem atd. „Neboť banky mají v rukou klíče hospodářské moci a jsou skutečnými vlastníky největší části průmyslu a obchodu.“ (s. 189, podčást 45) Dokázaly ve své držbě sjednotit celá odvětví a z opatřovatele veřejných příjmů se staly jedním z hlavních činitelů nového hospodářského řádu a jeho sociální spravedlnosti. Dalším cílem reorganizace by bylo zabránění daňovým únikům a důchodovým defraudacím. Zdanění musí být současně úměrně rozvrstveno přiměřenou progresí a důsledným začleněním např. zdvojených příjmů. Upravena bude muset být i dědická daň. Vylepšení daňové-berní správy by mělo také předcházet únikům do zahraničí a placení daní by se změnilo na kalkulační položku. „Základní směrnicí bude, aby daňová soustava i daňová praxe nabyly nejlepší účinnosti sociální i hospodářské.“ (s. 192, podčást 47)
Předchozí díly: