Politolog Petr Drulák píše ve svém komentáři o hlavních důvodech, proč zbrojařům pokračují dobré časy.
Švédský výzkumný ústav SIPRI loni informoval, že v roce 2024 narostly globální vojenské výdaje nejvíce za posledních třicet let: o 9 % na rekordních 2,7 bilionů dolarů.
Až spočítají rok 2025 zcela jistě dojdou k novému rekordu. Jen zatím nevíme, zda vojenské výdaje vzrostly ještě strměji a překročily tři biliony; částku odpovídající HDP Francie a výrazně převyšující HDP Ruska, Kanady či Brazílie. O začínajícím roce lze zatím říci jen to, že přinese další rekord.
Rekordní výdaje vlád a zisky zbrojařů jsou taženy mezinárodními konflikty – částečně těmi probíhajícími, ale především těmi, na něž se státy připravují. Z desítek probíhající konfliktů mají přinejmenším dva globální charakter: Rusko-Ukrajina a Izrael-Írán. Kromě bojujících stran se v nich nepřímo střetávají i geograficky vzdálené velmoci, pro něž je konflikt natolik důležitý, že jeho eskalace může vést k přímému velmocenskému střetu a riziku jaderného konfliktu.
Mír není na dosah tam ani tam. Přesto jsou na Ukrajině vyhlídky o něco příznivější než na Blízkém východě. V obou případech je podstatné, že Trumpova administrativa, která je hlavním nepřímým účastníkem obou konfliktů, stojí o mír odpovídající stávajícím poměrům. Ale případy se liší silou a vlivem podporovatelů války.
Na pokračování války na Ukrajině má do určité míry zájem Rusko, neboť stále ještě nedobylo všechna území, která považuje za svá. Ale i když stávající poměry neodpovídají ruským cílům, výrazně se jim blíží. S každým dalším měsícem války jim budou blíže až do okamžiku, kdy Rusko shledá, že vojensky už má, co potřebuje. Řešení ostatních otázek jako status budoucí Ukrajiny (obnova, ozbrojené síly, zahraničně politická orientace), je věcí diplomacie, samozřejmě podložené ruskou schopností přitlačit Ukrajinu ke zdi. Trump je podle všeho připraven takové řešení přijmout.
Na straně války stojí Zelenského režim a Evropa. Zelenského postoj má zvrácenou racionalitu. Dokud se válčí přežívá politicky i fyzicky, s koncem války není jisté ani jedno ani druhé. Bez evropské podpory by však už doválčil. Evropská unie a Velká Británie si ze zástupné války s Ruskem udělaly prioritu všech priorit a jejich představitelé říkají, že směřují dokonce ke střetu přímému. Nechme stranou, co z toho je ideologická zaslepenost, co oportunismus a co naprostá ztráta soudnosti.
Podstatné je, že Trump ukrajinskými i evropskými představiteli pohrdá, necítí se vázán jejich představami a hledá alternativy. Ale naráží na svůj vlastní hluboký stát, který nemá zcela pod kontrolou. Jeho část chce s Evropou pokračovat v bidenovské politice a podkopává Trumpovu mírovou politiku na Ukrajině.
Důležitá bude evropská reakce na hroucení kyjevského režimu, které lze v tomto roce očekávat; Kyjevu docházejí peníze i lidé. Zareaguje evropská elita, zvyklá lhát ráno, v poledne i večer, tím, že dá od Ukrajiny ruce pryč a přijde s novou lží o tom, že měli od počátku pravdu a ve skutečnosti vyhráli? Byla by to ta druhá nejlepší cesta k míru; ta nejlepší by spočívala v radikální obměně evropských elit, což však letos očekávat nelze. Nebo jsou natolik šílení, že Paříž, Londýn a Berlín dotlačí do války s Ruskem Východoevropany v naději, že tím přesvědčí Američany, aby se zapojili? V takovém případě by Rusko nejspíše sáhlo k demonstraci síly vůči vybraným evropským cílům; orešniky už má nachystané. I tak může vypadat evropská cesta k míru.
Na Blízkém východě dnes vládnou dvě podivná příměří. Jedno v Palestině, které Washington dohodnul s Hamásem. Druhé s Íránem, které následovalo po americkém a izraelském útoku na Írán a íránské vojenské odpovědi; citelné k Izraeli a symbolické k USA. Izrael nestojí ani o jedno. Pokračuje v likvidacích Palestinců, na což stačí sám, a také chce dorazit Írán, což bez americké pomoci nezvládne.
Trumpovi se nejspíše nelíbí, že Izrael rozbíjí jeho mírový plán pro Gazu. Ani nestojí o válku s Íránem potom, co v létě vychloubačně oznámil velké vítězství nad Íránem a zničení jeho programu jaderných zbraní. Také asi chápe, že válka s Íránem by rozmetala jeho dosavadní politiku na Blízkém východě, zatáhla USA do močálu, proti němuž byla dobrodružství v Iráku či Afghánistánu procházkami růžovým sadem, posílila stávající protiamerické aliance a vytvořila nové. Ačkoliv je Izrael menší než Ukrajina a ve srovnání s Evropou vyložený trpaslík, má takové páky na Washington, o nichž se nikomu v Evropě ani nesnilo. Americká sionistická lobby si u Trumpa umí vyžádat či vynutit, co potřebuje.
Izraelský premiér Netanjahu vidí demonstrace, které od konce roku probíhají v Íránu, jako příležitost ke změně režimu. Nejsou sice motivované sympatiemi k Západu či Izraeli, ani jinými politickými důvody, nýbrž ekonomickou nespokojeností obyvatelstva sužovaného americkými sankcemi; což nevylučuje možnost, že jsou podněcované z USA či Izraele. Režimem mohou otřást. K Trumpovu malému nadšení se Netanjahu v posledních dnech loňského roku nechal pozvat na Floridu, aby mu vše vysvětlil.
Zdá se, že Trump pochopil. Hned pohrozil útokem, pokud v Íránu při potlačování demonstrací někoho zabijí. Zní to téměř jako výzva Izraeli, aby se jeho íránští agenti o nějakou tu střelbu v Teheránu postarali. A kdyby snad Trump váhal, postaví ho Netanjahu před hotovou věc. Izrael zahájí útok sám a lobby už pak ve Washingtonu zatlačí dostatečně silně, aby v tom sám nezůstal.
I kdyby byl Izrael s americkou podporou úspěšný a íránský režim se zhroutil, k míru na Blízkém východě to nepovede. Načas by se mohl naplnit Izraelem preferovaný scénář ozbrojeného chaosu oslabujícího jeho nepřátele. Nicméně z takové situace profitují i jiní, včetně muslimských velmocí. Izrael se jich obává, ať už se jedná o šíitské Peršany, sunnitské Turky či wahábistické Saúdy. Bez amerického krotitele považuje každou z nich za existenciální hrozbu. Ale zájem Washingtonu o Blízký východ klesá, spíše než Araby, Peršany či Turky potřebuje krotit Číňany. Nicméně pokud se Izraeli podaří vtáhnout Američany do války, mohou alespoň doufat, že ještě nějaký čas zůstanou.
Oproti Ukrajině či Íránu zůstává taková Venezuela pouze lokální událostí. Další vývoj ukáže, zda americký novoroční zásah, bombardování hlavního města a gangsterský únos prezidenta Madura, povede k nové stabilitě pod kontrolou Washingtonu, která bude demonstrací americké síly, či k dlouhé občanské válce, která se stane dokladem americké slabosti. Ať tak či onak, Američané nejspíše dokáží odradit ostatní velmoci od vojenské angažovanosti na západní polokouli. Z Venezuely se ohnisko velmocenského střetu nestane.
Nejvíce zdrojů však nepohlcují stávající konflikty, nýbrž očekávání velmocenského střetu. Nejblíže je dnes k němu Evropa, kde výdaje na zbrojení rostou rychleji než jinde. Ale západoevropský pokus o válku s Ruskem by nejspíše rychle ukončila výše zmíněná ruská demonstrace síly.
Mimořádně vážná je situace ve východní Asii. USA se snaží geopoliticky obklíčit Čínu a v regionu si nárokují postavení, které by sami na západní polokouli žádné jiné velmoci nestrpěly. Ani Čína si něco takového nenechá dlouhodobě líbit. O přímý střet však nestojí ani Číňané ani Američané, zatím dělají vše proto, aby k němu nedošlo.
Ale nelze vyloučit zástupnou válku, v níž se za americké zájmy obětují jejich místní chráněnci; tedy ukrajinský scénář v Pacifiku. Spouštěčem může být Tchaj-wan, ale možností je více. Čína má teritoriální spory s kdekým. Ve Východočínském moři také s Japonskem a Jižní Koreou, v Jihočínském moři s Vietnamem, Filipínami, Malajsií či Indonésií. O část hranice se pře i s Indií, byť v Pekingu i Dillí se v posledních letech snaží konflikt překonat.
Proto sklidila velký čínský hněv japonská premiérka, když v listopadu prohlásila, že v případě čínského útoku na Tchaj-wan nezůstane její země stranou. Naznačila tím, jak by taková zástupná válka mohla vypadat; Tchaj-wan v roli Ukrajiny, Japonsko v roli Evropy. Její důsledky by byly zničující nejen pro přímé účastníky. V regionu vzniká významná část světového ekonomického produktu včetně globálních dodávek těžko nahraditelného zboží a surovin. Těžké ztráty by čekaly i USA. Ale ve Washingtonu mohou usoudit, že zástupná válka Japonska a Tchaj-wanu proti Číně skýtá poslední příležitost, jak zabránit čínské globální převaze. Pak může dokonce platit: čím dříve, tím lépe.
Asijští představitelé zatím jednají opatrně a racionálně. Ale na to jsme byli zvyklí ve věcech války a míru i od představitelů evropských, pak přišel rok 2022 a začali na válku přísahat. Proti válečnému šílenství není imunní nikdo. Zbrojařům každopádně dobré časy nekončí.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!