Politolog Petr Drulák píše o úpadku bulharské politiky a společnosti, které jdou ale ruku v ruce s centralizačními snahami EU.
V Bulharsku opět padla vláda a zemi nejspíše čekají opět nové volby. V posledních čtyřech letech šli Bulhaři k parlamentním volbám sedmkrát a zažili šest premiérů. Poslední vláda se zakymácela krátce po jmenování během jarních protestů proti euru, ale dorazily ji až podzimní protesty proti korupci, když vyšli do ulic jak probruselští progresivisté, tak i euroskeptičtí národovci. Úpadek bulharského státu i společnosti však evropským institucím nijak nepřekáží v centralizačních plánech. Letos v lednu Bulharsko vstoupilo do Schengenu a za čtrnáct dní přechází nejchudší země EU na společnou měnu.
Od konce nultých let dominuje bulharské politice strana GERB mnohonásobného premiéra Bojka Borisova. Většinu tohoto období obsazuje vládní pozice. Vláda GERBu se vyznačuje dvěma rysy: navenek bezvýhradnou loajalitou vůči EU a NATO, doma bezbřehou korupcí a klientelismem. Borisov a jeho parta se v Bruselu bratří s Evropskou stranou lidovou vedenou německými křesťanskými demokraty. Přísahají na bruselské hodnoty, migrační politiku, Green Deal, válku na Ukrajině či euro, ale doma si na oplátku dělají, co chtějí. I když s přehledem vyhrávají volby, země se polarizuje.
Pokud řekneme, že se Bulharsku nedaří dobře, je to eufemismus. Bulhaři žijí v bídě, která je maskovaná údaji o relativně vysokém HDP. Podle Eurostatu se bulharské HDP na hlavu pohybuje kolem dvou třetin evropského průměru, což odpovídá například polovině výkonu relativně bohatého Dánska. To by nebylo vůbec špatné. Ale každodenní realitu neměří HDP na hlavu, nýbrž příjmy. Průměrný čistý roční příjem Bulhara oproti Dánovi není nižší dvakrát, nýbrž čtyřikrát. A navíc v důsledku příjmové nerovnosti je podstatná část populace hluboko pod tímto průměrem.
Podobně jako jinde ve střední a východní Evropě i v Bulharsku platí, že závislost na zahraničním kapitálu, domácí oligarchie a korupce brání tomu, aby se relativně slušný ekonomický výkon země promítl do prosperity širokých vrstev. Ale Bulharsko je v EU na nejspodnějším patře, je na tom hůř než ostatní. Perspektivní lidé zemi hromadně opouštějí. Počet obyvatel klesl z osmi milionů v roce 2000 na současných šest a půl milionu.
Na tomto pozadí bídy a demografické katastrofy se odehrává bulharská politika. GERB již sice není tak oblíbený jako kdysi, ale poslední volby loni v říjnu s velkým náskokem před ostatními vyhrál, když získal čtvrtinu všech hlasů. O deset procent hlasů méně získali jeho dva hlavní vyzyvatelé: koalice PP-DB (Pokračujeme ve změně – Demokratické Bulharsko) a Obrození. PP-DB je probruselskou stranou dobře zajištěných městských liberálů, která se vymezuje vůči korupci GERBu. V Evropském parlamentu sdílí frakci s Progresivním Slovenskem či českými Piráty. Její dlouholetý šéf Kiril Petkov se pyšní titulem z Harvardu, vyrůstal v Kanadě a kanadského občanství se vzdal, až když před lety vstupoval do vlády. Pak vedl celých devět měsíců jednu z mála vlád, jíž se neúčastnil GERB.
Naopak euroskeptické, národně konzervativní Obrození odmítá probruselský a atlantický kurz a zasazuje se o spojenectví s Ruskem. V Evropském parlamentu sedí se slovenskou Republikou či českou SPD. Předseda strany, historik Kostadin Kostadinov by chtěl obnovit velké Bulharsko. Sní o přičlenění sousední Severní Makedonie i jižních oblastí Ukrajiny. Obrození na jaře organizovalo protesty proti přijetí eura a neúspěšně prosazovalo, aby o vstupu do eurozóny rozhodlo referendum. Stotisícové demonstrace sice vládou otřásly, ale v otázce eura se mohla opřít o podporu probruselské PP-DB, která jí jinak jde po krku.
Na podzim už to bylo jinak. Potom, co bylo euro zajištěno, PP-DB spustila protikorupční útok na vládu. V ulicích Sofie zpočátku převládali mladí, městští liberálové, kteří považují vládu zkorumpovaného GERBu za překážku na cestě Evropy. Pak se však také k protestům připojili voliči Obrození naštvaní jak z korupce, tak i z toho, že je GERB s podporou PP-DB zatáhnul do eurozóny a zaplétá do západních projektů hlouběji, než by chtěli. Tyto dvě části společnosti politicky nespojuje vůbec nic, ale společným protestem smetly vládu.
Nyní záleží na prezidentu Radevovi. Někdejší člen komunistické strany a armádní důstojník, který v devadesátých letech prošel americkými školami, se v posledních letech vymezuje proti korupci a na obranu bulharské svrchovanosti. Nezastává tak vyhraněná stanoviska jako Obrození, ale vůči svým vlastním vládám se vymezoval za přejímání bruselské politiky k Rusku a Ukrajině, předražený nákup amerických stihaček či potírání covidových „dezinformací“. Podporoval jarní i podzimní protesty a pokoušel se prosadit referendum o euru. Teď musí řešit novou vládu, buď pověří jednu ze stran nebo sestaví úřednickou, která překlene několik měsíců do dalších předčasných voleb.
Politická nestabilita však nijak neruší expanzivní plány Bruselu. Evropská komise se nenechává odradit ani slabou ekonomikou, ani rozkladem státních institucí. Ekonomická logika by velela přinejmenším k odložení vstupu do eurozóny. Jejímu dobrému fungování jistě neprospěje rozšíření o stát, který je na tom podstatně hůře než Řecko. V Bruselu však nejspíše soudí, že další rozšíření měnového impéria je dobré samo o sobě a že v podmínkách bídy a chaosu může jako jediný silný hráč na scéně lépe uplatňovat vliv. V posledních letech v Bulharsku platí, že je celkem jedno, kdo momentálně sedí ve vládě. Podstatné jsou bruselské priority a místní aparát loajální k Bruselu, který je uskutečňuje.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!