Politolog Petr Drulák píše o dnešních pokusech Donalda Trumpa vrátit Latinskou Ameriku neboli zadní dvorek USA pod kontrolu.
O Latinské Americe se někdy mluví jako zadním dvorku USA tedy nesvéprávné periferii, kde si Washington dělá více méně, co chce. Tento pohled na Latinskou Ameriku je už předznamenán Monroeovou doktrínou, začíná se však naplňovat politikou „velkého klacku“, tedy americkou imperiální expanzí na přelomu devatenáctého a dvacátého století, aby se plně uskutečnil během studené války. Dnešní agresivní politikou vůči Panamě, Venezuele a Kolumbii se Trump k „velkému klacku“ zkouší vrátit.
Když prezident Monroe v roce 1823 vyhlašuje, že USA nehodlají zasahovat do evropských záležitostí, ale také nestrpí, aby evropské velmoci zasahovaly do záležitostí amerických, staví svoji zemi do role ochránce Latinské Ameriky před evropskými kolonialisty. Jeho argument není pouze geopolitický, ale také ideologický: Washington má chránit americké demokracie před evropskými monarchiemi. Přitom hlavní motivace jeho projevu je ekonomická: americký byznys potřebuje přístup k zahraničním zdrojům a trhům, potřebuje se zbavit překážek kladených španělským impériem a dalšími kolonialisty. O ochranu nezávislosti latinoamerických států či o jejich demokracii ve skutečnosti nešlo. A na tom se v následujících dvou staletích nic nezměnilo.
Jako první to pocítili Mexičané. Sotva se zbavili španělské nadvlády, připravili je jejich severní sousedé ve čtyřicátých letech o více než polovinu území. Nicméně na větší expanzi jižním směrem tehdy ještě USA chybí loďstvo. Pokud se pokoušejí vojensky uchytit trochu dále od svých hranic, odcházejí s nepořízenou. Buď ještě nestačí ani na Španěly nebo narazí na Brity, kteří díky své globální námořní ekonomicky obsazují prostor vyklízený Španěly.
Situace se mění v posledních letech 19. století, kdy USA coby ekonomicky nejsilnější stát světa mají i vojensky na to, aby si ve svém širším sousedství zjednaly pořádek. V roce 1898 porážejí v krátké válce Španělsko a připravují ho nejen o strategické ostrovy v Karibiku, Kubu a Portoriko, ale také o tichomořské Filipíny a ostrov Guam, aby si pojistily námořní cesty, tak ještě anektují do té doby nezávislé Havajské ostrovy.
Jak to ve Washingtonu myslí s demokracií, zjišťují jejich místní spojenci poměrně rychle. Dokud bojují proti Španělům, z Washingtonu je podporují a ujišťují, že uznají jejich nezávislost. Jakmile se ale Madrid vzdává, Američané přebírají roli koloniální velmoci. Na Portoriku dodnes, na Kubě se po krátké okupaci spokojí s vojenskou základnou na Guantánamu, aby následně ponechali Kubě vlastní vládu nicméně v podmínkách protektorátu zaručujícího zájmy amerických vlastníků třtinových a tabákových plantáží.
V prvních letech minulého století se nemohou dohodnout s Kolumbií na podmínkách pronájmu panamské šíje, kde potřebují prokopat průplav zkracující spojení mezi New Yorkem a San Franciscem. Zorganizují na místě povstaleckou skupinu, která pod ochranou amerických dělových lodí vyhlásí samostatnou Panamskou republiku. Nová vláda nové republiky obratem Washingtonu předává požadované území a uzavírá protektorátní smlouvu.
V tomto období také ústy prezidenta Theodora Roosevelta rozšiřují Monroeovu doktrínu o právo „policejního“ zásahu v případě nepořádků kdekoliv na západní polokouli. Samozřejmě nejde o nepořádky jako takové, ale o situace, kdy se někdo dotkne amerických zájmů. A k této politice „velkého klacku“ často sahají: v Mexiku, Guatemale, Nicaragui, Dominikánské republice či na Haiti. Nicméně ostřelování z dělových lodí, námořní blokády či výsadky námořní pěchoty jsou vrcholem ledovce amerického mocenského působení. Silová politika je nesena zájmy amerických firem, v místě jí pomáhají vedle místních agentů také protestantští misionáři a doma mediální kampaně, které intervence obhajují před Kongresem a veřejným míněním důvody morálními, civilizačními či demokratizačními.
Ale před první světovou válkou yankeeové, jak se Severoameričanům na jihu přezdívá, stačí jen na ovládnutí Karibiku a Střední Ameriky. V Jižní Americe zůstávají až do druhé světové války rozhodující silou Britové, s nimiž se tam yankeeové přetahují a dělí o vliv. V Argentině se umí dohodnout, jinde jejich spory vedou k zástupným válkám, o území s těžbou ropy či ropovody: mezi Bolívií podporovanou USA a Paraguayí podněcovanou Brity, či mezi Kolumbií s USA a Peru s Británií a Japonskem. Ve třicátých letech navíc v Chile či Argentině posiluje na úkor anglosaských velmocí Německo.
Latinskoamerické země však nejsou jen pasivními loutkami v rukách Washingtonu a jeho konkurentů. S ekonomickým rozvojem roste i jejich sebevědomí a nechuť trpět americké či jiné vměšování. Nejvýrazněji se tímto způsobem mezi válkami vymezuje Mexiko, které toho od USA zakusilo více než kdokoliv jiný. Je také první zemí regionu, která uznává Sovětský svaz. Nicméně každý z potenciálních rebelů si musí dobře zvážit, jakou odolnost má vůči případným ekonomickým sankcím Washingtonu a vůči vlivu yankeeovských vlivových skupin na domácí scéně.
Po druhé světové válce a s nástupem války studené se latinskoamerická situace geopoliticky zjednodušuje. USA se stávají globální ekonomickou i vojenskou supervelmocí, která na západní polokouli netoleruje žádný odpor či konkurenci. Ale nesnese ani pokusy o nezávislou suverénní politiku, které se nutně střetávají se zájmy místních i amerických velkovlastníků a jsou bez ohledu na skutečnost onálepkovány jako komunistické. Nově založená CIA se rychle učí organizovat převraty proti každému, kdo by šel proti americkým zájmům.
První to dostal pocítit Jacobo Arbenz v Guatemale. V roce 1954 byl za přispění CIA svržen, když se jeho sociálnědemokratický program srazil se zájmy amerických plantážníků v United Fruits. Američany nastolený generál pak přivedl zemi k občanské válce, která trvala až do poloviny devadesátých let. To Washingtonu nevadilo, o zájmy United Fruits bylo postaráno a boj proti povstalcům činil každou guatemalskou vládu závislou na USA. Další následovali. Američané v rámci boje proti komunismu podporovali oligarchy a generály, jejichž režimy se dopouštěly nejhorších zločinů, proti těm, kteří usilovali o svrchovanost a sociální spravedlnost. Pokud by Washington myslel vážně svoji ideologii svobody a demokracie, musel by většině zemí, kde zasahoval, stát na opačné straně. Tato politika se neomezovala na malé středoamerické republiky, ale zasáhla i jihoamerické obry Brazílii a Argentinu.
Skutečných komunistů a agentů Moskvy bylo v Latinské Americe pomálu. Ale americká politika často vehnala místní národně uvažující vůdce do náruče Moskvy. Bylo tomu tak, jak v případě Fidela Castra na Kubě, tak i Daniela Ortegy v Nikaragui. Ani jeden z nich nebyl komunistou, ale když se je Američané pokoušeli zlikvidovat, využili sovětské nabídky. Moskva tím získala geopolitické pozice uprostřed amerického zadního dvorku a místní lídři možnost uskutečnit pod sovětskou ochranou část svého programu. O tom, že ani jeden nebyl jen moskevskou loutkou svědčí i to, že Castrův režim přečkal zhroucení impéria a dokázal se reformovat, zatímco Ortega se v roce 2006 demokratickou cestou vrací do čela státu. Zejména ztráta Kuby byla pro Američany bolestná, z důvodů ekonomických, strategických i prestižních. Ale kromě malé Nikaragui už jinde nic podobného nedopustili, až dokonce studené války vládli regionu železnou rukou.
Po studené válce Washington své sevření nad Latinskou Amerikou uvolňuje. Nikoliv proto, že by ztratil o region zájem, ale je si tak jist svým vítězstvím a globálním postavením, že necítí potřebu výrazněji zasahovat. K Latinské Americe podniká jediný strategický krok uzavřením dohody o volném obchodu s Kanadou a Mexikem. Washington si dohodou ekonomicky připoutává zemi, která se vůči němu měla tendenci vymezovat.
Ale USA nečelí žádnému globálnímu rivalovi, před nímž by musely chránit své zájmy, navíc mají dojem, že svět je pod kontrolou. Pokud se do čela latinskoamerických států dostávají nezávisle uvažující lídři jako Morales v Bolívii, Lula v Brazílii, Chávez ve Venezuele či Correa v Ekvádoru, realita globalizovaného kapitalismu, jehož pravidla se píší v New Yorku, jim stejně ukáže, že žádnou alternativu nemají. Washington věnuje vojenské a zpravodajské zdroje raději islámskému radikalismu, Iráku a Afghánistánu. Pokud se v oné době mluví o americké základně na Guantánamu, nijak to nesouvisí s Karibikem, kde základna leží, nýbrž s blízkovýchodními islamisty, které tam CIA mučí. Pozdním plodem této politiky je Obamova normalizace diplomatických vztahů s Kubou, nešlo o smíření, ale nabídku návratu do ekonomické reality ovládané USA. Nicméně v té době z iluze světa pod kontrolou už moc nezbývá.
V druhé dekádě našeho století se definitivně prosazuje multipolární realita, v níž USA čelí čínské ekonomické supervelmoci a vojenské rivalitě obnoveného Ruska. Ponechme nyní stranou, že Washington dělá posledních dvacet let s až překvapivou koherencí vše pro to, aby se tito dva rivalové proti němu spojili. Podstatné je, že USA zjišťují, že na latinskoamerickém dvorku se stále častěji objevují nápisy v čínských znacích. A svojí hloupou politikou si vyloženě říkají o nápisy v azbuce.
Trumpova politika představuje návrat k Rooseveltovu „velkému klacku“. Odpouští si řeči o svobodě a demokracii a latinskoamerické země brutálně konfrontuje s americkými zájmy. Ačkoliv se projevuje agresivně, nesměřuje ani tak k expanzi jako spíše k zajištění sféry vlivu na pozadí nástupu nových velmocí. Asi jako když Rusko zahájilo svoji vojenskou operaci na Ukrajině. V prvním období našlapuje Trump opatrně. Snaží se tlačit do kouta Mexiko kvůli migraci, ale s prezidentem Obradorem se nakonec slušně dohodne, vyslyší vlivnou skupinu, proticastrovskou lobby, ale jen do té míry, že se s Kubou vrací k předchozí politice bez diplomatických vztahů a se sankcemi, rovněž se pokouší zbavit nepohodlného venezuelského prezidenta Madura, ale pouze diplomatickým i propagandistickým tlakem.
V druhém období odkládá rukavičky. Do Latinské Ameriky posílá jedno letadlo za druhým deportující nelegální migranty, odpor vlád eliminuje hrozbou trestných cel. Panamské vládě pohrozí vojenskou intervencí, pokud nevypudí čínské firmy z oblasti kanálu, potápí venezuelské a kolumbijské lodě, které podezřívá z přepravy drog do USA, tlak proti Madurovi už není pouze diplomatický a propagandistický, u venezuelského pobřeží se na amerických lodích shromažďuje reálná intervenční síla.
Snaha Washingtonu o zajištění sféry vlivu je pochopitelná, ale spíše než o realistický základ se opírá o Trumpovo velikášství a lobbistický tlak z Floridy, která je základnou emigrantů z Kuby či Venezuely a odkud přichází ministr zahraničí Rubio. Je nerealistická svojí metodou, neboť bezostyšnou hrozbou síly si USA proti sobě stavějí další země regionu a otevírají prostor pro své rivaly. Rusko vyslalo k venezuelským břehům dvě vojenské lodi; když mohou Američané podporovat Zelenského, proč by Rusové nepodpořili Madura?
Nejspíše je nerealistická i svými cíli, byť není zcela zřejmé, čeho všeho chce Washington dosáhnout. Nemůže však očekávat, že by v Latinské Americe ještě někdy nabyl tak výlučné postavení jako za studené války, takovou převahu už mít nebude. V multipolárním světě se tam bude muset jako kdysi dělit o vliv s ostatními. V první polovině dvacátého století šlo o Británii, Japonsko a Německo, v budoucnosti půjde o Čínu, Indii, Rusko a další. Navíc státy jako Brazílie a Argentina už dnes hrají vlastní globální roli, jakou před sto lety neměly, samy budou vyvíjet vliv na USA.
A pak je tu ještě něco, co přesahuje geopolitické strategie, sice latinizace samotných USA. Nejen území kdysi odňatá španělskému impériu a Mexiku dnes demograficky zabírají španělsky mluvící migranti a jejich potomci. USA už dávno nevládne bílá protestantská elita, roste vliv „latinos“; jako je syn kubánských emigrantů Rubio. Zatímco posledních dvě stě let se hrálo o vliv USA nad Latinskou Amerikou, v těch příštích může jít o vliv Latinské Ameriky nejen nad USA ale i v USA.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!