Jan Zeman píše o klíčových chybách, které vedly k oslabení Československa a k následné mnichovské kapitulaci.
Nová kniha Jaroslava Šulce a Jaroslava Ungermana Dějiny píšou vítězové aneb Jak to tenkrát vlastně bylo? je velice aktuální a kvalitní, a to zvláště svou věcností. Oba autoři se pouští do mnoha ožehavých problémů rozvoje Československa po roce 1945, naší nedávné historie, a to velice úspěšně, byť se tu a tam nějaký ten chlup najde. Jistě i proto, že museli být hodně struční.
Jedním z nich je otázka, které se týká tématu s názvem „Osudový rok 1938“. Otázka je to velice žhavá, diskutovali jsme ji už jako děti v 60. letech a později bezpočtukrát, než se po roce 1989 zájem o historii, zejména tu 20. století, z české společnosti vytratil.
Osobně jsem dlouhá léta zastával názor, že jsme se měli bránit, že důsledky přijetí mnichovského diktátu byly zcela katastrofální a Československo, a zvláště pak Česko se z nich dostatečně nevzpamatovalo dodnes. Mnichovanský kapitulantský přístup se u nás následně prosazoval zvláště pak po 21. srpnu 1968, po 17. listopadu 1989, po volbách v červnu 1992 (rozdělení Československa proti vůli většiny obyvatel), vstupu do válečného paktu NATO a následná účast Česka na bombardování Jugoslávie v březnu 1999, na okupaci Afghánistánu po říjnu 2001, Iráku po 1. květnu 2003, na okupaci Mali (za francouzského vysávání země), vstupu do Evropské unie za údajně příznivých, často utajených podmínek respektive vylhaných pozitiv, resp. mnohá pozitiva byla vylhaná, nedemokratické přijetí zničující „lisabonské“ ústavy EU v roce 2009, podpora islamistů včetně Islámského státu v Sýrii a zničení nejrozvinutějšího státu Afriky a arabského světa, Libye pod vedením Francie po roce 2011 atd. S postupujícím časem, zvláště po roce 1989 kapitulantských praktik ČR přibývalo. Nejednou to připomíná rezignaci na vše podstatné.
Dilema Mnichova: Bránit se, nebo kapitulovat?
Já sám jsem názor na odmítnutí mnichovského diktátu i za cenu války začal měnit až v souvislosti s rozbombardováním bratrské Jugoslávie letectvem NATO na jaře 1999. Učinil jsem tak přesto, že Jugoslávie z něj vyšla proti Československu po Mnichovu podstatně lépe, resp. přišla jen o Kosovo, které ji Západ za účasti Česka uloupil.
Otázka přijmout či nepřijmout mnichovský diktát měla dva rozměry:
Vojenský. Byli bychom schopni se ubránit v situaci, kdy početná německá menšina podporovala nacistické Německo a další menšiny, zejména maďarská a polská, nemusely být k Československé republice také loajální? Proti tomu stál argument nesouhlasu tehdejších německých vojenských špiček s útokem na Československo, neboť jej považovali za příliš riskantní a byla otázka, zda by nesvrhli německého vůdce Adolfa Hitlera.
Politický. To, že se schyluje k velké válce nacistického Německa a jeho spojenců za ovládnutí Evropy a později i světa, muselo být podle mého mínění soudným informovaným lidem zřejmé. Tedy, mezi západními politiky takových nebylo moc. Zde plně souhlasím s prognózou vývoje prezidenta Edvarda Beneše. Fakt, že pád zrádného Polska, dále Dánska, Norska a západní Evropy, včetně Francie, proběhne tak hladce, se tehdy předpokládat nedalo. Platí také, že sázka na vítězství Sovětského svazu nemusela vyjít.
I když zásadní otázkou zůstává, zda jsme se na podzim 1938 měli proti nacistickému Německu bránit, neméně zásadní otázka je, zda jsme se do mnichovanské situace museli nutně dostat, zda se po 28. říjnu 1918 nedalo místy postupovat jinak a lépe. Jak je známo, vznik Československa 28. října 1918 byl značně složitý. T. G. Masaryk, M. R. Štefánik, E. Beneš a další muži 28. října to tehdy neměli vůbec jednoduché.
Kořeny slabosti a krizí
Došlo tehdy k řadě krizí. Mám za to, že se při některých vedení Československa dopustilo určitých chyb. Podívejme se blíže na jednotlivé krizové momenty.
Muselo dojít k povstání Československých legií proti sovětské vládě po tzv. čeljabinském incidentu 15.–17. května 1918? Totiž, toto povstání zásadně zvětšilo a zkrvavilo začínající občanskou a intervenční válku v sovětském Rusku a dalo se důvodně očekávat, že na to Rusové jen tak nezapomenou.
K povstání československých legií přispěl svou neomaleností, požadavkem ne jejich odzbrojení, chcete-li nerealismem a arogancí, sovětský komisař Lev Davidovič Trockij. Kromě sovětského vedení v Petrohradě/v Moskvě existovalo druhé vedení státu kolem Ústavodárného shromáždění, které po svém rozehnání v Petrohradě v té době zasedalo na Uralu až do chvíle, kdy kozáčtí důstojníci provedli 18. listopadu 1918 převrat v Omsku, svrhli direktorium a prozatímní rada předala moc admirálu Kolčakovi. Tím nechtěně fakticky učinili z bolševické vlády jedinou vládu v Rusku.
K prominutí této zlé epizody sovětským vedením přispělo několik okolností, zvláště pak řádění hord admirála Kolčaka až do února 1920 (ve srovnání s ním se Československé legie na Sibiři chovaly slušně), československo-sovětská spojenecká smlouva z 16. května 1935, moskevské vedení Komunistické strany Československa za druhé světové války, a zvláště pak československá východní Svobodova armáda, která jako první bojovala po boku Rudé armády proti německým nacistům. Zejména tyto skutečnosti způsobily, že se kontroverzní anabáze Československých legií na Sibiři přešla.
Neutěšený vztah Československa s Polskem byl dalším faktorem. Hned po vyhlášení Československé republiky 28. října 1918 vypukl spor o české Těšínsko, součást někdejšího Českého království, ale v roce 1918 do značné míry popolštěné. Vznikající československá ozbrojená moc jej rychle vyřešila ve prospěch Československa. Následně došlo k rozdělení Těšínska na českou a polskou část.
Problém byl, že malá československo-polská válka o Těšínsko vážně narušila vztahy obou států. Škody z malé krátké československo-polské války byly značné, a nešlo jen o získání několika pohraničních slovenských území Polskem a jejich následné popolštění, což nám někteří Slováci vyčítají dodnes. Zásadní problém byl, že předáci obnoveného Polska, zvláště pak maršál Józef Piłsudski a ministr zahraniční Józef Beck se na Československo dívali jako na omyl historie a v zásadě ho neuznávali. Proto se Polsko nepřidalo k tzv. „malé dohodě“, i proto se Polsko podílelo na dělení Československa v Mnichově a také proto to potom Polsko dotáhlo až k černému září 1939. V Mnichově Poláci působili jako pátý, byť skrytý účastník, jak nedávno tvrdil V. V. Putin na základě v Berlíně a ve Varšavě ukořistěných dokumentů. Neutěšené československo-polské vztahy šly vesměs na vrub polských vládců (do války s námi se nedostalo zřejmě jen proto, že preferovali dobití Ukrajiny a dalších východních území v rámci nechvalné rusofobie) a že československé vedení pro jejich normalizaci více méně učinilo vše myslitelné, leč bez úspěchu.
Podrobení si převážně Němci obydlených pohraničních území (do 27. prosince 1918), povstání německé menšiny v českém pohraničí, potlačené rychle se zformovavší oddíly československé domobrany, sokolů a později i vracejících se československých legionářů z Francie a z Itálie do 4. března 1919 představovaly další zdroj problémů. Zatímco Češi a Slováci vznik Československa uvítali jako národní osvobození a Slováci i jako záchranu před pomaďarštění, německá menšina vznik Československa odmítala a nejednou byla vůči Československu neloajální.
Dalším faktorem se stalo podle mého soudu potlačení Maďarské republiky rad spojené se vznikem fašistického horthyovského režimu v Maďarsku. Po skončení první světové války si vedly nové vlády v poraženém Německu, v Rakousku a v Maďarsku mimořádně špatně, zač sklízely mimo jiné hyperinflaci a k válečné nespokojenosti se připojovala ještě obrovská sociální nespokojenost obyvatelstva. Navíc vláda v Maďarsku trpěla revanšistickými tendencemi tím spíš, že hranice mezi Horními Uhrami (Slovenskem) a Dolními Uhrami (Maďarskem) nebyly nikdy vytyčeny a určovaly se až na mírové konferenci ve Versailles v roce 1918-19.
Československo muselo předně vyrvat Slovensko z moci maďarských četníků, což nebylo jednoduché ani rychlé. Do března 1919 se to podařilo.
Problém byl, že mezitím maďarská buržoazní vláda padla a v zemi se moci chopila levice, hlásící se k prosovětské orientaci a vyhlašující Maďarskou republiku rad, a to v období 21. března až 1. srpna 1919.
Československo poté na rozkaz z Paříže a z Londýna uskutečnilo intervenci proti Maďarské republice rad. Napoprvé bylo poraženo, Čechoslováci ustupovali tak rychle, že na části jižního a východního Slovenska vznikla Slovenská republika rad (16. června až 5. či 7. července 1919). Československo tak málem přišlo o část Slovenska. Zde se ČSR dopustila hrubé chyby. Velká Británie a Francie sice následně donutily Maďarskou republiku rad se stáhnout z obsazených slovenských území, takže Slovenská republika rad byla potlačena Československou armádou. Následně zahájilo Československo své druhé tažení proti Maďarské republice rad. Tu se jí sice podařilo porazit a zničit, ale v Maďarsku se dostal k moci protičeskoslovenský fašistický režim včele s už zmíněným admirálem Horthym. Představa slušných vztahů s našimi sousedy (kromě Rumunska) tak byla po 1. srpnu 1919 mimo realitu. V případě Maďarska si to ale Československo zavinilo samo.
Že lze od poražených centrálních mocností čekat věci hlavně špatné, bylo zřejmé. Pravda, realita nacistického teroru a jiného běsnění po Mnichovu, předčila i ta nejhorší očekávání.
Myšlenka čechoslovakismu (jednoho československého národa) vznikla z potřeby na mírové Versaillské konferenci dokázat, že většinou v Československu jsou Slované – proto Čechoslováci. Poté, co byla podepsána Versailleská mírová smlouva, mělo podle mého názoru československé vedení potichu myšlenku čechoslovakismu opustit. Bohužel tak neučinilo. Zatímco ve 20. letech politika čechoslovakismu příliš nevadila, v 30. letech prokazatelně vyvolávala na Slovensku problémy a odstředivé tendence. Přesto se udržela až do chmurných mnichovských dnů. Evidentně oslabovala masarykovské Československo. Na to se úzce vázal patriotismus Čechů vůči Slovákům (Slovák je mladší bratr Čecha), který snad pomáhal ve 20. letech, ale zjevně škodil v letech třicátých.
Třetí chybou bylo, že Československo neuznalo Rusíny jako národ a prakticky nepřipustilo rozvoj jejich školství. O praxi, že úředník za větší průšvih byl přeložen na Slovensko a za velký průšvih na Podkarpatskou Rus, škoda mluvit. I na Podkarpatské Rusi platilo, že zatímco ve 20. letech bylo její nedobrovolné přičlenění k Československu vnímáno převážně pozitivně (proti dosavadní maďarské správě), v ohni hluboké sociálně ekonomické krize 1929-33-35 se toto vnímání měnilo na převážně negativní. Přehlížení Rusínů oslabovalo Československo.
Čtvrtou chybou Československa bylo pokračování v liberálně ekonomické politice, takže ekonomická krize 1929-33 (spíš až do roku 1935) byla v Československu obzvlášť ničivá, a navíc postihla mnohem víc pohraničí obývané Němci, dále Slovensko a Podkarpatskou Rus než české vnitrozemí, zvláště pak velký průmyslový oblouk od Chebu po Ostravu. Nespokojenost v těchto podstatně více postižených regionech nepřekvapivě rychle rostla a oslabovala Československo. V českých zemích byla vodou na mlýn henleinovcům, kteří rozbíjeli Československo ve prospěch nacistického Německa. Podotýkám, že některými doporučovaná možnost autonomie pro národnostní menšiny byla vyloučena separatismem zejména německé menšiny.
Prakticky jediné sociální opatření, podpora v nezaměstnanosti, lidově zvaná žebračenka, (za krize – v roce 1933 počet nezaměstnaných převýšil 1 milion osob) byla tragicky málo. Také státní investice – do armády, do železnic, do škol, do zdravotnických a kulturních zařízení, nebyly s to odvrátit krizi. Limitovalo také nízké zdanění kapitálu. Navíc se řešily spíše strategické potřeby státu než problémy chudých regionů. Ekonomický liberalismus ale tehdy (mimo Sovětský svaz) převládal nejen v Československu. Část české kulturní elity Leninův spis o imperialismu jako nejvyšším stádiu kapitalismu znala, ale spíš jako součást vzdělání. Centrální plánování zaváděné v nacistickém Německu bylo odmítáno, stejně jako to v Sovětském svazu. Severská ekonomická škola dokazující nefunkčnost neregulované tržní regulace byla známa maximálně úzkému okruhu ekonomické elity, podobně slavný spis J. M. Keynese, který byl navíc špatně srozumitelný.
Hlavní chyby a jejich vliv
Je těžké si představit, co bych na místě prezidenta Edvarda Beneše v září 1938 dělal, nebo co bych mu byl schopen poradit. Výše uvedené čtyři chyby byly v té době přinejmenším krátkodobě nevratné.
Nejhorší ztráty obyvatel na milion obyvatel za druhé světové války nebyly v českých zemích, jak je mylně uvedeno, ale v Sovětském svazu (zvláště v Bělorusku a na Ukrajině) dále v Polsku a v srbských částech Jugoslávie. Ve všech případech je, stejně jako na území Československa, významně prohloubilo nacistické vyvražďování Židů. Jiná věc je, že Československo muselo v letech 1945-46 přistoupit k odsunu ne-antifašistických Němců (alternativou byla občanská válka s poraženými německými nacisty a jejich podporovateli), takže v úhrnu Československo přišlo o 3,5 milionu obyvatel, ztracenou Podkarpatskou Rus nepočítaje, což připomíná početně nejpostiženější Bělorusko.
Někteří z výše uvedeného odvozují, že 28. říjen 1918 byl český a slovenský omyl historie. To je ovšem nesmysl! Čest a sláva Masarykovi, Štefánikovi, Benešovi, Šrobárovi a dalším hrdinům 28. října 1918. Nejen že tehdy zachránili slovenský národ před pomaďarštěním. V prvé řadě dosáhli dovršení emancipace českého národa.
Nicméně když to shrnu, Československo se v letech 1918-38 dopustilo přinejmenším čtyř hlavních vážných chyb, které také přispěly k jeho oslabení a mnichovské kapitulaci. Konkrétně:
Intervence proti Maďarské republice rad, zakončené nastolením fašistického protičeskoslovenského horthyovského režimu.
Čechoslovakismus už v ústavě z února 1920 neměl být. I když Češi v zásadě zachránili Slovensko před pomaďarštěním, oslabil československé vztahy na slovenské straně. Paternalistický přístup Prahy ke Slovákům, něco jako Češi k mladšímu bratrovi, doprovázel čechoslovakismus. Jestliže ve 20. letech to bylo možné a možná i nutné, ve 30. letech to už vytvářelo vážné problémy v československém soužití.
Neuznání Rusínů za samostatný národ byla další chyba. Je tomu tak přesto, že za samostatný národ není uznán do dnešních dnů!
Poslední chybou bylo pokračování liberálně ekonomické politiky i za velké krize 1929-33 (35), přes její ničivé a také nerovnoměrné následky – německá, slovenská, rusínská a maďarská menšiny byla postiženy podstatně víc než české a moravské vnitrozemí.
Ilustrační foto: Československá vojenská zeměpisná služba, Public domain, via Wikimedia Commons