Politolog Petr Drulák píše o poněkud nezvyklé situaci kolem členství v zednářské lóži v londýnské metropolitní policii.
Britští zednáři na štědrý den podali administrativní žalobu na Londýnskou metropolitní policii. Šéf Scotland Yardu sir Mark Rowley totiž začal od svých podřízených požadovat, aby hlásili nadřízeným případné členství u zednářů. Představitelé hlavní zastřešující organizace britských zednářů, Spojené velké lóže Anglie, toto nařízení odmítají jako náboženskou diskriminaci.
Důvody jejich znepokojení jsou zřejmé, transparentní zednářstvo je protimluv, ale obhajoba je slabá. Naopak důvody pro větší transparentnost, a to nejen u metropolitní policie, jsou silné. A to i přesto, že dnes už jsou zednáři daleko za zenitem.
O náboženskou diskriminaci zde skutečně nejde. Zednáři se dosud nikde jako církev neregistrovali, i když některé církevní prvky vždy měli. Lóže se hlásí k určitému „humanistickému“ světonázoru, mají rituály a hierarchickou strukturu. Zejména v katolických zemích se často vymezovaly tak antiklerikálně, že vytvářely jakési liberální anticírkve, které se z mocenského hlediska nenáviděnému římskému nepříteli v lecčems podobaly. Nicméně na rozdíl od křesťanských církví se vždy jednalo o výlučná vlivová společenství, která byla uzavřená a dodnes zůstávají polotajná.
Tohoto zvláštního charakteru se právě týká zmíněný předpis londýnské policie: její příslušníci mají hlásit stávající či minulé členství v „hierarchických organizacích vyžadujících od svých členů, aby se navzájem chránili a podporovali“. Vedení policie nejde o otázky světonázorové, nýbrž vlivové. Pokud uvnitř jakékoli instituce, působí struktura, její příslušníci se navzájem podporují na úkor ostatních, představuje to minimálně manažerský problém, neboť do chodu instituce vstupují partikulární zájmy, které neodpovídají jejímu oficiálnímu účelu. Přesto se takové struktury vyskytují v institucích poměrně často. Tradičně jde o neformální partičky označované jako „old boys network“ definované buď absolvováním elitní školy či určitou profesní zkušeností.
Pokud je taková partička hierarchicky řízená, hrozí instituci únos: namísto oficiálního vedení přebírá kontrolu vedení skryté. Například na takové Svobodné univerzitě v Bruselu či jiných liberálně orientovaných univerzitách prý platilo, že příslušnost k lóži je nutnou podmínkou úspěšné akademické kariéry. U policie a v justici je působení skrytých struktur jako jsou zednáři mimořádně nebezpečné. Za prvé, tak jako jinde se na vlivná místa mohou dostat lidé nikoliv pro své profesní schopnosti či loajalitu k instituci, nýbrž pro služby lóži a loajalitu k bratřím. Za druhé, zednáři v uniformách či talárech se mohou dostat do těžkého konfliktu zájmů, když v boji se zločinem narazí na druhé straně zákona na někoho z bratří. Ve Francii a Itálii, kde byly lóže tradičně vlivnou společenskou silou, se podobná podezření pravidelně vynořují, obvykle se opírají o reálný základ.
Ani v Británii nejde o nic nového. Koncem devadesátých let se této otázce věnoval dokonce zvláštní parlamentní výbor. Na jeho doporučení začala Blairova vláda vyžadovat po nastupujících policistech, soudcích, státních zástupcích a pracovnících vězeňské služby, aby uváděli, zda nejsou členy lóží či jiných tajných společností. Po několika letech nijak striktního uplatňování, nakonec sami labouristé od této politiky upustili. Rozhodující hřebíček do rakve snahy o větší transparentnost zatloukla soudcokracie. Pod soudních bitvách vládu nakonec odradilo rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, který v roce 2007 zakázal Itálii požadovat zveřejňování členů zednářských lóží. Nikdo neví, kolik ze soudců a právních expertů, kteří politiku transparentnosti ukončili, patřilo k zednářům.
Prosincový pokus o vyjasnění, kdo u londýnské policie je a není zednář, rovněž vychází z podezření z nepravosti. Reaguje na nevyřešenou vraždu soukromého detektiva koncem osmdesátých let. Pozdější šetření s více než třicetiletým odstupem odhalilo, že hlavním podezřelým byl zednář a jakousi shodou okolností případ vyšetřovali rovněž zednáři, z nichž jeden později přešel k bývalému podezřelému. Šetření sice neprokázalo korupci ani manipulaci, což po třiceti letech od samotné události asi nepřekvapí, ale důvěrou v policii otřáslo. Právě posílením důvěry v policii zdůvodňuje vedení Scotland Yardu svůj krok.
Zednářská organizace se snaží problém bagatelizovat odkazem na čísla: mezi 32 tisíci londýnských policistů má prý pouze 440 členů.
Ale argument, že podíl zednářů v řadách policistů obnáší jen něco málo přes jedno procento, nedůvěru nezažene. Těchto 440 policistů bude nejspíše ve vyšších funkcích, zednářský podíl na vedení pak může snadno poskočit z procenta na desítky procent, což by naopak svědčilo o vlivu významném.
Uvidíme, zda stávající pokus o identifikaci zednářů v uniformách bude úspěšnější než před dvaceti lety. Vzhledem ke klesajícímu vlivu těchto kdysi mocných organizací šanci má. Na jedné straně se v lóžích stále scházejí vlivní lidé. Velmistrem britských zednářů je stále člen královské rodiny. Na druhou stranu situaci vystihuje i to, že posledních šedesát let je vede dnes už devadesátiletý vévoda z Kentu.
Pokud můžeme v dějinách od poloviny osmnáctého do poloviny dvacátého století s určitým oprávněním hledat za velkými historickými událostmi i zednářské vlivy, s koncem evropských impérií a úpadkem katolického nepřítele už tomu tak není. A to i přesto, že leckde v západní Evropě mohou v určitých profesích vlivově působit. Pokud někdy byly významnou politickou silou, dnes se spíše řadí k mnoha dalším lobby, mezi nimiž nemají nutně nějaké prominentní místo; jejich mystika může být spíše zátěží. Současné západní oligarchie stojí na jiných mechanismech skryté moci.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!