V novém seriálu se historik Jiří Malínský obšírně věnuje dějinným osudům československého druhého odboje.
Geneze Petičního výboru „Věrni zůstaneme“ (PVVZ)
Ponuré události Mnichova a druhé republiky sice československými etniky otřásly, nebyly však ani zdaleka tak krizovým momentem, jak se to později vykládalo z nejrůznějších politických a ideových východisek. Jak říkal později Pavel Tigrid-Schönfeld (1917–2003), každý z mladých, kdo v druhé polovině třicátých let nesmýšlel levicově, byl zvláštní. Ale odpor přicházel – nesmí se na to zapomínat – i zprava, jak nasvědčuje krátká, ale významná epizoda Výboru na obranu republiky, jehož předsedou byl dr. Ladislav Rašín (1900–1945). Spíše bylo obtížné orientovat se v přerývaném vývoji na přelomu let 1938–1939 a ještě více během roku 1939. Byly tu však dvě kotvy, o které se vznikající odboj opíral: jak odkaz nedávno zesnulého prezidenta Masaryka, tak invenční a předvídavé počínání a jednání jeho žáka a dědice prof. Edvarda Beneše. Dalším pojícím prvkem byla snaha o obnovu československé státnosti a skoncování s fašistickým německým přívalem. Do tohoto spektra odporu spadali i komunisté-vlastenci; nesouhlas s pakty Molotov–Ribbentrop (23. srpna 1939) a Stalin–Hitler (28. září 1939) byl silnější než nesmyslné a mimo čas a prostor směřující instrukce Komunistické internacionály z let 1939–1941. Určitým problémem byly spojovací trasy mezi domovem a exilovými centry zejména v již zmíněných nárazových letech 1939–1941; nezřídka se jednalo o poměrně dlouhá časová intermezza.
Základnou druhého domácího odboje bylo sdružování levice při projevech solidarity s německým a rakouským protifašistickým exilem z let 1933/34 i podpora na život na smrt bojující španělské republikánské demokracie. Mimo Socialistickou společnost (mezi jejím předsedy byl Zdeněk Nejedlý /1878–1962/, působili v ní vedle mnoha jiných i Rudolf Slánský /1901–1952/, prof. Josef Ludvík Fischer /1894–1973/, doc. Josef Fischer /1891–1945/, Jaroslav Čecháček /1901–1945/), jejíž vrchol činnosti byl mezi lety 1921–1928, to byl 22. října 1936 založený Výbor pro pomoc demokratickému Španělsku (jeho předsedou byla čelná osobnost amerického krajanského prvního odboje kapitán Emanuel Viktor Voska /1875–1960/); Výbor vydával časopis Španělsko. 3. listopadu 1937 na jeho – činnost navázala Společnost přátel demokratického Španělska, v jejímž čele stál doc. Josef Fischer, autor knihy-brožury s příznačným názvem Španělsko a evropský mír. Společnost expandovala i mimo Prahu; nakonec se rozrostla do 80 venkovských poboček; ty byly vedle odboček Dělnické akademie a sborů Českobratrské církve evangelické hlavními oporami při pozdějším budování organizační sítě PVVZ.
Současně v druhé polovině třicátých let probíhala sjednocovací jednání mezi Odborovým sdružením československým (ČSSDSD), Rudými odbory (KSČ) a Československou obcí dělnickou (ČSSNS). Regionální síť těchto odborových ústředen se úzce prolnula s aktivitami odboček sociálně demokratické Dělnické akademie a sbory Českobratrské církve evangelické; poměrně silně do tohoto procesu inherovala i YWCA a zejména YMCA. Na jaře 1938 byl zveřejněn probenešovský manifest Věrni zůstaneme navazující na poslední slova prezidentova smutečního projevu na nádvoří pražského Hradu nad Masarykovou rakví 21. září 1937 „Výzva ta znamená, že máme zůstat Masarykovi věrni. Louče se s ním jménem Vás všech slibuji, že této výzvy uposlechneme. Presidente Osvoboditeli, odkazu, který jste vložil do našich rukou, věrni zůstaneme!“ Státní pohřeb prezidenta Osvoboditele T. G. MASARYKA 21. září 1937, projev prezidenta Edvarda Beneše
Oficiální název tohoto dokumentu, zveřejněného 15. května 1938, byl Manifest předních čs. kulturních pracovníků ve jménu přísahy věrnosti T. G. Masarykovi a jeho odkazu (jeho autory byli komunista dr. Ivan Sekanina /1900–1940/ a sociální demokrat doc. Josef Fischer). Celkem ho postupně podepsalo na 1500 protagonistů tehdejšího prvorepublikového veřejného života a postupně se k němu přihlásilo až 1,5 milionu československých občanů. Ze sociálně demokratických protagonistů to např. byli husitologický historik František Michálek Bartoš (1889–1972), filozof doc. Josef Fischer, bankéř a ekonom Jaroslav Nebesář (1882–1958), publicista a pedagog Václav Patzak (1891–1954), ústavní právník prof. Zdeněk Peška (1900–1970), pedagog prof. Václav Příhoda (1889–1979), básník Karel Toman (1877–1946) a Masarykův blízký spolupracovník Vasil Krychtálek Škrach (1891–1943). Mezi signatáři byli pochopitelně zastoupeni členové dalších prvorepublikových politických stran a ostatní představitelé tehdejšího veřejného života ČSR.
Jakýmsi krystalickým jádrem programu Za svobodu byla intelektuálská skupina kolem revue Dělnická osvěta Dělnické akademie, jejímž hybným duchem byl mladší bratr básníka a vedoucího činohry Národního divadla Otokara Fischera (1883–1938) již zmíněný doc. Josef Fischer. Pro potřeby druhorepublikové Národní strany práce zpracovala programový dokument pro alternativní záměr nástupnické Národní strany pracujícího lidu Druhá republika – stát práce, který byl k dispozici delegátům ustavujícího sjezdu Národní strany práce (proběhl 11. prosince 1938).
Dne 6. října 1938 se v prostorách Benešovy vily v Sezimově Ústí konala porada jeho nejbližších spolupracovníků: lékaře a diplomata, ruského legionáře dr. Václava Girsy (1875–1954), diplomata, vedoucího politického odboru Kanceláře prezidenta republiky dr. Jana Jíny (1890–1962), národně demokratického politika dr. Zdeňka Chytila (1889–1945), zástupce přednosty Vojenské kanceláře prezidenta republiky plukovníka Josefa Ereta (1892–1973), prezidentova právního zástupce dr. Ivana Kloudy (1900–1978), diplomata dr. Maxmiliana Lobkovicze (1888–1967), novináře Zdeňka Bořka Dohalského (1900–1945, krycí jména Halík nebo Bedrník, udržoval kontakt na doc. Emila Háchu), k níž se připojili právník a diplomat, ruský legionář, Benešův původně asistent Jaromír Smutný (1892–1964, zakladatel poválečného londýnského Ústavu Edvarda Beneše pro politické a sociální studium), ruský legionář a Benešův ministeriální osobní tajemník, sociální demokrat dr. Jiří Sedmík (1893–1942), národně demokratický politik, předseda Výboru na obranu republiky dr. Ladislav Rašín (1900–1945) a pracovník Kanceláře prezidenta republiky, československý socialista, právník a politik dr. Prokop Drtina (1900–1980). Z tohoto jádra budoucího domácího druhého odboje kolem 15. března 1939 vznikla odbojová organizace Politické ústředí a politické a ideové klima, které také spoluformovalo nejvýznamnější organizaci demokratického odboje Petiční výbor „Věrni zůstaneme!“, jejíž odbojový program Za svobodu, do nové Československé republiky vznikl jejím přičiněním.
Autorské a technické zázemí
Autorské, editorské a osobnostní jádro tohoto dokumentu tvořili sociolog a filozof doc. Josef Fischer, který byl vůdčí osobností i předcházejících programatických dokumentů třicátých let; dále ekonom prof. V(W)olfgang Jankovec (1896–1944, manžel ministryně ing. Ludmily Jankovcové), starosta Dělnické akademie prof. Václav Patzak, lékař prof. dr. František Bláha (1896–1974), publicista a člen výboru Dělnické akademie Martin Rais (1900–1982), literární teoretik a historik Václav Běhounek (1902–1980), lékař marxista dr. Jiří Franta (1899–1945), národně socialistický politik, starosta Zemského ústředí Učitelských jednot Josef Pešek (zemř. 1945), železničářský národně socialistický odborář Otakar Wünsch (1893–1947), člen organizace středoškolských profesorů Vojtěch Čížek (1884–1942), spisovatel, knihovník a editor Karel Josef Beneš (1896–1969), spoluautor a stylistický redaktor programu. Členy autorského kruhu byli dále funkcionář YMCA a Dělnické akademie dr. Karel Bondy (1906–1944), feministka, národně socialistická politička a právnička dr. Milada Horáková (1901–1950), manžel dr. Horákové, rozhlasový novinář a zemědělec ing. Bohumil Horák (1899–1976), prof. a právník, pozdější zakladatel Rady tří dr. Josef Grňa (1897–1967), Miloš Zelenka, první ministryně ing. Ludmila Jankovcová (1897–1990), plzeňský muzeolog a historik Fridolín Macháček (1884–1954), ekonom a literát profesor ing. František Hampl (1901–1977) a řada dalších; aby byl ve svém finálním stylistickém zpracování program „stravitelný“ pro celek demokratického domácího odboje, nevyskytuje se v něm prakticky vůbec např. slovo socialismus.
O programu Za svobodu se tvrdívá, že byl akčním; avšak rozsah a hloubka systémových změn, které ve svém souhrnu navrhuje a předkládá, je důsažnější a citelnější; v jedné jeho textové pasáži se však naopak uvádí lhůta platnosti 30 let. Je nutné vytknout ještě dva důležité znaky dokumentu: jasné přihlášení se k oběma prezidentům, tj. Masarykovi a Benešovi; o činnosti nástupců PVVZ s řadou reminiscencí byl roku 1950 natočen nevšední film režiséra národního umělce Martina Friče (1900–1968) a scénáristů Václava Gajera a Miloslava Drtílka na základě literární předlohy Karla Josefa Beneše Past. Ve filmu vynikla řada mladých herců: v titulní úloze zasloužilá umělkyně Vlasta Chramostová, v rolích vedoucích představitelů PVVZ zasloužilý umělec Vladimír Ráž a současně i scénárista a režisér zasloužilý umělec Otomar Krejča st., laureát Státní ceny.
Poválečné dodatky druhého vydání
V druhém vydání programu předeslal v létě 1945 jeho editor a spoluautor Karel Josef Beneš, že je nemožné shromáždit veškerou archivní pozůstalost PVVZ nemluvě o ztrátách, které organizace utrpěla nacistickým terorem. Mnoho jmen i fakt pro jejich konspiraci nenávratně zmizelo. V tomto ohledu KJB odkázal na zkušenosti z prvního odboje. Zejména to platí pro jeho první období do prosince 1941. Nezávisle na rvavé nacistické perzekuci však přežila řada osobností a přetrvala řada regionálních struktur PVVZ. Z ekonomického úseku se např. zachránili zaměstnanec ministerstva zahraničí dr. ing. František Kostiuk (188(9)9–1969) a ing. Kavka, k nimž se připojil národohospodář a statistik doc. ing. Karel Maiwald (1902–1979); přetrvala i skupina kolem důstojníka a spoluzakladatele Rady tří plukovníka Karla Štajnera-Veselého (1906–1993) či profesor Grňa z moravské části nástupnické Rady tří spolupracující se skupinou právníka a diplomatika dr. Arnošta Heidricha (1889–1968) a přes sociálně demokratického odboráře a politika Josefa Kubáta (1904–1960) i s ilegální odborářskou rezistencí, jež přetrvala od r. 1939 do r. 1945. „Je velmi pravděpodobné,“ zdůraznil K. J. Beneš „že po stránce organizační a metodické došlo v pozdějších letech k některým změnám, jinak je tomu však po stránce ideové, a to je také hlavním důvodem, proč předkládáme naší politické veřejnosti tuto publikaci, která – jak se každý přesvědčí při jejím prostudování – je mnohem víc než pouhým historickým dokladem o práci z první fáze odboje.“ (s. 115) Program je totiž také orientován na budoucí osvobozenou Československou republiku. A to přesto, že je poplatný době svého vzniku. Musel např. brzdit při formulování konceptu řešení národnostní otázky. V tomto ohledu lze s K. J. Benešem souhlasit i dnes.
Přesto – nebo právě proto – mohl Beneš na přelomu léta a podzimu 1945 (předmluva byla dokončena 8. července 1945) konstatovat, že program Za svobodu neztratil v nejpodstatnějších bodech nic na své naléhavosti. Zatýkací vlna na podzim 1941 způsobila nechtěnou neznámost jeho definitivního znění mezi širší veřejností. „Potřeba správného rozboru světové politické situace, rozpoznání pravého smyslu druhé světové války a odtud plynoucích historických předpokladů našeho odboje, jakož i potřeba jasné a přesné formulace jeho ideových zásad a jeho politických, hospodářských, sociálních a kulturních cílů, vynořila se hned na počátku našeho osvobozovacího boje v roce 1939. Jinými slovy, objevila se potřeba kladného programu, který by sloužil jednak pevné orientaci ilegálních pracovníků, jednak politické přípravě naší veřejnosti, pokud byla ovšem dostupná ilegálními prostředky.“ (s. 118) Lidé, kteří byli připraveni obětovat své životy, chtěli vědět, jak bude vypadat ten osvobozený budoucí vytoužený svět.
Tíhu a působivost nacistické i kolaborantské propagandy nebylo možné podceňovat. Bylo nutné vypořádat se také se skutečností systémového selhání západních demokracií „jejichž reakční a bohužel vedoucí kruhy tak dlouho s Hitlerem koketovaly a jej přímo i nepřímo posilovaly v neposlední řadě i svou slabošskou a krátkozrakou ústupností a kompromisností“ i faktem, že První republika byla do značné míry součástí tohoto přestárlého liberalismu, jak se do značné míry projevil právě během jepičí Druhé republiky. Další ideou požadovaného programu bylo i zakotvení záruk, jež by vyloučily opakování osudových událostí druhé poloviny třicátých let. Jeho součástí proto také muselo být narýsování základů osvobozené společnosti.