Jiří Málek se zamyslel nad tím, jaké politické a sociální situaci čelí česká levice v letošním roce 2026?

Jak to bude s levicí v Česku v roce 2026? Počátkem ledna nového roku je obtížné hádat. Teoreticky na to měl dát odpověď 13. prosinec minulého roku. V ten den se sešly tři sjezdy stran, které jsou považované za levicové. Byl to mimořádný sjezd SOCDEM, stejně mimořádný sjezd KSČM a pardubický sjezd strany Zelení. Posledně jmenovaná strana je do „levice“ zařazována spíše okolím, než by se sama takto prezentovala. Sama sice proti tomu vehementně neprotestuje, ale vymezuje se v nejlepším případě jako subjekt středolevý. I ve Wikipedii je označována jako strana vyznávající mj. ideologii sociálního liberalismu a v evropském kontextu jsou „Zelení“ zahrnování do těch, kdo praktikují středolevou politiku. V českých podmínkách je i propagandisticky výhodné Zelené deklarovat jako určitou levici, neboť pak lze tvrdit, že nějaká levice je zastoupená i v parlamentu  (někdy do stejné pozice okolí „tlačí“ i Piráty). Obě strany se samy k levici veřejně a ani svým politickým působením nehlásí. Vzhledem k právě uvedenému, není třeba se Zelenými ve vztahu k české levici dále zabývat.

Dva klíčové prosincové sjezdy

Od obou sjezdů levicových stran SOCDEM a KSČM se očekávalo, že vyřeší jejich „tápání“ po nepovedených parlamentních volbách a že budou alespoň rámcově definovat své směřování v následujícím období. Jak to dopadlo a co bylo řečeno k další cestě?

Sjezd SOCDEM pro většinu nezainteresovaných skončil překvapivě. Obecně veřejnost i média hlavního proudu očekávala odmítnutí politiky dosavadního vedení strany s Janou Maláčovou v čele a návrat ke „skutečné sociálně demokratické politice“. Výsledek byl trochu jiný. Nejspíše se ukázalo, že ze strany v průběhu roku 2025 sice odešla řada členů a viditelných funkcionářů, kteří se zásadně stavěli proti jakékoliv spolupráci s „komunisty“. To ale vedlo k tomu, že ve straně zůstali ti, kdo i přes své případné výhrady k tomuto kroku, se proti němu zásadně nevymezovali. Rovněž v říjnových volbách STAČILO! dostalo hlasy nižších desítek tisíc bývalých voličů tehdejší ČSSD. A nakonec delegáti sjezdu sice podpořili vcelku jednoznačně ukončení spolupráce se STAČILO!, ale zdaleka ne tak jednoznačně se ideově vymezili vůči mnoha programovým tezím, se kterými STAČILO! šlo do voleb. Spíše to vypadá, že chtějí usilovat o významnou část voličů, na které také cílila právě koalice s KSČM, jen jinou formou. Také půjde o snahu získat zpět původní voliče SOCDEM, kteří odešli k úspěšnějším subjektům (především k ANO). Dnes nelze říci, zda toto snažení bude úspěšné. V mediálním prostoru lze nalézt fundované i velmi ploché úvahy, jaká bude budoucnost této strany. Dá se dočíst i to, že „SOCDEM je mrtvá a nikdo ji již neoživí“. Nebo to, že „SOCDEM sešla ze správné cesty a jen její opětný návrt na ni, ji restartuje“. Nebo, že se „…otevírají sociálním demokratům nové dveře. Prostor na levici se znovu uvolňuje, nesmíme dovolit vyrůst novému Stačilo!“. Takže stačí si jen vybrat, které závěry jsou čtenáři nejbližší. Dále zaznělo (A. Rozehnal), že sociální demokracie historicky stála na konfliktu. Vznikla jako politický výraz střetu práce a kapitálu, slabších a silnějších, zaměstnanců a ekonomické moci. Tento konflikt byl po desetiletí jejím zdrojem energie, legitimity i mobilizace. Ale tento konflikt ve své původní podobě zanikl a levice (jako celek) na nové podmínky tohoto střetu nedovede reagovat. Pro koho by SOCDEM a vlastně všechny levicové subjekty měly existovat? Čeští levicoví sociologové v minulém desetiletí potvrzovali, že politické chování jedince je výrazně ovlivňováno jeho světonázorovou orientací. Podíváme-li se strukturu české společnosti, jak se její členové sebeidentifikují na pravolevé škále, pak (i přes určitý dlouhodobý pokles) do skupiny hlásící se k levici (nalevo od středu) patří téměř čtvrtina populace. Výzkum z konce minulého desetiletí objednaný Nadací R. Luxemburgové ukázal, že ti, koho lze podle jejich jednotlivých kroků a názorů sice identifikovat levicovými atributy, ale k levici se nehlásí, pak při projevu svých postojů, především ve volbách, nějakou výraznější korelaci k levicovým subjektům a jejich kandidátkám, neprojevují. Naopak ti, kdo se identifikují jako levičáci, toto daleko výrazněji dávají najevo i volbou levice různého typu.

Tato úvaha by mohla dávat optimistickou naději i pro znovuoživení levicových subjektů. Ovšem tyto subjekty by musely reagovat na jiné vnější podmínky. Na druhou stranu, pro takovou vnitřní transformaci je relativně dost času, protože jakási politická maturita bude až za více než tři roky při parlamentních volbách.

Jedna poznámka na závěr zamyšlení nad SOCDEM. Někde se objevuje, že se ve vedení SOCDEM konal jakýsi vnitrostranický puč. To by vše zjednodušovalo: viníci, pučisté by byli identifikováni a tím také vinni. Jenže ono to bylo složitější, rozhodnutí o spolupodílu ve STAČILO! bylo dlouhodobě diskutováno. Část, především liberálních členů sice zásadově a demonstrativně stranu opustila, ale tím ztratili jakýkoliv vliv na rozhodování a faktickou možnost ho ovlivnit. A rozhodnutí bylo přijato kolektivním orgánem a výsledek byl pouze většinový, nešlo o „převálcování“ většinového názoru. Lze jen doufat, že v současné SOCDEM zůstane i to křídlo, které na sjezdu sice neuspělo, ale reprezentovalo nezanedbatelnou menšinu, přinejmenším delegátů. Právě v diskusích a hledání nejlepších názorových průniků by mělo být základem restartu sociálnědemokratické politiky.

A jak to bylo u „komunistů“? V tomto případě se jednání mimořádného sjezdu týkalo především jiného, a pro levici komunistického typu současného kruciálního problému: doplnění trestního zákoníku a pasáž explicitně definující trestnost „komunismu“. Sjezd jako jeden v rámci svých výsledků neřešil personální otázky. To znamenalo, že v čele je i nadále Kateřina Konečná a celé současné vedení strany. Na druhou stranu sjezd nerozhodl o podstatnějších organizačních i obsahových změnách a opatřeních, která by potenciálně mohla ochránit stranu před případnými právními ataky na základě změny zákona. Sjezdoví účastníci měli k dispozici právní analýzy, které na případné body střetu upozorňovaly včetně dopadu na činnost strany, její organizační strukturu i na její finanční a majetkové poměry. Fakticky ale na to reprezentanti na sjezdu reagovali jen minimálně. Sjezd vlastně pro veřejnost přijal pouze veřejné prohlášení zaměřené na odmítnutí „kriminalizaci stoupenců komunistického hnutí, zakotvenou v novelizovaném trestním zákoníku“, na požadavek „zrušení všech protidemokratických ustanovení a ukončení praktik, které směřují k zastrašování a perzekuci komunistického hnutí a jeho příznivců“. Obsahové otázky a orientaci činnosti strany v dalších letech i rozhodnutí o personálním zajištění těchto záměrů bude obsahem jednání řádného sjezdu KSČM v květnu letošního roku. Lze shrnout, že komunisté řešení další cesty radikálně socialistické (i komunistické) politiky v české společnosti, kterou dlouhodobě před veřejností reprezentuje jejich KSČM, odkládají. Je otázkou, zda tohoto odkladu nebude využito k dokončení ataku nejen na komunistickou stranu, ale (a možná, že to je to nejpodstatnější) na komunistické hnutí, v podstatě na marxismus jako takový (i když takto změna Trestního zákoníku není v tomto smyslu explicitně formulována). Sama předsedkyně KSČM se vyjádřila, že do poloviny ledna letošního roku se rozhodne o své další politické cestě.

Jak dál?

Koncem ledna proběhne ještě jedno sjezdové jednání, sejde se nejvyšší orgán hnutí STAČILO!. Tady nepůjde jen (nebo hlavně) o hodnocení působení tohoto hnutí v parlamentních volbách. Hlavní bude, zda a jak se postaví ke své další budoucnosti. Jedno je prakticky jisté. Toto hnutí nemůže jen tak zaniknout, neboť je zakomponováno do české politické struktury už třeba tím, že je příjemcem státního příspěvku za volby. Ale také je dlužníkem za volební úvěr (i když jištěný majetkem KSČM). Takové finanční vazby není možné snadno zrušit bez podstatných ztrát. Druhou otázkou je, kdo bude nadále tento subjekt personálně představovat a kdo bude v řídících strukturách. To bude také i odpovědí na otázku ohledně ideově politického směřování hnutí. Je vcelku pochopitelné, že jednání o dalším fungování struktury STAČILO! se musí prolínat se záměry a rozhodnutími KSČM. Z tohoto pohledu je osobnost současné předsedkyně KSČM Kateřiny Konečné nezastupitelná. Strana za ni nemá fakticky náhradu, která by byla schopna projít velmi komplikovaným obdobím jak pro stranu, tak pro její členy, ale i pro českou radikální levici. Totéž ovšem platí i pro hnutí STAČILO!. I v jeho případě existuje nebetyčný rozdíl mezi ní a potenciálními substituenty. KSČM se svojí členskou základnou je mnoha vazbami propojena s historií reálného socialismu se všemi jejími rozpory a protiklady i pozitivy a negativy. Pro mnoho členů je otázkou osobní integrity „neopustit loď“. Tento postoj se kříží (přinejmenším částečně) se strategickým požadavkem na zachování radikálně socialistické alternativy v české levici v podmínkách 21. století, ale neneguje ho. Jen o tento cíl se budou muset velmi pravděpodobně postarat také další, nastupující generace „nových“ socialistů. Jestliže se v souvislosti se SOCDEM hovořilo o „času na transformaci“ i v případě KSČM a STAČILO! je třeba řešit politické otázky s přihlédnutím k „faktoru času“. V KSČM bude probíhat proces z jedné strany daný biologickými faktory, kdy členská základna bude redukována přirozenými příčinami vyplývající z věkového průměru většiny členů, ale zároveň se v ní budou uplatňovat mladí a středně věkoví členové s jiným pohledem na perspektivu. Úkol pak zní, jak tyto dva trendy prolnout do souzvuku, ne do protikladu. Budoucí členská základna bude bezesporu daleko menší, početně se přiblíží většině stran a hnutí u nás. Z mnoha hledisek by v následujících týdnech a měsících bylo asi nejracionálnější hledat optimální způsob „soužití“ rekonstruovaného a inovovaného STAČILO! a KSČM.

Členská základna KSČM by měla hledat a testovat své možnosti v nově vytýčených právních mantinelech, vyhýbat se přitom zbytečným konfliktům se státní mocí, kde lze předpokládat, že bude snaha různými skupinami ji provokovat (to povede ke stresování především věkově starých členů, ale zároveň by jen minimálně dopadalo na komunistické politické protivníky). Většina lidské energie pak bude zaměřena na „obranu“ a „boj s obavami“ a téměř nic nezbyde na aktivní politické působení na společnost. Stranu to tak povede k určitému zapouzdření, uzavření se a dalšímu omezení komunikace se širším okolí i když minimálně jeho část tvoří levicově cítící občané. Zde by aktivní roli mohl sehrát nově formovaný subjekt, který by nebyl tak snadno napadnutelný. Přitom nejde vůbec o ideovou defenzivu a ústup od radikálního socialismu (v nejlepší evropské levicové tradici). Z pragmatických důvodů (snadnější legislativní, technické a ekonomické řešení) by této myšlence vyhovovalo využití stávající struktury hnutí STAČILO!, i když s mnoha změnami oproti současnosti (a nejspíše i pod jiným názvem). Také v KSČM nebyli všichni nadšeni z „koncepce“ STAČILO!. Většinou se ale nijak výrazně neprojevovali, ze strany nevystupovali s výjimkou Jiřího Dolejše, se kterým se KSČM rozešla. Tím se jmenovaný dostal do stejné pozice jako ti, kdo odešli ze SOCDEM. Zůstala možnost z venku kritizovat, ale bez možnosti procesy podstatněji ovlivňovat. Obecně nicméně oproti SOCDEM v KSČM nějaká vnitřní, natož veřejná diskuse ohledně další cesty „komunistů“ v podstatě neprobíhá. Na druhou stranu to velmi snižuje možnost diskutovat s širší veřejností (a především se svými příznivci, kterých je mnohonásobně více, než členů strany) směřování české radikální levice dosud nejvýrazněji reprezentované KSČM i v (možném) novém zarámování daného změnou legislativy.

Jako dlouhodoběji zmiňovaný koncept, který se ozývá i ve strukturách KSČM nebo od některých stranických osobností, je založen na myšlence jakéhosi velmi dlouhého „kulatého stolu“ civilizované opozice od „vlastenecké pravice“, přes „vlastenecké“ osobnosti až k „vlastenecké“ levici. Zaznívá také, že v současnosti by levice i při jakémkoliv „sjednocení“ nepřešla parlamentní práh. Podle této myšlenky cesta „levice“ do parlamentu, a tedy k místu reálného (spolu)rozhodování vede jen přes jakousi koalici s vlasteneckou pravicí, kde je jednotící tmel společně sdílené „vlastenectví“. Je otázkou, zda tato cesta zajistí reálné řešení společenských rozporů mezi prací a kapitálem, zda to je cesta k prosperitě v rámci Evropy i globalizujícího se světa. Z určitého pohledu to vypadá jako koncepce STAČILO! 2.0, trochu s jiným rozsahem partnerů, od pravice k „vlastenecké“ levici (což ovšem ne plně souzní s výrazněji proevropskou koncepcí druhého levicového subjektu, SOCDEM), s intelektuální podporou určité obdoby jako je Svatopluk 2.0, ale s jinými „nezávislými osobnostmi“. Tento přístup však nereaguje na to, že stále ve společnosti se tzv. k vyhraněné levici hlásí téměř 10 % dospělých občanů. Což by mohla být i určitá voličská potenciální základna pro levicové koncepce. Budou takové (možná umělé) zmíněné konstrukce konvenovat s jejich představami o společenské levicové změně?

Zdá se ale, že vznikají, někde dole, neformální vazby a součinnost třeba mezi „mladými“, jako jsou mladí sociální demokraté, radikální socialisté, ti, kteří se hlásí k tradičnímu i „modernímu“ marxismu (mladšího a středního věku) a další levicově orientované skupiny (z antikapitalistické či ekologicky orientované levice. Například proti „úpravě“ trestního zákoníku na demonstraci fyzicky protestovali mladí sdružení u SOCDEM. V následujících měsících uvidíme, jak se česká levice restrukturalizuje a co to udělá s její akceschopností i s redefinicí radikálně levicové politiky jak pro ČR, tak i pro Evropu.