Trumpova zahraniční politika v roce 2025 ve výsledku postrádala konzistenci, nepřinesla stabilitu a ani bezpečnost.
Článek Leo Hadara pro Asia Times zhodnotil zahraniční politiku Donalda Trumpa v roce 2025 jako směsici selektivního intervencionismu, transakčního vyjednávání a občasné imperiální ambice, která se navenek tváří jako zdrženlivost, ale ve skutečnosti postrádá strategickou soudržnost.
Trump podle textu dokázal využít tlak a pragmatické vztahy k dosažení některých výsledků, zejména příměří v Gaze, které se podařilo vyjednat díky kombinaci tlaku na Izrael i Hámás a díky spolupráci s arabskými státy. Podobně pozitivně hodnotí i to, že administrativa přesunula pozornost k západní hemisféře, což podle autora napravuje dlouhodobé zanedbávání regionu.
Tyto dílčí úspěchy však podle článku zastiňují hluboké rozpory a nekompetentní kroky. Proces vyjednávání o míru na Ukrajině je popsán jako chaotický a neprofesionální, protože Trump pověřil jednáním osoby bez diplomatické kvalifikace a předložil návrhy, které byly extrémně výhodné pro Rusko. Moskva navíc nemá důvod ustupovat, protože na bojišti postupuje, a Trumpův slib rychlého ukončení války se tak ukazuje jako nereálný.
Dalším problémem je Trumpova rétorika o Gaze, která zahrnovala i návrh na americké převzetí území a vysídlení Palestinců. I když Bílý dům později tato slova mírnil, autor tvrdí, že to jen odhalilo chaotické rozhodování bez strategického rámce. Za nejvážnější strukturální problém však považuje přijetí tzv. „Trumpova dodatku“ k Monroeově doktríně, který podle něj představuje tvrdou, neoimperiální verzi hemisférické dominance. Nasazení amerických sil v Karibiku a označení kartelů za teroristické organizace podle článku spíše otevírá cestu k novým intervencím než k větší stabilitě.
Trumpova politika vůči Číně je popsána jako nebezpečně redukovaná na ekonomické otázky, protože ignoruje bezpečnostní dimenzi rivality. V Evropě zase administrativa podle autora zbytečně provokuje spojence kulturně-politickými komentáři a zasahováním do vnitřních záležitostí, čímž oslabuje transatlantické vazby, které sám potřebuje.
Hadar v závěru tvrdí, že Trump sice intuitivně chápe některé realistické principy, jako jsou limity americké moci nebo potřeba většího podílu spojenců na obraně, ale nedokáže je proměnit v konzistentní strategii. Výsledkem je politika, která kombinuje rétoriku zdrženlivosti s praxí selektivních intervencí, a která podle autora nepřináší ani stabilitu, ani bezpečnost.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.