Martin Jedlička se zamýšlí nad způsobem jakým Fialova vládla sestavovala rozpočet na rok 2026.
Poslankyně Věra Kovářová za STAN „propálila“ v pořadu 360° na Primě způsob, jakým končící Fialova vláda přistoupila k přípravě rozpočtu na rok 2026: k odhadovaným příjmům připočetla maximální možný schodek dle zákona o rozpočtové odpovědnosti, tedy 286 miliard, a z toho pak vyšly celkové výdaje zahrnuté do rozpočtu 2026.
Na tom by nebylo nic mimořádného, pokud by se ovšem zároveň porovnaly takto vygenerované „papírové“ výdaje s těmi skutečně naplánovanými a očekávanými. Pak by se totiž zjistilo, že obě hodnoty se „nepotkávají“. Je vcelku jedno, jestli skutečný rozdíl činí „pouze“ 37,2 miliardy na dopravní stavby, jak uvedl ministr dopravy Kupka, nebo až 100 miliard, jak uvedla budoucí koalice po prvním jednání nově ustaveného rozpočtového výboru. Často používaný argument zejména ze strany končící koalice, že výdaje na dopravní stavby nejsou součástí rozpočtu, neboť jsou vyvedeny do Státního fondu dopravní infrastruktury, je irelevantní, protože tak jako tak musejí být kryty reálnými příjmy v rozpočtu což v tomto případě evidentně naplněno nebylo.
Lze pouze spekulovat, jakými úvahami byla Fialova vláda při tvorbě rozpočtu vedena.
Tak či onak, klíčovou otázkou je, proč se vláda rozhodla poslat do sněmovny rozpočet s reálným deficitem vyšším minimálně o oněch 37,2 miliardy oproti deklarovaným 286 miliardám, když jí muselo být jasné, že se na to velmi rychle přijde.
Nejpravděpodobnější odpověď je ta, že pokud by přiznala nepokryté výdaje ve výši (minimálně) oněch 37,2 miliardy, musela by tím zároveň přiznat i nesplnění maximálního možného deficitu dle zákona o rozpočtové odpovědnosti – tedy 286 miliard – a tím by se zhroutila jako domeček z karet celá pracně budovaná a opakovaně zdůrazňovaná konstrukce „odpovědného hospodaření“. Pak by vláda skrze většinu ve sněmovně musela změnit zákon o rozpočtové odpovědnosti, na což již s blížícími se volbami nebyl dostatečný časový prostor, nebo by musela narychlo v rozpočtu najít úspory ve výši alespoň oněch 37 miliard což při výrazně odlišných výdajových preferencích koaličních partnerů by jistě nebylo nic snadného a opět by si vyžádalo nějaký čas.
Protože se nestalo jedno ani druhé, lze z toho vyvozovat s vysokou mírou pravděpodobnosti, že končící koalice vycházela z přesvědčení, že volby vyhraje, bude dále pokračovat ve vládě a podobně jako v předchozích letech nalezne zdroje pro krytí výdajů na dopravní stavby bez nutnosti měnit zákon o rozpočtové odpovědnosti takříkajíc „za pochodu“ v průběhu roku 2026.
V každém případě se však jedná o bezprecedentní porušení zásad pro sestavování pravdivého a reálného rozpočtu a rezignaci na povinnost postupovat s péčí „řádného hospodáře“, kterou na jedné straně stát právně ukládá statutárním orgánům komerčních i nekomerčních subjektů a tvrdě vymáhá také po starostech českých obcí a měst (své by o tom mohla jistě říci advokátka Zwyrtek-Hamplová, specializující se na poskytování právní pomoci právě v těchto případech), na druhé straně jej však sám nedodržuje.
Až komicky pak působí více či méně kreativní pokusy členů dosluhující koalice obhajovat správnost a opodstatněnost postupu vlády.
Pro lepší představivost si vezměme příklad rodiny, pokud by postupovala stejně jako předchozí vláda – tedy na základě kalkulace budoucích ročních příjmů a stanovení schodku, který si ještě může dovolit, spočítala z toho vycházející maximální výdaje, aniž by ovšem tyto „virtuální“ výdaje porovnala se skutečnými výdaji, které ji čekají. V té lepší variantě by se obě veličiny mohly jakžtakž potkat, v té horší (podobně jako v případě rozpočtu na rok 2026) by však dříve či později zjistila, že skutečné výdaje jsou vyšší než výdaje spočítané „metodou Stanjura“ a jaksi se jí nedostává peněz například na postavení garáže, vybudování příjezdové cesty k ní a podobně.
Lze jistě pochopit, že v politické realitě, dané souběhem tristní rozpočtové situace a podzimními volbami do poslanecké sněmovny, se končící Fialova vláda rozhodla vycházet z odhadovaných příjmů a maximálního možného rozpočtového schodku dle pravidel rozpočtové odpovědnosti, jak uvedla poslankyně Kovářová v pořadu 360°; ovšem to, že vláda zároveň neporovnala „vypočtené“ výdaje s těmi skutečnými, které budou muset být v roce 2026 vynaloženy a takto nepravdivý, „virtuální“ rozpočet poslala do sněmovny, je neprofesionální a nezodpovědné a bylo to předmětem kritiky jak řady ekonomů, tak i mnoha aktivních či „vysloužilých“ politiků včetně bývalého ministra financí Kalouska.
Ještě že se toho nedožil rozpočtový guru Eduard Janota!