Polemika: Historik Jiří Malínský reaguje na článek o pádu Československa v roce 1938 od Jana Zemana.
Jeden z posledních článků osmého ročníku Argumentu z pera Jana Zemana (Československo na rozcestí: Chyby, které vedly k osudovému roku 1938 – !Argument) se snaží o analytický pohled na mnichovskou katastrofu. (Zdůvodňování, na němž ho staví, má však řadu v lepším případě diskutabilních, v horším případě i vysloveně mylných bodů.)
Janu Zemanovi by vydatně prospěla vedle jiné literatury četba Peroutkova Budování státu nebo rozsáhlé Kárníkovy starší rozměrné monografie České země v éře první republiky. Mnoho v hodinové podobě naznačuje i americký dokumentární Hackenschmiedův film Krise z přelomu let 1938/39. Z biologických důvodů už nemůže počítat s hlasem zesnulých pamětníků.
Československá samostatnost se poměrně nečekaně narodila z neuvěřitelného selhání diplomacie Rakousko-Uherska a vojenské porážky Ústředních mocností velmocemi Dohody v posledním válečném roce 1918 a za současného mocenského vyřazení Ruska a Osmanské říše. Vznikla tedy na pozadí možného vzniku kolektivní bezpečnosti. S tou – podobně jako Polsko, Maďarsko, Jugoslávie, Finsko – stála i padala. Hlavní otázka roku 1938 je tím jednoznačně zodpovězena: s výjimkou úseku rumunské hranice na Podkarpatské Rusi byly ostatní československé hranice buď vysloveně nepřátelské, nebo k nepřátelství zjevně náchylné. Výraznou nevýhodou byl protáhlý tvar republiky (a v tomto ohledu zejména Podkarpatské Rusi). Od Sovětského svazu jsme byli odděleni polským a rumunským územím (dálo se tak ještě před podpisem paktu Molotov–Ribbentrop). Jak byl Sovětský svaz na válku po drakonických kampaních stalinského režimu připraven (připomínaly Hitlerovu noc dlouhých nožů), ukázaly zejména válečné roky 1941 a 1942. Mimoto nebyl dokončen budovaný pevnostní pohraniční systém (s jeho dokončením se počítalo kolem let 1946–1950). Benešův výrok nepovedu národ na jatka ani dnes neztratil nic na své nadčasové naléhavosti.
Spojovat sibiřskou anabázi našich ruských legií s rokem 1938 znamená zpochybnit navázání diplomatických vztahů ČSR a SSSR r. 1934 i následný podpis východního Locarna r. 1935. Soudě podle knihy majora Jaroslava Kratochvíla Cesta revoluce (1922, 1928) se Trockij naopak až do čeljabinského incidentu k Čechoslovákům choval slušně a vstřícně bez ohledu na brestlitevský mír; zásluhou své pravice se legie zapletly do ruské občanské války (1918–1920/22), aby se s Ruskem spolurozloučily roku 1920 předáním Kolčaka a významné části ruského carského státního pokladu bolševikům.
Pokud jde o polskou otázku, spory o hranice byly v poválečné (po r. 1918) době spíše pravidlem než výjimkou. Těšínsko nebylo nikdy součástí Českého království (to se překrývalo s Čechami), ale naopak tzv. Rakouského Slezska; historický název soustátí české říše ustavil Karel IV. jako Korunu českou (svatováclavskou). Totéž se stalo na severním Slovensku. Spor rozsuzovala Dohoda; války při tom měly druhotnou úlohu. Větším problémem bylo vytvoření předtím neexistující mezinárodně akceptovatelné slovenské jižní a východní hranice, která byla dodatečně dotvrzena jaltskou a postupimskou dohodou. Byla to další z excelentních ukázek kvality benešovské diplomacie. Domnělá polská obnova velikosti první polské republiky XVI. století skončila katastrofou 1. září 1939 a poválečnou ztrátou území, která získala rižským mírem (1921). Ze všeho nejvíc to připomínalo diletantské restaurační snahy Habsburka Karla Posledního z roku 1921.
Pohraniční území jsou součástí českého území zhruba 1 000 let. Byla postupně dobyta především během geneze přemyslovského státu X. a XI. století. Německočeské snahy o zvrácení tohoto stavu se datují už k r. 1848; tehdy poprvé bylo zřejmé, že obnova (národní obrození) našeho národa je objektivním procesem, nikoliv folklórní taškařicí; navíc sebeurčovací právo národnostních menšin, pokud by bylo bývalo uskutečněno, by bylo zničilo Evropu jako kontinent. Pokud za indikátor evropskosti vezmeme odkaz TGM, Beneše a De Gaulla, není o čem diskutovat. S vnitrozemím navíc souvisela dopravně a hospodářsky, jak prokázaly bezprostřední následky vyhlášení tzv. nových korunních zemí (1918–1919), Mnichova a 15. března 1939. Navíc tyto karikaturní snahy někdejších německých menšin v Česku a Slovensku byly zprvu kontaminovány všeněmectvím a od r. 1933 gangsterským nacismem. Byly z toho „jen“ dvě krvavé světové války, ve kterých zahynulo kolem 100–110 milionů obětí. Globální rozměr české a československé politiky vyjádřili ve XX. století u nás nejlépe a nejpřesněji Masaryk, Beneš a Šmeral. Na Slovensku zřejmě Milan Hodža.
Tragédie maďarské sovětské republiky (republiky rad) plyne už ze způsobu, jímž vznikla. Izolovaný ostrov nedovyvinutého socialismu bojující zoufale o neuskutečnitelné propojení se sovětským Ruskem a přežití neměl ani hospodářsky, ani vojensky naději na úspěch; vyvolává vzpomínky na maďarské povstání let 1848–1849 a pouze měsíc přežívající paralelní bavorskou sovětskou republiku (7. dubna–3. května1919), případně na koaliční socialistickokomunistické zemské vlády r. 1923 v Durynsku (Thüringen) a Sasku (Sachsen). Že státy střední velikosti, jakým bylo i Československo, stojí a padají velmocenskými konsensy a dohodami, je zřejmé z průběhu novodobých nejen evropských dějin. V případě Kunovy vlády se navíc projevily prvky dobového maďarského šovinismu, jemuž se ve své době neubránil ani jejich velký revolucionář dr. Lajos Kossuth, které nemohly nepůsobit odpudivým dojmem. Nedospělost vede i v politice k politováníhodným důsledkům.
Tak řečené českoslovenství (čechoslovakismus je zplodina někdejší ľuďácké propagandy) má výrazný historický kontext, který souvisí jednak s tzv. bibličtinou (lehce slovakizovanou češtinou Bible kralické novověkého evangelického Slovenska), jednak s historickým směrem ve slovenské politice XIX. století. Je také pravdou, že tímto způsobem uvažovali i naši buditelé. Pro TGM to bylo přirozené uvažování; Beneš se tu diferencoval svým demokratismem. Ve své práci o panslavismu ovšem už uvažoval jinak. Srovnávat maďarizační útisk s českou „genocidou“, jak o tom svého času blouznil národní umělec spisovatel Vlado Mináč, ovšem nejde. Když čeští úředníci a učitelé kolem let 1919–1920 ohledávali tehdejší stopy slovenského národního povědomí, nalezli podle Peroutkova svědectví etnické nicotno. Pak se situace radikálně – a mimořádně rychle – změnila. V letech 1937–1938 EB vedl s Tisem vyrovnávací jednání; byla podstatně nadějnější než ta s henleinovci. O chybě tedy nemůže být řeč – jak Univerzitu Komenského, tak Slovenské národní divadlo, tak síť obecních, měšťanských a středních škol založili jako ucelený systém Češi – ovšemže spolu se Slováky – roku nebo od roku 1919. Učili na nich Češi – Slováci své učitele tehdy prostě neměli. Pokud Masaryk a Beneš na Slovensku pronášeli projevy, činili tak zpravidla slovensky.
Bylo-li Slovensko v roce 1919 zemí zaostalou, byla Podkarpatská Rus zemí rozvojovou. Získali jsme ji zajímavým způsobem – kvalitou Masarykova vystupování během jeho americké mise roku 1918 a následným vstřícným úsilím podkarpatoruské severoamerické diaspory . Plošně nevelká země v severním horním Potisí byla komplikovaná i etnicky: v její velmi nečetné inteligenci existovala paralelně ruská, ukrajinská a zárodečně rusínská kulturně etnická tendence; mimoto tu žila početná maďarská a židovská minorita (odpovídalo to situaci našeho národa na konci XVIII. století. Bylo vůbec problémem jak založit rusínské školství a vybudovat moderní veřejnou správu. Nebylo kde brát – Maďaři se oddali rezistenci a navíc neovládali češtinu o slovanské řeči nemluvě. Vzpomínky prezidenta Svobody jsou stejně ilustrativní jako prózy Ivana Olbrachta nebo Vančurův film Marijka nevěrnice (1934). Když byl Beneš na návštěvě nejvýchodnější československé země r. 1934, odhadoval, že založení plné demokracie bude možné kolem roku 1941. Konec konců nejreprezentativnější veřejné budovy nejen v Užhorodě postavili Češi; TGM tu má i dnes svůj pomník. Ve Svobodově armádě bojovali i Rusíni (Lemkové). Ukrajinci Rusíny – na rozdíl od Poláků – neznali a neuznávají. Čehož si je Zeman vědom.
Hospodářská krize třicátých let byla celosvětová. V SSSR sice oficiálně nebyla, zato tu však byl NKVD a gulag. A zlověstné řádění „kolektivizace“, které zcela rozvrátilo zemědělství největší země světa doprovázené řadou hladomorů (nejen těch ukrajinských). Severské reformní úsilí našlo v prvorepublikovém Československu svůj odraz jednak v národohospodářském úsilí ČSSDSD, jednak v pozoruhodné knize Jana Antonína Bati Stát pro čtyřicet milionů (1937, 1938), jednak v diskusích prvních československých keynesiánů. O možnostech komunizace Československa před více než 100 lety nemohla být ani řeč. KSČ měla víc než dost svých vlastních vnitřních problémů.
Prvorepublikové Československo nezničily vnitřní nesváry, ale velmocenská demokratická arogance a hloupost – ve finální fázi mnichovský diktát (30. 9. 1938) a vídeňská arbitráž (2. 11. 1938). Západoevropská autolikvidace meziválečného cordon sanitaire umožnila Stalinovi překonat carskou západní hranici z roku 1914 a vytvořit poválečný blok sovětizovaných satelitních států. Vše mohlo dopadnout ještě hůře nebýt vůdce druhého odboje prezidenta prof. dr. Edvarda Beneše a včasné Rooseveltovy podpory (28. května 1939 s ním po několik hodin jednal neoficiálně ve své soukromé rezidenci), 31. května 1939 prezident Beneš veřejně otevřel československý pavilón na EXPO v New Yorku. Do československých zahraničních armád vstupovaly stovky a tisíce Čechů, Slováků, Rusínů-Ukrajinců, židů i Židů a také byť ve velmi nepatrném počtu i českých demokratických Němců.
První Československá republika nebyla dokonalá, ale současně – nezávisle na své výchozí komplikované situaci – patřila k nejlépe spravovaným státům meziválečné Evropy. Politik a vědec Miloslav Ransdorf (1953–2016) říkával, že bylo nesmírným štěstím našeho národa, že v dobách tak tragicky krizových disponovala naše země těmito světově rozhleděnými státníky nevšedních – i individuálně mravních – kvalit a hlubokého neokázalého niterného vlastenectví, kteří navíc disponovali globálními praktickými mimořádně důležitými osobními kontakty.